V dolomitském objetí (červenec 2007)

Našel jsem jedno slohové cvičení z brka mistra Vavise a usoudil jsem, že stojí za zveřejnění.

Z oblohy začínají padat kapičky vody, ale my jsme rozhodnutí i v chladu a začínajícím dešti pokořit výhlídku na Hochalpenstrasse z druhé strany, z městečka Heiligenblut. Před dvěma lety jsme to zabalili kousek před Hochtorem ze směru od Zell am See, letos nabuzeni juknout se na Grossglockner za každou cenu. Po mírném stroupání míjíme starou známou dopravní značku vyjadřující ve zkratce krpál jak cip, bacha na krávy vy bejci, možná se vám z těch zatáček zvedne kýbl a v zimě bych v autě na plyn moc nešlapal.Od této chvíle jsou našimi společníky zákruty, překrásné výhledy na rakouské Alpy a zvuk přehazovaček. Nad hlavami plují mraky a my tušíme, že se suchou kůží z toho dneska nevyjdeme. 8 kilometrů před vyhlídkou Franz Josefs Hoehe nám zavřená chatička s luxusní lavičkou a stříškou, pod kterou neprší, nabídne azyl. Oblékáme šustky, já své v dalších etapách legendární emergency poncho, jíme tyče a modlíme se, aby se vyčasilo. Pomocí společného ovládání síly čchi se po chvíli ukazuje punťa a pro nás je to jediný možný signál, huráá nahoru.
Zase do kopce, stoupání roste i s nadmořskou výškou. Po menším rovinatějším intermezzu je před námi závěrečné šplhání, průjezd tunelem (kam se ale hrabe na ten na Gavii) a už jsme nahoře. Počasí zaznamenává náhle obrat o 180 °, sluníčko tatam,nahoře mlha, nejvyšší hora Rakouska v nedohlednu a směsice sněhu a deště nás štípe do obličeje. Dvě sličné motorkářky, odkud odjinud než z Čech, fotí naše maličkosti a bič a pryč. Sjezd v tomto počasí je zkouška odolnosti proti chladu a mrazu, když to ve dvou tisících valíte přes šedesát 15 kilometrů dolů, jste rádi, že jste z toho pekla zase v nebi. I když dole je tak deset a lehce poprchává. Prsty pomalu rozmrzají a i pusa je schopná vyloudit nějaké to slovo. Na nějakou hygienu ani nepomýšlíme, naskakujeme do Lagunky a vyrážíme směr Itálie, cíl královské etapy letošního Gira, kopec kopců, podle odborníků i profesionálů, jedno z nejtěžších či dokonce nejtěžší cyklistické stoupání v Evropě, hrůzu nahánějící, pan Monte Zoncolan ...

