neděle 16. srpna 2009

Dačického 12 - stačilo říct, že vám prostě chutná

Představte si, váš nejlepší kamarád pořádá běh, vy máte naplánovanou dovolenku a navíc jste ještě nezregenerovali po reprezentačním závodě. No běželi by jste? Já teda ano. :) A tak vzhůru do Kutné hory. Standartní příjezd na poslední chvíli, ale co, je to pohoda závod a tady se na každýho závodníka třesou. Tady by vás regli i 10 minut po startu závodu. :) Vavis v podobě ředitele závodu podává dokonalou rozpravu v délce asi 20 minut. Z vlastní zkušenosti vím, že si z toho nic stejně pamatovat nebudu, protože se startovním výstřelem vidím a myslím jen rudě. :) Po dlouhé době volím závoďácké běžecké trenky, je to dost komické, protože moje opálení působí dojmem, že mám pod trenkama ještě jedny bílé elasťáky. :) Jako obuv volím Asics Cumulus a dávám jim poslední šanci na to, aby mi nerozedřeli úpony pod kotníkama. Čas startu je v 10:34. Důvod? Na přetahovanou s vláčkem nehrajem. Cpu se do druhé řady a nastavuji Garmina na tempo 4:30 na kilák, při troše štěstí by to mohlo být i na traťový rekord, který stanovil pan ředitel svým osamělým výkonem na 53 minut. Vláček houká, projíždí kousek od nás přes viadukt a Vavis přikládá zbraň ke spánku. Tak ne, do vzduchu. Výstřel jako z dětského kanónu, kdo ví odkud ten zvuk vyloudil, a je odstartováno. Držím se ve smečce s čelem závodu. Chvíli rovinka a za 500 metrů už se plazíme do kopce. Musím říct, že to bylo dost zákeřný, ten kopec jsem nevydejchal úplně podle svých představ a tak jsem funěl jak parní lokomotia hned od začátku. V předu se vykrystalizovala skupinka chrtů a já s několika odpadlíky za ní poslušně vlál. Až do třetího kilometru jsem virtuálnímu partnerovy dával pěkně na prdel tempem pod 4:30 (4:10, 4:14, 4:27), že by se opakoval Ondřejův běh? Kdepak neopakoval. :) Od 4.km se trať začla poněkud zvedat a moje tempo postupně uvadalo a uvadalo až zvadlo. V největším stoupání jsem přešel i do chůze, abych pošetřil, no já už ani nevím co bych pošetřil. Takže 4. a 5.km za 4:50 a 5:34. Na nejvyšším místě a po poli bylo pěkně viděl jak se to přede mnou odvíjí. Vedoucí trojice s mírnými rozestupy a pak skupinka tří potácejích se přepalovačů. Ty musím sestřelit. Lehký seběh a dva borci už jsou na dostřel. Levotočivá zatáčka a stoupáme ke hřbitovu kde je odekvátní občerstvovačka. Čapnu kelímek a smažím si to dál, tím jsem odrovnal veškeré přepalovače, kteří to do sebe ládovali horem, někteří i dolem. :) Posilněn pramenitou vodou jdu na steč s betonovým povrchem. Nevím jestli to bylo tím hřbitovem, nicméně od této chvíle jsem se už jen ploužil. Stehna bolela jak pes a lehkost v nenávratnu. Do cíle už jen 5km tak to snad nějak doplácám. Začínaj mě sbíhat zkušení vytrvalci se strojovým tempem. Jednoho se chytám a tupě za ním běžím, asi byl na tom dost podobně, protože najednou vidím, jak se jeden z běžců vrací a tak všichni bloudíme. Jak ta mula jdu poslušně za nimi a opět volíme špatnou cestu. Tak zpět a až na fáborek. Konečně správná cesta, zde opět rezignuju a minikopeček poslušně jdu. Teď už to vypadá jen na seběh a napojení na úsek kolem železniční tratě. Vbíhám na asflatku a konečně si můžu dáchnout před finálem na pořádném povrchu. Dobíhá mě Ríša Maxa, ale né ten zpěvák, prostě Vavisovo kámoš, ale kdo vlastně zde není jeho kamarád :)) a sleduju po očku ohoz. Čepička se Švýcarskou vlajkou, tričko Ironman, sakra ten bude dobrej. Takticky se ho snažím zrakvit rozhovorem o triatlonu. Co nejkratší otázky volené tak, aby co nejdéle musel odpovídat. :) Na jednu jsem se nechal nachytat sám, tak musím taky dlouho sáhle odpovídat. Do cíle to máme 2 km a sbíháme staršího pána. Ještě se na závěr hecnem, ať to máme i s krásným finišem. Starouš se drží a já po něm jdu jak býk po červeném hadru. Ríša odpadá a já už dýchám soupeřovi na záda, jenže najednou nevíme kudy, kašlem na to. Tady jsme startovali, tady někde bude cíl. Probíháme parkem a běžíme furt skrz něj. Najednou vidím hlouček běžců a cílou pásku, rvu to do cíle a všichni koukají odkud jsme se to přihnali. Je to fakt divný když přiběhne do cíle z úplně druhé strany než vás čeká obecenstvo. Ale jak říkám v závěru už člověk nemyslí, to už to bezmyšlenkovitě tlačí vpřed. Opačnou stranu cíle protínám v čase 58:02 na 15. pozici z 49 závodníků. Traťový rekord se mi překonat nepodařilo, ale co hlavně, že účast byla hojná. Fandíme ostatním a po doběhnutí posledního závodníka je během čtvrt hodinky vyhlášení výsledků. Ještě tombola v které jsem vyhrál 3 carbosnacky, ochutnat Dačickou 12 v tekutém stavu a teď už konečně na dovolenku, do Alp, na kopečky, no úchylárna. ;)

