ME v dlouhém tri aneb proč bychom se netavili

Už někdy na začátku roku jsem si říkal, jak by bylo skvělé to mistrovství Evropy zkusit, obzvlášť když se bude konat v Praze. Těšil jsem se jak nabuším a předvedu své umění. Jenže se střídavě potácím s přívalem práce a zdravotních problémů a tak můj tréninkový deníček je oproti minulému roku značně ochuzený. Nicméně dva střeďáky (Mělice a Litovel) naznačili, že by to s tou formou nemuselo být úplně tak špatné. Definitivní rozhodnutí jsem nechal na poslední chvíli a to pondělí 3.8. Zas tak úplně jednoduché to nebylo, páč jsem neměl platnou, no vlastně žádnou licenci, takže honem honem přihlášku na licenci a poslat na svaz. Naštěstí se vše odehrálo přes net a tak během jednoho dne bylo hotovo. Licence mi přijde později poštou. A tak jsem se stal nejspíš jediným triatletem s licencí triatlonového klubu Klatovy. Naprosto jsem ignoroval nějaký doprovodný program jako fontánu, slavnostní zahájení a další veselí a soustředil se na práci, které je haba děj a ať mi někdo zkusí něco povídat o krizi. V pátek jsem to zabalil v práci o chlub dřív a vyrazil. Nejdříve pro krásnou čepičku od Craftu, poněvadž mělo být v sobotu docela parno, tak abych ochránil mozeček před spařením, a pak na registraci do Chuchle. Musím říct, že nebýt zdejší a nějaký ten rok se nepohybovat v Praze, tak bych asi v životě na registraci nedorazil. Dorazil jsem na místo a už se těšil na Expo. Nebylo to Expo, možná ani Expíčko, spíš to bylo Po. Jeden solidní stánek od Blueseventy a další nestojí ani za zmínku. Rychle jsem zaplatil, vyfasoval igelitku, dostal "luxusní" ponožky, vyžádal si nějaký informace a valil radši pryč. Večerní příprava věcí proběhla v normálu. Ráno budíček na šestou a v sedm už oxiduju v Chuchli. K depu se nedá zajet autem, takže parkuju na druhé straně Strakonický. Během 10 minut přijíždí Milda Bayer se Strangem a začíná bujaré vtipkování. Poněkud udiveně okukují mého hliníkového Autora, tak je aspoň ujišťuji, že jsem nepřijel vyhrát. No nic, dávám věci do depa a začíná dlouhé čekání na start. Prezentaci závodníku od 8:00 do 8:45 jsem vůbec nezaregistroval. Pana prezidenta jo. Kolem deváté se závodníci začínají soukat do neoprenů. Dotěrný kameraman natáčí Petra V. při jeho nutrendí svačince těsně před startem, když má čas on, tak já taky. Ale kamery k tomu nepotřebuju. :) Tak jo 20 minut do startu a jdu se do toho nasoukat, je hic jak prase a guma na zpocenou kůži nejde a nejde. Když se podaří zjišťuji trhlinu na předloktí, no to bych se picnul, kde se to mohlo stát. Kašlu na to, taky co teď s tím. Jdu na povinnou rozplavbu na druhý břeh, však co to, zbloudilá plachetnice se proplétá davem triatletů. Panečku to bude ještě zajímavé plavání. Abych se pak neocitl na kotvě a v Perském zálivu. Na druhém straně se dost chaoticky rovná startovní pole. Nějakej rozhodčí tam huláka na plný kule, ale je mu prd rozumět. A tak čekám a čekám a nejednou se do vody řítí ženský. To jsem fakt asi někde jinde, nejdřív měli startovat přece chlapi. Ahá ono se to otočilo, nedřív ženy a pak muži, jak galantní. Čekám dál kdy se začne formovat start podle věkových skupin. Najednou se nějaký pole řítí do vody. Marně koukám kdo a proč startuje. Startovní čepičky s číslem nad 200 čekají dál. Chvíli váhám a pak se se svojí 136 vrhám do vody. Seru na pořadatele a jdu na to. Taktika jasná, v protiproudu při břehu a po proudu u středu řeky. V protiproudu se ukrajujou metry dost těžko, ale na místě rozhodně nejsem.