výsledky: http://behy.cz/vysledky/2620-dacickeho-12.doc

čtvrtek 13. srpna 2009

ME v dlouhém tri aneb proč bychom se netavili

Už někdy na začátku roku jsem si říkal, jak by bylo skvělé to mistrovství Evropy zkusit, obzvlášť když se bude konat v Praze. Těšil jsem se jak nabuším a předvedu své umění. Jenže se střídavě potácím s přívalem práce a zdravotních problémů a tak můj tréninkový deníček je oproti minulému roku značně ochuzený. Nicméně dva střeďáky (Mělice a Litovel) naznačili, že by to s tou formou nemuselo být úplně tak špatné. Definitivní rozhodnutí jsem nechal na poslední chvíli a to pondělí 3.8. Zas tak úplně jednoduché to nebylo, páč jsem neměl platnou, no vlastně žádnou licenci, takže honem honem přihlášku na licenci a poslat na svaz. Naštěstí se vše odehrálo přes net a tak během jednoho dne bylo hotovo. Licence mi přijde později poštou. A tak jsem se stal nejspíš jediným triatletem s licencí triatlonového klubu Klatovy. Naprosto jsem ignoroval nějaký doprovodný program jako fontánu, slavnostní zahájení a další veselí a soustředil se na práci, které je haba děj a ať mi někdo zkusí něco povídat o krizi. V pátek jsem to zabalil v práci o chlub dřív a vyrazil. Nejdříve pro krásnou čepičku od Craftu, poněvadž mělo být v sobotu docela parno, tak abych ochránil mozeček před spařením, a pak na registraci do Chuchle. Musím říct, že nebýt zdejší a nějaký ten rok se nepohybovat v Praze, tak bych asi v životě na registraci nedorazil. Dorazil jsem na místo a už se těšil na Expo. Nebylo to Expo, možná ani Expíčko, spíš to bylo Po. Jeden solidní stánek od Blueseventy a další nestojí ani za zmínku. Rychle jsem zaplatil, vyfasoval igelitku, dostal "luxusní" ponožky, vyžádal si nějaký informace a valil radši pryč. Večerní příprava věcí proběhla v normálu. Ráno budíček na šestou a v sedm už oxiduju v Chuchli. K depu se nedá zajet autem, takže parkuju na druhé straně Strakonický. Během 10 minut přijíždí Milda Bayer se Strangem a začíná bujaré vtipkování. Poněkud udiveně okukují mého hliníkového Autora, tak je aspoň ujišťuji, že jsem nepřijel vyhrát. No nic, dávám věci do depa a začíná dlouhé čekání na start. Prezentaci závodníku od 8:00 do 8:45 jsem vůbec nezaregistroval. Pana prezidenta jo. Kolem deváté se závodníci začínají soukat do neoprenů. Dotěrný kameraman natáčí Petra V. při jeho nutrendí svačince těsně před startem, když má čas on, tak já taky. Ale kamery k tomu nepotřebuju. :) Tak jo 20 minut do startu a jdu se do toho nasoukat, je hic jak prase a guma na zpocenou kůži nejde a nejde. Když se podaří zjišťuji trhlinu na předloktí, no to bych se picnul, kde se to mohlo stát. Kašlu na to, taky co teď s tím. Jdu na povinnou rozplavbu na druhý břeh, však co to, zbloudilá plachetnice se proplétá davem triatletů. Panečku to bude ještě zajímavé plavání. Abych se pak neocitl na kotvě a v Perském zálivu. Na druhém straně se dost chaoticky rovná startovní pole. Nějakej rozhodčí tam huláka na plný kule, ale je mu prd rozumět. A tak čekám a čekám a nejednou se do vody řítí ženský. To jsem fakt asi někde jinde, nejdřív měli startovat přece chlapi. Ahá ono se to otočilo, nedřív ženy a pak muži, jak galantní. Čekám dál kdy se začne formovat start podle věkových skupin. Najednou se nějaký pole řítí do vody. Marně koukám kdo a proč startuje. Startovní čepičky s číslem nad 200 čekají dál. Chvíli váhám a pak se se svojí 136 vrhám do vody. Seru na pořadatele a jdu na to. Taktika jasná, v protiproudu při břehu a po proudu u středu řeky. V protiproudu se ukrajujou metry dost těžko, ale na místě rozhodně nejsem.
Začíná mě doplavávat vlna seniorů, najednou jsem v presu dvou lopat, flák z leva, flák z prava. No tak to ne hoši, čut doprava, čut doleva. Chvíli klid a už se tu motaj zas. Takticky jsem zpomalil a už se flákají navzájem, jen si to užijte. :) Konečně jsem na vrcholu a jdu napříč řekou pro další bojku. Bohužel jsem se zavěsil za borce co plaval rovnou dolů a tak nás člun nahání zpět na bojku, dobrých 100 metrů na víc. Pak už konečně po proudu, najednou to jede, ale bohužel i všem ostatním. :) Trefuju se pod jeden z oblouků Branického mostu a točím zpět, opět do "kopce". První kolečko dávám za 40 minut, to vypadá na čas 1:20, což by byla spokojenost. Než však vyplavu na vrchol řeku, celej balík s kterým jsem plaval je náhle v čudu. Vůbec to nechápu. Ale co teď už pojedu po proudu. Dávájí mě čoud další dvá. Na točce pod Branickým mostem zjišťuju, že pod 1:20 to nebude. Horko těžko se prokousávám do cíle plavání. Čas 1:26, žádná sláva. Depo poměrně rychlé, ani šiška se mi nemotá. Valím na tu cyklistiku, těším se na uzavřenou Strakonickou, jak si to budu švihat po krásným černým asfaltu. Společně se mnou vyrážejí dvě ženský, které v prvních metrech střihnu a valím v před. Tuším, že špička už je o kolo přede mnou. Začátek je super, dva volný proudy a jede to jak ďas. Horší to je u staveniště dalničního obchvatu. Zúžení na jeden pruh, na silnici bordel a ještě debilní esíčko. To mě neříkejte, že to nešlo zaméct, modlím se abych nebodnul. Měl jsem štěstí, někteří však ne... A už je tu Cukrák a ty dvě ženský hned za zadkem a ještě jdou přede mě, v poklidu si za nima plandám. Z kopce to taky valí hustě a tak je mám furt na dohled. První kolo jsem jel celkem na pohodu a stačilo to na pěkný třicítkový průměr. Druhé kolo jsem rozpoutal vácheň a šup průměr přes 31. Další dvě v klidu a pak už to začlo docela uvadat. Jedno kolo jsem pěkně odkroužil za Mírou Vraštilem, pěkně se s ním jelo, ale jen jsem si do kopce na chvilku odfrk byl v čudu a dotáhnout už se nešlo. Jelikož byla občerstvovačka jen na otočce u depa, začal jsem se od 80.km docela tavit, nemluvě o tom, že v jeden moment voda ani nebyla. Což o to ionťáku jsem si vezl dost a nakonec jsem díky doprovodu musel doplnit ještě jednu flašku, ale voda byla nutná na chlazení (polévání), po každém takovém smočený jsem ožil, ale to vydrželo tak do půli kopce a pak už jsem zase vařil jak stará Octávia. Poslední kolo jsem doklepal opravdu silou vůle, na rovince zpět foukalo dost do ksichtu, tak jsem i tady spadl s rychlostí pod třicet. Ale nějak mě to nedemotivovalo, úkol zněl jasně doklepnout už to do cíle. Už si to valím do depa, ale najednou zjišťuji, že nevím kudy. Žádná cedule, žádná šipka na silnici, ani pořadatel navádějící kudy, tož otočím se kolem kužele a jedu zpět a hledám kudy tudy. Já snad pojedu ještě jedno kolo. Až když houknu na ženu v pořadatelském tričku ukáže mi, že zde je vjzed do depa. Tak konečně lezu z kola. Do depa je to taky štrečka, nejdřív pěkně po koberci na trávě a pak už po asflatu, to zase karbon na tretrách dostal zabrat. V depu se zbytečně neženýruju a pěkně si užívám sluníčka. :) Když už mám všecko při sobě a na sobě nezbývá nic jiného než vyrazit. Opět nastává problém kudy. Zde bych si dovolil jednu vsuvku o tom, proč v jednoduchosti je krása. Je fajn, že máte plánek kudy z depa a prostudujete si ho před startem, vryjete si ho do paměti tak, že kdyby vás o půlnoci probudili vysypete kudy z depa i s vyjmenovanýma slovama. Bohužel v případě kdy jste na pokraji sil a už se chystáte vypnout mozek a tupě zírat před sebe a nemyslet na to, že musíte běžet si to prostě nevybavíte... Takže se motám v depu a nevím kudy na trasu běhu. Až když se konečně jeden z pořadatelů probere ukazuje mi směr. Těším se na první občerstvovačku kde se zleju jak dobytek od hlavy k patě? To ne jen od hlavy po kolena. :) Paráda to jsem potřeboval. Takže vyrážím na třiceti kilometrový výlet a nastavuju brutální tempo 5:30 na kilák. :) Nějaký ten kilometr běžím dokonce i rychleji, ale v součtu první desítky je to těch 5:30 na kilák. Po první desítce stavím na kadiboudě. Bych nečekal jaký bude problém to lejno ze sebe vytlačit, ale po deseti minutách se povedlo. Takže to rozbíhám dál. Další desítku nastává velký problém, vůbec mi to neběží, je mi šoufl a prokládám chůzi během. Ne, není to překlep. Víc jdu než běžím. Normálně bych se na občerstvovačce napil koly a za chvilku by se to srovnalo, ale to by do prdele musela někde na občerstvovačce být. Za todle bych pořadatele nejradši zabil. Ionťák už nemůžu ani cítit a tak musím jet jen na vodu. Na konci druhého kola mě osvítila myšlenka zkusit Magneslife na srovnání žaludku. Celkem se to daří a tak konečně zase víc klušu než jdu. Vydržel jsem až pod Barandovský most a tam už toho mám plný zuby. Na nohou mě drží myšlenka, že do cíle už to je jen nějakých 6 kilásků. I ty jsem poměrně nesvižně doklusal, obkroužil naposledy dostihový ovál a hnán pomyslným bičíkem svého žokeje jsem přicválal do cíle. Nebýt mého milého doprovodu, tak jediné pěkné na cíli bylo, že už jsem se nemusel nikam přesunovat po svých.
Kdybych měl zhodnotit svůj výkon, tak to teda nebyla žádná sláva, ale v tom hicu se asi ani nedalo víc vydolovat. Co se týče zážitků, tak největším byla konkurence závodníků. Špička je fakt mazec. Zatím co já se potácím na Cukrák, tak oni jsou za tu dobu na kopci a ještě i dole z něj. Vůbec všichni předvedli pěkné výkony a největší uznání mají ženský.
O organizaci závodu už se napsalo mnoho a mnoho. Za sebe musím říct, že to je pro mě veliké zklamání. Pokud by to byl samotný Bigman, tak se to ještě dá pochopit, ale todle měla být prezentace České republiky Evropě. Jestli pan Jaroš usiluje od pořádání kvalifikačího Ironmana a chce to pojmout ve stejném stylu, tak to ať na to raději co nejrychleji zapomene. Díky této organizaci jsem byl poněkud otráven a tak jsem bojkotoval i večerní vyhlášení a radši si užíval domácí moravské slivovičky. :))
Asi jste čekali poněkud zábavnější článeček, ale bohužel, někdy je život takový. Nebojte report z Dačického 12 bude úplně o ničem jiném. ;)

pátek 17. července 2009

Ondřejův běh

Ani nevím proč jsem se nechál zlákat na tento běh, který jsem předloni absolvoval v časem 48:00. Prostě Vavis mě vyzval na souboj a tak jsem od soboty odpoledne začal akumulační energetický program bez zbytečných pohybových aktivit. Na start k rybníku Labuť jsem dorazil 10 minut před výstřelem, to věru na rozklusání moc nezbývalo. Takže regnout, převlíct, napít, vyčurat a poklusem cca 200 metrů na start. Ideální začátek. :) Na chvíli jsem zabředl do rozhovoru s Honzou Šimlem, který mě na Grafimanu kilometr před cílem předstihnul. Vavis nabádal k ataku předních řad, prej už jsou pryč doby kdy jsme se řadili na chvost. Takže je tu start a dávám si na začátek ležerní tempo, které jsem v úplném prvopočátku hodlal udržet až do cíle. Jenže nějak se pěkně běželo a tak šroubuju tep na 175, pořád docela pohoda, tudíž na plynu neubírám. Přichází první kopeček a už jsme na 185, toto pěkně roste. Takových 10 vteřin na dohled Vavis. Nechávám zařazen rychlostní stupeň číslo 185 a valím dál. Najednou jsem odhadem podle času v půlce a Vavis furt na dohled (25 sec). Snažím se trošku přitlačit na pilu. Na nějakým 7.km jsem 20 sec za ním. Dávám si čas do 38.minuty a pak za to vezmu. Jenže mě seběhy z kopců vůbec nejdou, trať taky nebyla úplná rovina, spíš naopak, sobota "mírně" zničující a tak mi na 9.km cca 42.minuta docela dochází a prevít jeden se mi ztrácí z dohledu. Do cíle už jsem to nějak dotlačil v pěkném čase 45:34. Vavis za 44:46. Nemá to smysl, to trénování, stačí jen závodit. :-D

výsledky: http://www.behy.cz/vysledky/2560-ondrejuv-beh.xls

neděle 12. července 2009

Grafiman aneb rande s Ječmínkem :)

Tak kde jsem ještě nebyl na nějaké té Ironmanské půlce? Ha Litovel a dokonce přesné distance, žádných 95 kola a 20 běhu nebo jiné odrůdy. Pěkně přesně 1,9-90-21 ani o prd víc či míň, však uvidíme po závodu. :)
Po Czechmanovi jsem se vyhrnul do tvrdé přípravy, která vydržela celý týden. Pak začlo stagnovat počasí, pěkně po práci sprchlo a člověk se kochal jen mokrou silnicí a zapadajícím slunkem. Nicméně v dalším týdnu jsem provětral aspoň každou disciplínu 1krát. Další týden skoro v bledě modrém, na kolo vůbec místo toho jeden kratší běh. Poslední bušící týden před Grafimanem se ke stagnování počasí přidalo i zdraví, proto místo pokoušení infekce v bazénu jsem větral tělo především na běhu a i to kolo jednou padlo. Ladící týden jsem zahájil brutální časovkou na 73km s průměrem 33km/hod, pak jedna prohlídka vodního skupenství a hurá akumulovat energii na závod. Páteční přesun do Litovle proběhl bez problémů, večeře v McDonaldu provětrala střevní floru. Pro přespání jsem vybral romantický plácek u odlehlé silnice za lomem. Za noc dvě auta, jinak nerušený skoro spánek. :) Budíček na osmou a hurá na parkoviště k lomu. Snídaně proběhla značně chaoticky v domnění, že u lomu bude Ječmínek s várnicí rizota od paní Ječmínkové Máselníkové. Však co to, u lomu jen lačný Tečko a Sokolík, hladově koukající do vody. Inu přidal sem se do party. V družném hovoru marně vyhlížíme onu várnici, čas kvapí a tak se jdeme radši připravovat na závod. Vyzvedáváme závodnické propriety a pak každý ke svému autu s nádobíčkem. Během přípravy mě vyrušil pichlavý pocit v zádech, otáčím se a v dáli zaregistruju rekognoskují pohled. Ano byl to on, v celé své hmotné kráse Ječmínek Máselník, bohužel však bez várnice. :) Po letech naší dlouhotriatlonové prvotiny v podobě Bečvomana++ se opět setkáváme tváří v tvář. Hned se strhne sprška svěžího humoru, úžasné. Jen co se vymaním z pevného Ječmínkova sevření je tu Aldaman. Další člobrda z běhejcom, ač zatím ironmanský panic, přesto už železňákem z části je. :) Hned probíráme plány na závod a Ječmínkův smělý atak na Ironpepu, bude to jistě zajímavý souboj na život a na smrt. :) Aldamanův cíl je velice skromný, skoro bych řekl až zpátečnický, a to zlepšení osobního rekordu. Proč zpátečnický? Protože s loňským časem 7:13 se v podstatě nic jiného ani nedá, než se zlepšit. :)
A teď už k samotnému závodu. Gumy povoleny a tudíž si kladu za cíl v plavání čas nejlépe jako v Mělicích. Hned při rozplavání mě bere křeč do prstů na noze, super začátek. První kolo je docela mela, ale nic zdrcujícího, příliš se dopředu neženu. První výběh zhruba za cca 10:30. Druhé kolo bylo pocitově podobné prvnímu, žádnej rytmus, takové trochu tápání ve vodě, v druhém navíc křeče do prstů. Druhý výběh v čase cca 22:00. V třetím kole se stal zázrak, najednou to frčelo a tak lehce, křeče žádný, kulky v pohodě na svém místě a aj flek v nohách za normálním borce se ke konci našel. Z vody se mi vůbec nechce když to tak pěkně jde, lezu z ní za 31:53. Výživný výběh do depa prokládám chůzí. Oproti Mělicím mám brutálně rychlé depo, které zapříčinilo několik věcí, jednak jedu na boso, nenavlíkám dlouhý dres a hlavně necpu žrádlo do kapes, ale již ho mám připravené v kapsičce na rámu. Když to spočtem celková úspora dvě minuty. A zde si musím přiznat, že toto byl základní úspěch k zajetí osobáčku. :) Vyrážím na kolo, zatím vím, že Ječmínek a Sokolík, jsou přede mnou a dalších 95 borců. Ještě před startem mě z omylu, že je zde lehčí kolo než v Mělicích, vyvedl Tečko. Tím mě trošku rozhodil, protože původní plán byl jet na kole hranu a dostat se k průměru 34. Tudíž průměr nesleduji, ale snažím se držet tepy v rozmezí 160 až 170, což je docela na hraně. Hned po kruháči začínají zajímavé hupance, následuje sjezd serpentinami a pak nádherná rovina s nechutným protivětrem. Sleduju boj na předních pozicích a snažím se najít svůj výkonnostní prostor v řadě asi 6 borců. Při vjezdu do Loštic začínám tušit blížící se otočku, za Lošticema mírné stoupání a na horizontu otočka. V protisměru konečně potkávám bagetistu Ječmínka a okus dál Sokolíka. Točím a těším se na vítr v zádech za Lošticema. Jak píšu tak se stalo, za Lošticema průvan v zádech a letím skoro padesátkou. Za Palonínem švihnu nejspíš brzdícího Sokolíka a těším se na Ječmínkův skalp. Tuším, že jeho nepříliš vydatný vlasový skalp padne až v druhém kole. ;) V protisměru sleduju vysmátého Tečka a začínám ho podezírat, že na něčem frčí ... už to nehul! :)Kousek dál kontroluje pozici Aldaman, pak Advid a rk. Před kruháčem kontroluju vzdálenost od Ječmínka a moc jsem teda neubral z náskoku. Nu což, ale v druhém kole bude můj. Tak si tak valím, zdravím se s Ironpepou, který to švihá v nepřekonatelné aerodynamické pozici. A zase je tu ten fujtajbl protivítr, přitom to mohla být tak krásná rovinka. Za Lošticema už se lesknou dokonale oholená Ječmínkova lýtka. :) Ještě pojím, pokochám se, porovnám jeho a moji kadenci a jdu přes něj neb tempo uvadá a tep taky. Předávám mu několik bezvýznamně cenných rad, ale reakce téměř žádná. Tady asi nepokecám, tak hurá dopředu. :) V protisměru opět ta samá scéna, jen jsou všicí o kousíček víc dál. Dojíždím na kruháč a mám sakra dobrou náladu, jen když začnu stoupat tak to už tolik nejede. Na rovince už taky tolik nefouká a tak se rychlost konečně přehoupne sem tam přes 30. Na otočce do sebe tlačím tatranku a zbytek gelu a frčím si to do cíle. Bohužel v serpentinách mi poněkud dochází a někteří borci si berou zpět své pozice přede mnou. Za kruháčem už mám docela přetočený budík a tak nohy točím co zvládnou. V cíli mám natočeno 93km za 2:52 s průměrem 32,45km/hod. Naprostá spokojenost. V depu mě překvapili tím, že odebírali kola, no jak někde na Hawaii, to je teda velký luxus. Paní depařka mi podává tašku a připravuje věci na běh, no ta mě snad i obuje. Škoda, že to za mě i neodběhne. Depo za 2 a půl minuty je průměr, celkový čas 3:30. Kdybych počítal nejhorší variantu běhu kolem 2 hodin, znamenalo by to 5:30 celkem. Začíná se odehrávat velká bitva propočtů, možností, myšlenek a rekordů. Začátek se snažím rozbíhat opatrně, abych se srovnal a zaběh. Počítám s tempem 5 na kilák a to bych měl být na otočce za 26:30 při vzdálenosti 5,25km. Otáčím za 25minut a valím zpět na náměstí. Na občerstvovačce za otočkou potkávám Ječmínka s už odtajněnou zbraní - podkolenkami SLS3, zatím se zdá, že pomáhají. Tečko zase vychechtanej. Aldamana jsem zahlédl na poslední chvíli jak letěl. Před náměstím mě převálcoval Ironpepa finišující do cíle. V napětí jsem očekával Ječmínkův spurt, ale pak mi došlo, že je o kolo pozadu a že se tedy žádného kostkodrtícího kroku nedočkám. První kolo jsem dokončil za 52:36, herdek zopakovat to mám osobáček s časem 5:15. Pod tíhou toho to faktu se snažím valit dál. Potkávám Ječmínka a jeho zbrani jako by docházeli nítě. Kousek dál tvoří sehranou promenádní dvojici Tečko s Aldamanem, nicméně to slušně valí. Dobíhám na poslední občerstvovačku před otočkou a začínám toho mít plné bulvy. Přesto otáčím v přesně stanoveném čase 4:48 (což je 26 minut od náměstí). Za otočkou chápu, že posledních 5,25km bude velký boj, nejít o osobák kašlal bych na to. Ještě se snažím ukázat nerozlučné dvojce, že si pokuřuji, ale ve skutečnosti v danou chvíli běh pokuřoval mě. Snažím se vyšroubovat tepovku někam víš, ale nejde to, 165 a víc ani prd. V důsledku toho musím zařadit pár chodeckých rychlokroků, ale pak hned zpět do běhu. Je tu poslední občerstvovačka a nějakých pár kilometrů do cíle. V této chvíli můj budík ukazuje asi tak trojité přetočení a zkuste z něčeho podobného vytlačit nějaký zdrcují finiš.Ano žádný se nekonal, přes veškeré usíli se podařilo prolomit časovou hranici na polovičních distancích Ironmana pod hranici 5:20 a to na 5:17:15. V cíli se kácím k zemi, ne však pod tíhou únavy, ale finišerské medaile. :) Ještě další hodinku možná dvě je mi pěkně blbě od žaludku. Takle se vydrtit to už se mi pekelně dlouho nepovedlo. Naše slavná dvojka si to ani nerozdala v cílové rovince a tak nám klucí naši doběhli odpočatí a usměvaví, to moc nechápu.Tak takový byl Grafiman.
výsledky: http://www.timechip.cz/files/grafiman-2009.pdf
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2009_07_11_Grafiman/