Začíná mě doplavávat vlna seniorů, najednou jsem v presu dvou lopat, flák z leva, flák z prava. No tak to ne hoši, čut doprava, čut doleva. Chvíli klid a už se tu motaj zas. Takticky jsem zpomalil a už se flákají navzájem, jen si to užijte. :) Konečně jsem na vrcholu a jdu napříč řekou pro další bojku. Bohužel jsem se zavěsil za borce co plaval rovnou dolů a tak nás člun nahání zpět na bojku, dobrých 100 metrů na víc. Pak už konečně po proudu, najednou to jede, ale bohužel i všem ostatním. :) Trefuju se pod jeden z oblouků Branického mostu a točím zpět, opět do "kopce". První kolečko dávám za 40 minut, to vypadá na čas 1:20, což by byla spokojenost. Než však vyplavu na vrchol řeku, celej balík s kterým jsem plaval je náhle v čudu. Vůbec to nechápu. Ale co teď už pojedu po proudu. Dávájí mě čoud další dvá. Na točce pod Branickým mostem zjišťuju, že pod 1:20 to nebude. Horko těžko se prokousávám do cíle plavání. Čas 1:26, žádná sláva. Depo poměrně rychlé, ani šiška se mi nemotá. Valím na tu cyklistiku, těším se na uzavřenou Strakonickou, jak si to budu švihat po krásným černým asfaltu. Společně se mnou vyrážejí dvě ženský, které v prvních metrech střihnu a valím v před. Tuším, že špička už je o kolo přede mnou. Začátek je super, dva volný proudy a jede to jak ďas. Horší to je u staveniště dalničního obchvatu. Zúžení na jeden pruh, na silnici bordel a ještě debilní esíčko. To mě neříkejte, že to nešlo zaméct, modlím se abych nebodnul. Měl jsem štěstí, někteří však ne... A už je tu Cukrák a ty dvě ženský hned za zadkem a ještě jdou přede mě, v poklidu si za nima plandám. Z kopce to taky valí hustě a tak je mám furt na dohled. První kolo jsem jel celkem na pohodu a stačilo to na pěkný třicítkový průměr. Druhé kolo jsem rozpoutal vácheň a šup průměr přes 31. Další dvě v klidu a pak už to začlo docela uvadat. Jedno kolo jsem pěkně odkroužil za Mírou Vraštilem, pěkně se s ním jelo, ale jen jsem si do kopce na chvilku odfrk byl v čudu a dotáhnout už se nešlo. Jelikož byla občerstvovačka jen na otočce u depa, začal jsem se od 80.km docela tavit, nemluvě o tom, že v jeden moment voda ani nebyla. Což o to ionťáku jsem si vezl dost a nakonec jsem díky doprovodu musel doplnit ještě jednu flašku, ale voda byla nutná na chlazení (polévání), po každém takovém smočený jsem ožil, ale to vydrželo tak do půli kopce a pak už jsem zase vařil jak stará Octávia. Poslední kolo jsem doklepal opravdu silou vůle, na rovince zpět foukalo dost do ksichtu, tak jsem i tady spadl s rychlostí pod třicet. Ale nějak mě to nedemotivovalo, úkol zněl jasně doklepnout už to do cíle. Už si to valím do depa, ale najednou zjišťuji, že nevím kudy. Žádná cedule, žádná šipka na silnici, ani pořadatel navádějící kudy, tož otočím se kolem kužele a jedu zpět a hledám kudy tudy. Já snad pojedu ještě jedno kolo. Až když houknu na ženu v pořadatelském tričku ukáže mi, že zde je vjzed do depa. Tak konečně lezu z kola. Do depa je to taky štrečka, nejdřív pěkně po koberci na trávě a pak už po asflatu, to zase karbon na tretrách dostal zabrat. V depu se zbytečně neženýruju a pěkně si užívám sluníčka. :) Když už mám všecko při sobě a na sobě nezbývá nic jiného než vyrazit. Opět nastává problém kudy. Zde bych si dovolil jednu vsuvku o tom, proč v jednoduchosti je krása. Je fajn, že máte plánek kudy z depa a prostudujete si ho před startem, vryjete si ho do paměti tak, že kdyby vás o půlnoci probudili vysypete kudy z depa i s vyjmenovanýma slovama. Bohužel v případě kdy jste na pokraji sil a už se chystáte vypnout mozek a tupě zírat před sebe a nemyslet na to, že musíte běžet si to prostě nevybavíte... Takže se motám v depu a nevím kudy na trasu běhu. Až když se konečně jeden z pořadatelů probere ukazuje mi směr. Těším se na první občerstvovačku kde se zleju jak dobytek od hlavy k patě? To ne jen od hlavy po kolena. :) Paráda to jsem potřeboval. Takže vyrážím na třiceti kilometrový výlet a nastavuju brutální tempo 5:30 na kilák. :) Nějaký ten kilometr běžím dokonce i rychleji, ale v součtu první desítky je to těch 5:30 na kilák. Po první desítce stavím na kadiboudě. Bych nečekal jaký bude problém to lejno ze sebe vytlačit, ale po deseti minutách se povedlo. Takže to rozbíhám dál. Další desítku nastává velký problém, vůbec mi to neběží, je mi šoufl a prokládám chůzi během. Ne, není to překlep. Víc jdu než běžím. Normálně bych se na občerstvovačce napil koly a za chvilku by se to srovnalo, ale to by do prdele musela někde na občerstvovačce být. Za todle bych pořadatele nejradši zabil. Ionťák už nemůžu ani cítit a tak musím jet jen na vodu. Na konci druhého kola mě osvítila myšlenka zkusit Magneslife na srovnání žaludku. Celkem se to daří a tak konečně zase víc klušu než jdu. Vydržel jsem až pod Barandovský most a tam už toho mám plný zuby. Na nohou mě drží myšlenka, že do cíle už to je jen nějakých 6 kilásků. I ty jsem poměrně nesvižně doklusal, obkroužil naposledy dostihový ovál a hnán pomyslným bičíkem svého žokeje jsem přicválal do cíle. Nebýt mého milého doprovodu, tak jediné pěkné na cíli bylo, že už jsem se nemusel nikam přesunovat po svých.