neděle 7. června 2009

Czechman 09 aneb dílo se podařilo

Na letošního Czechmana jsem se moc těšil. Hlavně z toho důvodu, že jsem si po Králi řekl, že už nikdy v zimě a dešti žádný závod nepojedu, teda aspoň letos, protože Czechmanovi počasí vždy hojně přálo co se týče teplot. Přesně tak drahý čtenáři byl to velký omyl. :) Předpověď slibovala kropení a teplota vody povinnost neoprenů. Upřímně, chtělo se mi pramálo. Ale obsazenost závodu především elitou běhejcom dávala tušit novým zážitkům a skvělé zábavě. Hned po registraci mě přepadl Téčko, záludným způsobem mě překvapil zezadu a na dlouho jsem se nemohl vzpamatovat z toho překvapení. Jeho mystifikující profilová fotografie už byla dávno prozrazena a tak jsem očekával místo mírně obézního papučkáře vyšvihaného mladíka. To se takřka potvrdilo. :) Hned od začátku Téčko hýřil vtipem a tak byla radost s ním pokecat. Čas kvapil a moje snaha vyzvat dnes Zombici s Ironpepou na basketbalový duel se minula účinkem, jal jsem si tedy připravovat věci do depa. V profesorském postoji a rozvaze jsem zahledl dvojici rk a vl001, zabředávám s nimi do rozhovoru co na sebe... Příprava depa proběhla bez nejmenších problémů a jako vždy na poslední chvíli. Před zničujícím vodním chladem preferuji šátek pod čepičku. Trošku temp ve vodě a jdu dýchat na Vavise aby nám neumrz. :) Startér vydává povel a já se řítím vstříc vodní hladině, čekám pořádnou rubačku v té změti těl, ale nic závažnějšího se nekoná. Překvapivě hned na cestě k úvodní bojce mě míjí pár křížníků. U bojky trošku mela jinak celkem v klidu. Na druhé bojce se matlám s nějakou ženou a jak máchnu pár temp prsama, je tu nechvalně známý pocit s Pilmana. Na výběhu se snažím vyklepat neposlušnou na správnou pozici, ale jakmile hodím elegantního placáka do vody a pár temp, je potvora zase tam kde nemá být. No co, s tím se nedá už nic dělat a plavu si teda jak to jde, tepovka na 155. Ha, poznávám Pepu Svobodu, tak jdu plavat pěkně v jeho nohou. Jenže po chvilce tlačka zprava a i zleva, no horké chvíle zažívám. Nechávám jim místo a plavu jednomu z nich v nohou, na bojce vidím, že ty kokoti ho nechali uplavat. Tak si tak plavu kde se mi zlíbí. A najednou je tu konec plavča, toto uteklo a za pěkných 32:30, to jsem vůbec nečekal. Odhadoval jsem něco lehce pod 35. Lezu po koberci ven a motám se jak po flašce Fernetu, běžet nemá smysl, tak se tak motám k depu a svlékám co se dá. V depu jsem hned vedle Pepy a jelikož máme oba červená kola, navrhuju výměnu. :) Bohužel Pepan byl o 3/4 minuty lepší v plavání a bere červeného Looka, na mě tu zbývá červený Author. :) Po dlouhých pěti minutách v depu konečně usedám na kolo. Na občerstvovačce hned beru gel a tlačím to do sebe. První kolo jsem měl v plánu objet pod hodinu, což se podařilo (58 minut). Potkávám staré známé, ale i nové a mladé známé... no prostě jako vždycky. Langoš kus přede mnou, ale to se celkem dalo čekat. Otázkou bylo jestli ho sjedu nebo ne (nesjel). Překvapivě i Dušan Kyjanka přede mnou. Nejvíc jsem byl zvědav na Advida a Téčka, jelikož byli maskováni kolem, přilbami a pestrobarevnými dresy, dalo to necelé tři kola fušku než jsem je rozpoznal, na štěstí byli poslušně za mnou. Vl001 profesorsky točí nějaký ten kousek, spíš teda kus za mnou. :) Do druhého kola vjíždím se stejným cílem jako v prvním, nepolevit. Tacháč ukazuje průměr 32,5km/hod a já nechápu kde se to tam bere. Tlačím do sebe Carbonex a půl Powerbiku co jsem utrh i s rukou občerstvovače. :)) Druhé kolo se odehrálo v rytmu prvního. Nechápu. Ve třetím kole jsem musel zařadit tatranku, páč sem cítil nějaký prázdný žaludek. Na poslední půl hodince kola do sebe tlačím gel i tabletu a začínám zvolňovat. Celkem kolo za 3 hodiny s průměrem 31,42km/hod (natočeno 95km) i s jednou masáží neprokrvených kulek. Naprostá spokojenost (i s tou masáží). ;) Druhé depo za 2:30. Taky naprostá spokojenost. :) Jen jsem zapomněl vyhodit vestičku co jsem měl pro sychr na kolo. Proběhla se holka dvě kola. Jde se na běh, což je pro mě jedna velká neznámá. Loni sem se tu během pěkně propotácel a prosr... Letos vzhledem k 150 naběhaným kilometrům jsem nečekal žádný zázrak. Do prvního kola vyrážím velice opatrně a počítám s tempem 6minut na kilák. Tepovka na 155 je ucházející a až na lehce rozbouřené střeva se běží překvapivě dobře. Chtěl jsem pít na každé občerstvovačce a je to naprosto zbytečné, akorát to ve mě žbluňká. Prostě budu pít podle potřeby a cucat gel po velmi malých dávkách. Takže první okruh za 32 minut, to je tempo někde lehce pod 5 minut, no kde se to dneska všecko bere, že by fakt talent? :) V začátku druhého začínám vadnout a hlásí se napumpovaná střeva. V třetině okruhu volím rigol, který hodlám zaneřádit svými výkaly. Zbytek kola chytám rytmus a snažím trošku přidat, tepovka kolem 165 a kolo za 40minut. Spokojenost. Vbíhám do posledního kola, odhazuji konečně vestičku v kapse a prohlašuji něco o tom, že teď poběžím jak průvan. Propočítávám celkový čas a když nezvadnu úplně, mohlo by to být pod 5:30. Jelikož se mi běží naprosto parádně, tlačím tempo na nejvyšší obrátky. Tepovka už neklesá pod 170, naopak stoupá vzhůru jak teploměr v dubnu. Dokonce začínám značně funět a to se moc často u triatlonových běhů u mě nestává. Nevím jak jsem to propočetl či mi začal vysazovat mozek, nicméně poslední občerstvovačku jsem profrčel v čase 5:15 a uklidňujíc se, že to už do 5:30 zvládnu valím ve stejném tempu furt dál. Normálně bych věděl, že i když to dojdu tak to pod 5:30 bude. V prostoru depa už bez úsměvu, páč to je fakt na krev. Protínám cíl v čase 5:21:25 a konstatuji, že dílo se podařilo a prdím na jakýkoli další trénink, asi jsem fakt talent, zatím jen hnijící. :) Poslední běžecké kolo jsem odletěl za 28minut což je odhadem tempo lehce přes 4 minuty na kilák. Tak to už mi hlava vůbec nebere.
V cíli vypadám asi tak 5 minut na umření a pak už je to v pohodě a jdu se kochat dalšími bojovníky, hlavně uctihodným cílovým soubojem Advida a Téčka. Pěkná podívaná. Pak ještě nějaké pózování fotografům s rk a Téčkem a je tu téměř konec exhibice. :)
Na závěr se chci omluvit všem, kterým jsem sliboval čas přes 5:30, protože se svým tréninkovým úsilím jsem ani nic jiného nečekal.
výsledky: http://skomt.cz/filestore/File/czechman%20VI..pdf
fotečky: nemá to cenu, stejně už jste je viděli a zatím je to nejnavštěvovanější fotogalerie ;)

neděle 31. května 2009

Král Šumavy MTB - prasárna na n-tou

Po dubnovém kurýrování a květnovém najíždění kilometrů jsem se postavil na start domácího Krále Šumavy. Čtvrteční a páteční počasí slibovalo nevšední zážitek. Chčije a chčije, jak by řekl děda Komárek... :) Na start jsem se postavil společně s kamarádem ze studií Paldou, který sedlá krásného a drahého fulla značky Maverick. Taktiku jsme zvolili jednoduchou, pojedeme kam až to půjde a pak to případně zabalíme. Tož stojíme v půl osmé na klatovském náměstí, zaplať pán bůh neprší, a čekáme na salvu. Co vám budu povídat, prvních pár kilometrů po asfaltu pohoda, čisté kolo a prvních pár metrů v terénu začíná ladná hra bahna a vody.
10.km - Stoupání na Barák jsem zvládl s jen minimem chodeckých vložek.
15.km - Při klesání do Číhaně jsem byl bohatě odměněn svým kolem bahenní svačinkou. Dál se na dlouho v podstatě nic zajímavého neudálo, jen snad, že šlapu do kopce a občas stojím na místě. Zpropadený bahno.
25.km Chlístov občerstvovačka - dobrej čaj, dobrý rohlíky se salámem
30.km Sv. Bartoloměj - to svinský stoupání mám za sebou a následný sjezd je snad ještě větší utrpení, jak "rychle" do kopce, tak "rychle" z kopce. Jeden elegantní přeskok řídítek.
38.km Brody - kosa a prej hurá do vody, loni jsem to objel, ale letos to nějak nejde, ti pořadatelé jsou všude a jsou dost nekompromisní, brody probíhám. Velká chyba, měl jsem si sundat návleky na tretry.
40.km Braníčkov občerstvovačka - známé tváře, mokré nohy, teplý čaj, v tretrách taky, papů a za chvíli klepu kosu, hajdy vpřed.
50.km Keply - teď už se budem jen přibližovat ke Klatovům, pokud nezabloudíme v mlze. Před hezkým sjezdem obouvám suché ponožky, aspoň něco....
55.km Svinná - zase brod, naštěstí je tu lávka... :) Začíná chcát :(
60.km Jesení občerstvovačka - sem úplně v prdeli, zima, mokrej, špinavej,... :( přestává pršet, čaj je fajn, rohlíky s masem taky, původní plán, že odsud jedu po silnici domů měním, dávám naději ještě jednomu přejezdu hřebenu.
65.km Pohádka - ve výjezdu jeden otisk Šewyho Drápalíka do bahna, ve sjezdu jsem úplně marnej, krasobruslení hadr, to už nemá s jízdou na kole nic společného, ani nevím jestli mám ještě svoje kolo, v Jesení jsem popadl něco hnědýho a hurá tlačit. Začínám cucat gel.
70.km - Palda v kopci utrhnul patku na přehazce, chvilka myšlenkových pochodů a bohužel nezbývá nic jiného než otočit a tlačit kolo zpět na silnici a pro pomoc (odvoz do Klatov). Já pokračuju dál ve stoupání do nebes.
72.km - Zázračně ožívám a valím co to jde, škoda, že to takle nejelo od začátku. :) Před Běhařovem krásný technický sjezd, 2 krátké padáky pod 45 stupni s rovinkou tak akorát na délku kola. Někdo řve ať neblázním a slezu. Hehe, zadek za sedlo a jde to jako po másle. Frajer určitě neměl bazalku. :)
75.km Úhlava brod - tady bacha, ráno prej voda do pasu, slézam z kola a brodím, voda po pytlíka, na návleky už kašlu.
80.km Běhařov občerstvovačka - no já snad ani nebudu zastavovat, ale jo. Zatím co do sebe tlačím banán a ionťák, myje se a maže kolo, safra to je servis. Během 5 minut valím dál jak splašenej.
90.km - nic zajímavého, prostě valím furt jak utrženej z řetězu a cucám gel. Začíná poslední úsek na Bítov.
95.km - tak mám tu prasárnu na Bítov za sebou, tendle úsek snad nepůjde nikdy lehce, začíná pršet, tak hurá z kopce do cíle.
98.km - Nějakej dotěrnej biker se mi věší na paty, asi chce můj skalp. Šewy říká, nikdy a ve sjezdu pevně svírá řídítka. :) Ještě, že mám tu bazalku. :)
100.km - Starej známej cíl. 9 hodin 50 minut zážitků, tepovej průměr 139 (príma trénink na Mělice) :)


úterý 14. dubna 2009

Komu se nelení tomu se zelení.

Jak říká Ironman, březen a duben je čas objemové přípravy. Ale podívejme co říkají pranostiky. Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. :) A tak i Šewy v březnu zůstal za kamny a v dubnu tam ještě pěkně zůstane neb mu stopku v tréninku (pokud se tomu co jsem do dubna předváděl vůbec dá říkat trénink) vystavil nezvaný host a to streptokok. Přesně kterej kok to je nevím, ale je to pěkná potvora. Týden krásných teplot kolem 38,5°C, bohužel však mého těla a teploty vzduchu. 2 týdny zobání antibiotik a další 2 týdny nic nedělání, aby se tělo vzmátořilo z těch sajrajtů. Ano vychází to pěkně na 1.května kdy budu moct pomalinku a polehounku začít nabírat kondici. Ale nebudeme z toho dělat tragedii, pár závodů bohužel padne, to se nedá nic dělat.
Ale aby jste si nemysleli, že válení v posteli je fakt nuda a abych uspokojil milovníky číselných údajů, tak bych si dovolil jeden měřitelný výkon zmapovat. To takhle po návštěvě obvodního lékaře a nafasování nových antibiotik, jsem zalehl do postele a jelikož mi přišlo, že hicuju víc než i neobyčejně, založil jsem teploměr do podpaží. Vyšplhalo to na krásných 39°C (časový údaj 18:00). Takže nová antibiotika ještě nezabrala. Nasazuji osvědčený Paralen 500 a to 2 kusy. Od 20:00 do 21:00 se potím v posteli jak při letním závodě na Karlštejně. 21:30 - teplota 37,5°C. O půlnoci do sebe tlačím další dávku antibiotik (Ospen 1500). V 01:00 je mi neskutečně blbě, mozek stávkuje, studený pot a světe div se teplota na 35,5°C. Usilovným dýcháním jsem jí vyhnal na 36,5°C což už se dalo vydržet. :))) Takže to máme za 7 hodin pokles tělesné teploty o 4,5°C, slušnej výkon, ne? ;)
Letošní příprava na letní sezonu se některým fakt nedaří. No co Ječmínku a Aldamane, asi si založíme speciální kategorii hobby lazaret. :)))

pondělí 5. ledna 2009

Sezona 2008

Prej mám taky zhodnotit sezonu a poodhalit pokličku (spíše takovu prťavou pokličičinku) tréninkových ročních objemů.