Kdybych měl zhodnotit svůj výkon, tak to teda nebyla žádná sláva, ale v tom hicu se asi ani nedalo víc vydolovat. Co se týče zážitků, tak největším byla konkurence závodníků. Špička je fakt mazec. Zatím co já se potácím na Cukrák, tak oni jsou za tu dobu na kopci a ještě i dole z něj. Vůbec všichni předvedli pěkné výkony a největší uznání mají ženský.

O organizaci závodu už se napsalo mnoho a mnoho. Za sebe musím říct, že to je pro mě veliké zklamání. Pokud by to byl samotný Bigman, tak se to ještě dá pochopit, ale todle měla být prezentace České republiky Evropě. Jestli pan Jaroš usiluje od pořádání kvalifikačího Ironmana a chce to pojmout ve stejném stylu, tak to ať na to raději co nejrychleji zapomene. Díky této organizaci jsem byl poněkud otráven a tak jsem bojkotoval i večerní vyhlášení a radši si užíval domácí moravské slivovičky. :))

Asi jste čekali poněkud zábavnější článeček, ale bohužel, někdy je život takový. Nebojte report z Dačického 12 bude úplně o ničem jiném. ;)

fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2009_08_08_ME_DTT

výsledky: http://www.sportis.cz/csv.php?id=945&co=vysledky