Tak tedy, myslím, že se povedla. :-)

V podstatě 1. pořádná triatlonová sezona co se závodů týče a taky 1.IM v podobě Železňáka. Účast na celém podniku Triexpertu a pár dalších triatlonů na vrch, plus veškeré akce od Klatovského triatlon klubu, to bych řekl, že je slušná porcička kilometrů. Trénink žádná sláva, ale tak dělám to pro radost a né abych honil nějaké ambiciozní mladíky, případně zkušené harcovníky. Nicméně některých zářezů zkušených borců si cením. :-D

za rok 2008 to celkem hodilo:
plavání 109km, kolo 3577km, běh 658km

pro porovnání začátečnický (čuchací) rok 2007 vypadal takto:
plavání 53km, kolo 3247km, běh 310km

Plány na rok 2009? Nějaké přípravné běhy a kolo. V triatlonu si hodlám střihnout Czechmana a Moraviamana, pak se uvidí, ale rád bych ještě jednoho IM. Možná Teplice a třeba ME v Praze. Uvidíme.
Tak ať to vám všem lítá v novém roce 2009. Šewy

neděle 4. ledna 2009

V dolomitském objetí (červenec 2007)

Našel jsem jedno slohové cvičení z brka mistra Vavise a usoudil jsem, že stojí za zveřejnění.
Z oblohy začínají padat kapičky vody, ale my jsme rozhodnutí i v chladu a začínajícím dešti pokořit výhlídku na Hochalpenstrasse z druhé strany, z městečka Heiligenblut. Před dvěma lety jsme to zabalili kousek před Hochtorem ze směru od Zell am See, letos nabuzeni juknout se na Grossglockner za každou cenu. Po mírném stroupání míjíme starou známou dopravní značku vyjadřující ve zkratce krpál jak cip, bacha na krávy vy bejci, možná se vám z těch zatáček zvedne kýbl a v zimě bych v autě na plyn moc nešlapal.Od této chvíle jsou našimi společníky zákruty, překrásné výhledy na rakouské Alpy a zvuk přehazovaček. Nad hlavami plují mraky a my tušíme, že se suchou kůží z toho dneska nevyjdeme. 8 kilometrů před vyhlídkou Franz Josefs Hoehe nám zavřená chatička s luxusní lavičkou a stříškou, pod kterou neprší, nabídne azyl. Oblékáme šustky, já své v dalších etapách legendární emergency poncho, jíme tyče a modlíme se, aby se vyčasilo. Pomocí společného ovládání síly čchi se po chvíli ukazuje punťa a pro nás je to jediný možný signál, huráá nahoru.
Zase do kopce, stoupání roste i s nadmořskou výškou. Po menším rovinatějším intermezzu je před námi závěrečné šplhání, průjezd tunelem (kam se ale hrabe na ten na Gavii) a už jsme nahoře. Počasí zaznamenává náhle obrat o 180 °, sluníčko tatam,nahoře mlha, nejvyšší hora Rakouska v nedohlednu a směsice sněhu a deště nás štípe do obličeje. Dvě sličné motorkářky, odkud odjinud než z Čech, fotí naše maličkosti a bič a pryč. Sjezd v tomto počasí je zkouška odolnosti proti chladu a mrazu, když to ve dvou tisících valíte přes šedesát 15 kilometrů dolů, jste rádi, že jste z toho pekla zase v nebi. I když dole je tak deset a lehce poprchává. Prsty pomalu rozmrzají a i pusa je schopná vyloudit nějaké to slovo. Na nějakou hygienu ani nepomýšlíme, naskakujeme do Lagunky a vyrážíme směr Itálie, cíl královské etapy letošního Gira, kopec kopců, podle odborníků i profesionálů, jedno z nejtěžších či dokonce nejtěžší cyklistické stoupání v Evropě, hrůzu nahánějící, pan Monte Zoncolan ...

Druhý nocleh nám bez připomínek nabídne vytuněný altánek v blízkosti squatu zřejmě romského osazení, ještě k tomu u potůčku nedaleko městečka Comeglians. Po vydatné snídani v podobě ovesné kašičky se navlékáme do sexy přiléhavých kostýmků, mažeme řetězy, plníme lahve a lehce po desáté vyjíždíme, jak jinak než do kopce, do Ovara, odkud k peklu jménem Monte Zoncolan. Už z dřívějška je nám znám výškový profil zdejšího kopečku aneb na deseti kilometrech převýšení 1120 metrů s průměrným stoupáním 11,9. První dva kilometry z Ovara jsou poznamenány pouze prvním z Rumových pádů po celou dobu expedice, pořád čekáme, kdy to přijde. Hm, tak teď to přišlo. Po minutí první cedule se jménem cyklistické legendy Fausta Coppiho oznamující nám pouhých 8 kilometrů k vrcholu se můj život stal na dlouhou hodinu a půl utpením mladého Vavise, napsal by klasik Goethe. Prásk! Před námi se silnice zvedá do výse a my si myslíme, že se překotíme. Jsme rádi, že otočíme klikou, abychom se vůbec dostali o nějaký ten metr dále k vysněnému cíli, který je však vzdálen doslova na míle.
Cože? To jsme ujeli teprve 300 metrů? Divíme se, když míjíme ceduli s další cyklistickou legendou, která je jen pár metrů od té předchozí. Když se před námi zjeví úsek o oněch 22 procentech stoupání, začínáme věřit moncolanským povídačkám, vyjet tenhle kopec nebude jako dát si kopeček támhle za barákem. Jedu pořád ze sedla, jen kamarád Rum to všechno dupe v sedle a já začínám přemýšlet o jeho tréninkových metodách na rovinkách v Holandsku. Na tom musí něco být!
Stoupání se udržuje na konstantní hodnotě, ze všech z nás leje, rukavice začínají být mokré durch a inklinují ke klouzání, tenhle kopec se nejede jen nohama, ale žíly na rukou i krku vyvstávají jako při maximálním rozčílení, ozývají se i záda. Žádné místo na odpočinek, jsem rád, že se vůbec napiju, když krkolomným způsobem vytahuji láhev z košíku. A ta auta! Občas nějaké projede a vy se musíte maximálně soustředit, abyste vydrželi jet alespoň chvilku rovně.
Po osmi kilometrech od Ovara se silnice podezřele zplošťuje, ale stoupání nás nenechá dlouho čekat. To už válčím jen se Šewym, spolubojovník Rum je daleko před námi, zvýšený představec, obě láhve plné ionťáku a poslední placka vzadu o 26 zubech dělá své. Před námi jsou dvě brány do pekel v podobě věhlasných zoncolanských tunelů, se Šewym si v jednom z nich zahrajeme na texaské honáky a jako dva bráchové J.R. a Bobby zachraňujeme dopravní kolaps v 1500 metrech nad mořem, když vyprovázíme stádo o dvou krávách ven z tunelu. Pak už jen pár stovek metrů, poslední stovku předvádíme spurt jako vystrřižený z BBV a už jsme nahoře. Dáváme si vzájemně five, kývnutím gratulujeme i hrstce cyklistů, kteří to absolvovali před námi či dojíždějí.Po téměř hodině a půl sedíme u cyklistického monumentu a vychutnáváme ten pocit. Kurňa, vyjeli jsme to, řikáme si, že něco drsnějšího snad už ani nemůže být, nevědíce, co nám přinesou dny příští. Držím se za záda, jsem rád, že se po předklonění narovnám a v duchu si představuju své útrapy, až budu zítra šplhat na Tre Cime.
Co jsme nahoru jeli 90 minut, dolů směr Sutrio to jedeme minut 20. Poté následuje rychlý sled událostí jako třeba Rumovo druhé políbení matičky Země, ztracení a znovu nalezení jeho pumpičky, relaxačka u potůčku a neúspěšný pokus o rychlostní rekord. Jo, skoro jsem zapomněl na tradiční bagetku, plísňák a pivo, v tomto případě chorvatský Laško.
V našem basecampu u altánku ještě stihneme osvěžující koupel v malinké lagunce, koupání ve vodě studené jak žiletky se pro dalších pár dnů stane bobříkem odvahy a statečnosti.
Večeři necháváme až na místo třetího určeni, už z dálky můžeme s otevřenou pusu sledovat otevřenou náruč dolomitského vápence vítajícího nás v lesíku poblíž Misuriny nedaleko olympijského městečka Cortiny dAmpezzo. Po párečcích a dvou plzních na oslavu Johnnyho the Goose usínáme pod hvězdami nad dolomitskými štíty.

Tre Cime di Lavaredo, Drei Zinnen ... další etapa té nejvyšší kategorie a my stoupáme do nebe. Příjemné dvanácttiprocentní stoupání do Misuriny je skvělým probuzením, ale všichni se shodujeme, že po Zoncolanu to nebyl zrovna nejlepší nápad. Míjíme kýčovité jezírko, brány s mýtem a je to tu zase. Nápisy na asfaltce nám oznamují stoupání a že prý máme být silní..Forza,forza. Osobně jsem nazval jisté úseky výjezdu na Tre Cime za tzv. zoncolanovské, ale šlape se mi celkem dobře, kdybych se dolů skutálel, jistí mě tam Šewy s Rumem. Obdivuju s grimasou čumila okolní výhledy a velikány, kličkováním z jedné strany silnice na druhou občas vyděsím projíždějící auta či dokonce autobusy. Míjí mě černé lamborghini, já se usměji a říkám si pro sebe, že bych momentálně neměnil. Když vyjedu na vyhlídku, otevře se přede mnou výhled, pro který bych jel i světa kraj. Dolomity se táhnou, kam jen oko dohlédne, dole v údolí klikatící se řeka ...Po uvítaném odpočinku, kdy v Cortině čekáme na otevření supermarketu a lehce závidíme příjemnou siestičku od 12:30 do 15:30, se doslova nacpeme už dříve zmíněnou tradiční svačinkou a vrháme se na další sedýlko Tre Croci do výšky kousek pod 1800 m.n.m.
Cesta dolů je svědkem nejprve předjížděcích manévrů za autobusem, z čehož nakonec vždycky vyjde, kurňa vem to vnitřkem, a posléze i překonání 80-tikilometrové rychlosti na úseku kousek od našeho bivaku. Po hygieně v potůčku oblékáme společenský oufit, rozuměj tričko nosené ne déle než čtyři dny a kraťasy, a vyrážíme na italskou pizzu do města zimní olympiády roku 1956. Jako správní Češi dáváme jen jídlo bez pití a za deště přes passa di Falzarego a Valparola uháníme autem richtung lyžařské středisko Plan de Corones, kam se budeme zítra škrábat.
Obavy z přicházející bouřky nás přinutí lehnout si na místo za pár let našeho bydliště, pod luxusní most před městečkem Armentarola. Holandský Grolsch nám navodí skvělou spací atmosféru, a tak na kamenech tlačících pod karimatkou usínáme v okamžiku.

Co mě ráno v půl osmé neprobudí? No samozřejmě že ohromný žugr v bederní oblasti, ale krom toho nesnesitelné vedro a proud slunečních paprsků mířících mi přímo do obličeje. To zas bude dneska pažák!
Po fantastickém 26-tikilometrovém sjezdu, kdy si ale uvědomujeme, že ho budeme muset nazpátek vyjíždět, se dostáváme opět k místu, kde silnička začne mírně stoupat. Kocháme se upravenými políčky a žasneme nad zemědělskou technikou pracující v těchto podmínkách. Užíváme si 7-kilometrovou průměrnou rychlost až k ceduli Furkelpass. Cesta už dále nevede, tak no nic, je čas na pivko. U svérázné starší dámy ve vyhlídkové restauraci, hned vedle stanice kabinkové lanovky, si objednáváme wursta, těstovinky a omeletu a k tomu poctivé kvasnice mnichovského Franziskaneru.
Po čase kochání a konverzace se servírkou, odkud odjinud než z Čech, opět klesáme dolů a stoupáme nahoru. Fantastický 26-tikilometrový sjezd si užíváme i cestou nahoru, dojíždíme přesně na vteřinu, kdy začíná pršet. Stroje se nám umývají pod větvemi borovic a my se téměř pokoušíme ukájet při pozorování nohou sličné Italky, která ve skupině zřejmě bratra a otce čeká pod stromy na odvoz.
Déšť pomalu ustává, náš plán vyjet si na Valparolo, kde krajina připomíná tu měsíční, padá, a tak se přesunujeme opět o kus dál. Tentokráte se nám stane útočištěm, dokonce po dvě následující noci, přístřešek u fotbalového hřiště FC Arabba.
Zde následuje nezapomenutelná ledová koupel po přibližovacím pochodu lesíkem, řev připomínající Tarzanovo volání rodu, ale po důkladném vydrhnutí všech partií se i v 8 hodin vecer v teplotě lehce nad 10 stupňů cítíme jako znovuzrození.
Kapky skrápí naše kola, bubnují do střechy, ale my usínáme jakoby jsme o ničem nevěděli ...

Ráno nás čeké nepříjemné zjištění, ani po dvanáctihodiném bubnování déšť neustal. Operaci snídaně tak úmyslně protahujeme co to jde a nakonec se dočkáme. Nastáva už ordinerní příprava kol na dnešní etapu, v jejímž itineráři stojí dvě ikony cyklistického Gira – passo di Pordoi a passo di Fedaia. Nu, kdyz poprvé šlápneme do pedálů začíná opět poprchávat, ale do nory se nám zpátky nechce, tak se nenecháme zastrašit rozmarem počasí a pokračujeme v harmonogramu. Prší, ale jaksi stále vice, tak se shodneme, že není čas na hrdinství a využijeme zastřešené garáže. Sledujeme potoky vody a tmavou oblohu, ale za pár minut už zprava přichází sluníčko a azuro. Neleníme, cvakáme se do pedálů a třes se Pordoii! Stoupání je poměrně mírné, zato táhlé, ale už brzy vidíme vrchol. Obklopeni sjezdovkami a třesoucí se zimou dojíždíme, jak jinak než za deště, na samotný top do výšky 2236 m.n.m. Zde nám nabídne azyl zdejší restauračka, tak sedíme a upíjíme gigantické espresso. Po půl hodině za mrholení se rozhodujeme ke sjezdu, jinak bychom nahoře byli snad do alelujá. Pekelná zima, vitr, déšť, fuj, jel jsem už lepší sjezdy.
Městečko Canazei a místní Sparr nám poskytují svačinu. Tušíme, že ještě zdaleka není všemu konec, takže to do sebe naházíme a valíme směr Fedaia pod mohutným masívem známé Marmolady. I sem nahoru to ubíhá a zanedlouho obdivujeme úmyslné přeseknutí vodního toku lidskou rukou. Objíždíme část přehrady a už to zas svištíme dolů, jen lehce omezeni mokrým povrchem a někteří z nás i hubenými brzdovými špalky. Ke stánku FC Arabba dojíždíme za deště, promočení a promrzlí na kost, tak se, myslím, jenom převlékneme, najíme a jdeme do hajan. Plánované úterní pozování na vrcholu Marmolady tak nechtěně odkládáme na neurčito ...

Vzhledem k průběhu počasí, které sice ráno vypadá jakž takž, tedy neprší a i slunko se ukáže, se rozhodneme tento den vegetit. Ve výšce nad 3000 m.n.m. to může vypadat všelijak, tak se kocháme krajinou, doslova se přežereme třešní kousek pod Mendelovým sedlem, dáchneme si a nabereme sílu na další etápky. A pomalu se blížíme k passo di Tonale.
13 kilometrů před ním chvilku hledáme místo pro bivak, ale nakonec nás opět přivítá ubikace FC Cusiano poblíž Vermiglia. Zde obdivujeme přepychový kuchyňský koutek, výhled na skokanské můstky a do jedenácti hodin se zaposloucháváme do malebných zvuků, které vydává zdejší amatérsků hudební skupina zkoušející právě v místnosti fotbalových šaten.
Sedíme v autě, naše uši trošku trpí při poslechu Nirvany a s využitím síly rytířů Jedi se dočkáváme krátce před jedenáctou vyklizení pozic a kýženého spánku na zastřešené terásce.

„Pičo“! Omlouvám se citlivějším povahám, ale jiné pojmenování středeční etapy bych hledal marně. Ve zkratce naznačím průběh – Tonale nahoru, pak dolů, Gavia nahoru, Gavia dolů, pár kilometrů k Mortirolu, to nahoru, dolů, jak Tonale dolů, tak pak nahoru a jak Tonale nahoru, tak dolů. Suma sumárum start kolem desáté ráno, návrat po desáté večer, zhruba 140 kilometrů přes kopečky 1884 + 2651 + 1853.
Výšlap na známé to středisko ještě jde, občas projedeme restaurující se úseky na červenou, míjíme kamennou pevnost a samože se kocháme okolními vrcholky Alp, které nahradily dolomitský vápenec. Z passo di Tonale se sjezdem a začínajícím výjezdem dostáváme na cestu na druhé nejvyšší sedlo, kam se dá na dvou kolech v Itálii dojet, cíl královské etapy loňského ročníku Gira, Passo di Gavia o 6 metrů vyšší než ikona francouzské Tour Col du Galibier. Po anabázi s malým černým prasátkem, které si se mnou při fotografování hraje na schovávanou, vyrážíme skoro kolmo nahoru.
Za sebe mohu říci, Gavia se pro mne stalo zhmotněním toho, co jsem v Itálii hledal. Poměrně širokou asfaltku střídá poměrně uzounká cestička hrubého povrchu uvozená značkou 14% stoupání a zúžení vozovky z obou stran, doporučená rychlost 30 kilometrů za hodinu. Snížíme tedy otáčky klikoměru a ve stínu lesa stoupáme k výšinám. Po cestě potkáváme nápisy z loňského Gira dodávající nám sílu a pokoušíme se přijmout radu o vuyžívání sluneční energie.
Po třech kilometrech necháváme les pod námi a pohltí nás nekonečné serpentiny lemované stády krav či ovcí. Obklopen jen horami a přírodou, myslím na všechno a zároveň na nic. Proti kopci svým výšlapem nebojuji, ale jsem s ním v symbióze. Najednou se mi šlape tak lehce, vnímám jen otáčení klik, svět přede mnou a absolutní pocit vnitřního štěstí mě žene stále výš. Hopla! 2 kilometry před vrcholkem si Gavia pro nás schovala překvapení, po kterém jsme se všichni tři nakazili tunelofobií. Odhad tak 500 metrů dlouhý , tma jako v pr..., nevidíte na nic, jen kdesi v dálce malinké světýlko značící zřejmě druhý konec. Modlím se, aby nic nejelo, valím to, jak se dá, ale kdyz jsem na konci, málem mi přechod z černočerné tmy do žlutého jasu dne způsobí celkové selhání organismu. Podobně jsou na tom i zbylí dva mušketýři. Statečně ale vzdorujeme a za chviličku se spolu setkáváme na vrcholu. Grilujeme se, opřeni o stěnu restaurace. Po získání lehce bronzového opálení navlékáme rukávky a vůbec všechny vychytávky zabraňující alespoň trošku úplnému promrznutí a klesáme k třetímu kopci, kde bychom měli narazit na památník legendárního cyklisty a píchače, Marca Pantaniho.
Až do Edola je to víceméně jen z kopečka, představa že tento sjezd plus ještě na Tonale v nás budí vzpomínku na sjezd a výjezd na Plan de Corones. Ale to už zabočujeme doprava dle pokynu šipky s nápisem p. di Mortirolo. Po chvilce zjišťujeme oblíbenost kopce právě mistrem Pantanim. Už jsme dlouho nestoupaly do kopce, tak nás chce Mortirolo vyvést ze stereotypu. Pomalu ujíždím Šewymu a Rumovi s domněním, že kdyžtak na ně počkám nahoře u pomníku. Po šesti kilometrech vám Mortirolo dá čuchnout, sklon se skloňuje na rovinku, což vás nutí dokonce ke změně na velkou placku vepředu, ale po chvilce jako spousta žen ucukne s tvrzením, že dneska z toho nic nebude, se rovinka mění na brutální stoupání, kde o den později máme problém se vůbec rozjet do kopce na jednotku. S pomocí místních domorodců dojíždím na vrchol. Památník nikde, nikde nikdo. Po chvilce se ptám přijíždějících bikerů, ale ani oni mi nedokážou odpovědět, kde nám Pantani zanechal vzkaz do let budoucích ve tvaru:“Kdo nefetuje s námi, fetuje proti nám.“
Na pár minut dřepnu a každou minutku vyhlížím oba kamarády. Deset minut nic, dvacet minut nic, začínám si domýšlet jejich setkáni s vnadnou Italkou a skoro nadzvukovou rychlostí dolů téměř letím. A tu je vidím, už v městečku téměř dole, pohoda, dáví se houskami a sýrem zajídajíce tu lahůdku čokoládovými sušenkami. „Kde se flákáš“,zazní odspoda. Po sdělení, že se místo výšlapu chtěli opalovat, jim dávám par minut náskok, přeci jen sluníčko už zapadá, tak co by tady se mnou čekali a mrzli. Láduji se lahůdkou a vyrážim za nimi. Ale co to, šlapu, ale nejedu. Začíná být znát ta menší projížďka! No bacil jménem tuhnutí skočil na mě a já jsem rád, že oba borce vůbec doženu. Jsou mi na dosah, jen parkrát šlápnout. V začátcích stoupání na Tonale po osmé večer mi ale kluci utíkají a já se trápím celou cestu na vrchol. To máš za to, že děláš machra a nemáš křídla, i když při sjezdech to možná tak vypadalo.
Šewy s Rumem čekají nahoře a následnou dobu po půl deváté v noci jednoho středečního večera bych nazval triumvirátem synonym kosa, zima, chlad. To vše při teplotě něco nad deset stupňů Celsia a ve výšce kousek nad Sněžkou. Po pekelném sjezdu s jedním světlem na nás tři, s promrzlými prsty a vlastně celým tělem, vjedeme téměř přímo do zaparkované Lagunky. Řádně přitopíme a pomalu se rozehříváme. Zase abychom se úplně neroztekli, požíváme každý po plzniččce a hnedka nám je lépe. Věřím, dát si jich ještě ten večer pár, chtěli bychom to vsechno absolvovat znovu.
Z toho večera si už jen matně pamatuji, že jsme si vzali spacáky, karimámy a odebrali se do věčných lovišť.

Lahodnější třešničku na dortu než výšlap na nejvýše položené pro cyklisty přístupné místo v Itálii si ani nedovedu představit. Po vyspinkání se do růžova se skoro se slzami loučíme s naším luxusním hotýlkem u skokanských můstků a přes Gavii vyrážíme ke střetu s passo di Stelvio alias 2757 výškových metrů. Kopírujeme cestu ze včerejška, škrábeme se na Tonale, ale Gavii se vyhneme, krapítek se děsíme zúžení vozovky z obou stran a jízdy třicítkou. Jedeme do Edola a opět známou cestou na Mortirolo pevně odhodláni Marcův pomník najít. Při sjezdu z Mortirola na druhou stranu odhalujeme holou pravdu. Myslím, že jsme se všichni tři shodli, jestli existuje pekelnější peklo než Zoncolan, pak je to zcela určitě Mortirolo z druhé strany, z městečka Mazzo. Při cestě autem dolů se strachujeme, abychom nešli na střechu, uzoučká vozovka nabádá být ve střehu každičkou sekundu. Zhruba po třech kilometrech ho vidíme.
Zajímavě řešený, žádný kýč. Snad jen ta tatrovka pod ním zaparkovaná. To nás neodradí, horolezčíme na korbu a necháváme se zvěčnit s memoárem cyklistické legendy, posledním cyklistou, který vyhrál Tour i Giro v jednom roce.
Zbytek cesty dolů nám jen potvrzuje, žádné místo na odpočinek, no prostě prďák jak cip.
Se slovy, však my si Tě jednou povodíme, necháváme další sportovní výzvu za zády a krátce po jedné hodině se ocitáme v Bormiu, odkud započínáme naší projížďku na Stelvio.
Čeká nás 20 kilometrů do kopce, opalovačka a 20 kilometrů z kopce. Volíme poklidné tempo, okolní příroda si pro nás opět připravila sérii neuvěřitelných výhledů a panoramat. Najednou jsme v půlce. Když se podíváme dolů, tají se nám dech, jak serpentýny připomínají stočenou vinnou klobásu, po chvilce zase menší vložka v podobě rovinatějšího úseku. Poslední tři kilometry, kdy míjíme odbočku do Švýcarska, jedu po Rumově boku. S tímhle chlapíkem jsme toho zažili už hodně a jsem moc rád, že jsme se spolu vyškrábali i sem. I se Šewym, který se kroutí ze strany na stranu pár serpentýn nad námi. Jooo, zařvu si a ocitám se na cyklistické střeše Evropy. S kolem to už jde výše jen na dˇIzeran ve Francii.
Nepohrdneme mňamkou, wurstem vykládánou houskou, sluníme se a kocháme se zasněženými vrcholky. Potkáváme dva snowboarďáky, postarší dámu v cyklistickém a smekáme klobouk. Itálie cyklistikou opravdu žije, lidé jsou ohleduplní, a tak troubení a řvaní slyšíte jen v návratu do české reality.
Poslední velký sjezd si každý vychutnává po svém. Za necelých 30 minut jsme dole, loučíme se s Bormiem a túrujeme autíčko tam, odkud jsme před chvilkou sjižděli. Potvrzujeme fakt, že při sjezdu autem z kopce, který jsme vyjeli, odhalujeme nové sportovní výzvy. Při zpětném pohledu na Stelvio od Prata se nám pusa sama otevírá, dle odborníků nejsouvislejší a nejdelší sled serpentýn v Evropě. S pocitem, že je proč se vracet, se loučíme s Itálii, sbohem, dala jsi nám nespočet krásných zážitků!
Přes Rakousko míříme k nejvyšší hoře Německa, kde se chceme rozloučit víceméně rovinatou etapou. Poslední base camp mimo Čechy rozkládáme na půli cesty mezi rakouským Ehrwaldem a německým GaPa. Naposledy si zařveme, když provádíme hygienu, likvidujeme poslední zbytky potravin (jejich totální konzumaci zpečetíme u louky za Strakonicemi dva dny poté) a usínáme pod Velkým vozem.
V sobotu ráno necháváme snídani na odpočívadlo v Grainau u GaPa, které známe z naší akce před dvěma lety. Naposledy se oblékáme do kompletů a startujeme na okružní jízdu kolem masívu Zugspitze. Ládujeme se zmrzlinou po prohlídce Linderhofu, jednoho z pohádkových zámečků bavorského blázna, krále Ludvíka II. Bavorského. Uskupeni v rojnici po celé šířce vozovky se odpočinkovým tempem šineme k Plansee, kde je na plánu další grilovačka. Zde se odvažujeme smočit i naše ohanbí, takže skáčeme do vod zdejšího překřásného jezírka. Místní obyvatelé nazvali ten pátek Dnem tří Mobydicků.
Přes Fernpass se dostáváme opět do Říše, zde je cesta poznamenána občasnými rychlostními manévry, které jsou k vidění spíše na velodromu.
Po 100 kilometrech dojíždíme do cíle, vaříme poslední večeři, fotíme hory při západu slunce a občas zavzpomínáme. Když na místo přijíždí zřejmě prototyp Škoda 612 Caravan, jen tak se zamyslím a říkám si: Teď z něj vyskočí tři borci, udělají si večeři a budou si plánovat, kam pojedou na silničkách zítra. Jak dají kolečko kolem Zugy, a pak směr Itálie, na Stelvio a Gavii. Tohle odněkud znám. Místo toho vyjde z auta pár, jen se koukne na ještě sluncem osvícený vrchol Zugspitze a schová se do konce dne v autě.

My nasedáme,teď směr už Čechy ...