Druhý nocleh nám bez připomínek nabídne vytuněný altánek v blízkosti squatu zřejmě romského osazení, ještě k tomu u potůčku nedaleko městečka Comeglians. Po vydatné snídani v podobě ovesné kašičky se navlékáme do sexy přiléhavých kostýmků, mažeme řetězy, plníme lahve a lehce po desáté vyjíždíme, jak jinak než do kopce, do Ovara, odkud k peklu jménem Monte Zoncolan. Už z dřívějška je nám znám výškový profil zdejšího kopečku aneb na deseti kilometrech převýšení 1120 metrů s průměrným stoupáním 11,9. První dva kilometry z Ovara jsou poznamenány pouze prvním z Rumových pádů po celou dobu expedice, pořád čekáme, kdy to přijde. Hm, tak teď to přišlo. Po minutí první cedule se jménem cyklistické legendy Fausta Coppiho oznamující nám pouhých 8 kilometrů k vrcholu se můj život stal na dlouhou hodinu a půl utpením mladého Vavise, napsal by klasik Goethe. Prásk! Před námi se silnice zvedá do výse a my si myslíme, že se překotíme. Jsme rádi, že otočíme klikou, abychom se vůbec dostali o nějaký ten metr dále k vysněnému cíli, který je však vzdálen doslova na míle.
Cože? To jsme ujeli teprve 300 metrů? Divíme se, když míjíme ceduli s další cyklistickou legendou, která je jen pár metrů od té předchozí. Když se před námi zjeví úsek o oněch 22 procentech stoupání, začínáme věřit moncolanským povídačkám, vyjet tenhle kopec nebude jako dát si kopeček támhle za barákem. Jedu pořád ze sedla, jen kamarád Rum to všechno dupe v sedle a já začínám přemýšlet o jeho tréninkových metodách na rovinkách v Holandsku. Na tom musí něco být!
Stoupání se udržuje na konstantní hodnotě, ze všech z nás leje, rukavice začínají být mokré durch a inklinují ke klouzání, tenhle kopec se nejede jen nohama, ale žíly na rukou i krku vyvstávají jako při maximálním rozčílení, ozývají se i záda. Žádné místo na odpočinek, jsem rád, že se vůbec napiju, když krkolomným způsobem vytahuji láhev z košíku. A ta auta! Občas nějaké projede a vy se musíte maximálně soustředit, abyste vydrželi jet alespoň chvilku rovně.
Po osmi kilometrech od Ovara se silnice podezřele zplošťuje, ale stoupání nás nenechá dlouho čekat. To už válčím jen se Šewym, spolubojovník Rum je daleko před námi, zvýšený představec, obě láhve plné ionťáku a poslední placka vzadu o 26 zubech dělá své. Před námi jsou dvě brány do pekel v podobě věhlasných zoncolanských tunelů, se Šewym si v jednom z nich zahrajeme na texaské honáky a jako dva bráchové J.R. a Bobby zachraňujeme dopravní kolaps v 1500 metrech nad mořem, když vyprovázíme stádo o dvou krávách ven z tunelu. Pak už jen pár stovek metrů, poslední stovku předvádíme spurt jako vystrřižený z BBV a už jsme nahoře. Dáváme si vzájemně five, kývnutím gratulujeme i hrstce cyklistů, kteří to absolvovali před námi či dojíždějí.Po téměř hodině a půl sedíme u cyklistického monumentu a vychutnáváme ten pocit. Kurňa, vyjeli jsme to, řikáme si, že něco drsnějšího snad už ani nemůže být, nevědíce, co nám přinesou dny příští. Držím se za záda, jsem rád, že se po předklonění narovnám a v duchu si představuju své útrapy, až budu zítra šplhat na Tre Cime.
Co jsme nahoru jeli 90 minut, dolů směr Sutrio to jedeme minut 20. Poté následuje rychlý sled událostí jako třeba Rumovo druhé políbení matičky Země, ztracení a znovu nalezení jeho pumpičky, relaxačka u potůčku a neúspěšný pokus o rychlostní rekord. Jo, skoro jsem zapomněl na tradiční bagetku, plísňák a pivo, v tomto případě chorvatský Laško.
V našem basecampu u altánku ještě stihneme osvěžující koupel v malinké lagunce, koupání ve vodě studené jak žiletky se pro dalších pár dnů stane bobříkem odvahy a statečnosti.
Večeři necháváme až na místo třetího určeni, už z dálky můžeme s otevřenou pusu sledovat otevřenou náruč dolomitského vápence vítajícího nás v lesíku poblíž Misuriny nedaleko olympijského městečka Cortiny dAmpezzo. Po párečcích a dvou plzních na oslavu Johnnyho the Goose usínáme pod hvězdami nad dolomitskými štíty.

Tre Cime di Lavaredo, Drei Zinnen ... další etapa té nejvyšší kategorie a my stoupáme do nebe. Příjemné dvanácttiprocentní stoupání do Misuriny je skvělým probuzením, ale všichni se shodujeme, že po Zoncolanu to nebyl zrovna nejlepší nápad. Míjíme kýčovité jezírko, brány s mýtem a je to tu zase. Nápisy na asfaltce nám oznamují stoupání a že prý máme být silní..Forza,forza. Osobně jsem nazval jisté úseky výjezdu na Tre Cime za tzv. zoncolanovské, ale šlape se mi celkem dobře, kdybych se dolů skutálel, jistí mě tam Šewy s Rumem. Obdivuju s grimasou čumila okolní výhledy a velikány, kličkováním z jedné strany silnice na druhou občas vyděsím projíždějící auta či dokonce autobusy. Míjí mě černé lamborghini, já se usměji a říkám si pro sebe, že bych momentálně neměnil. Když vyjedu na vyhlídku, otevře se přede mnou výhled, pro který bych jel i světa kraj. Dolomity se táhnou, kam jen oko dohlédne, dole v údolí klikatící se řeka ...Po uvítaném odpočinku, kdy v Cortině čekáme na otevření supermarketu a lehce závidíme příjemnou siestičku od 12:30 do 15:30, se doslova nacpeme už dříve zmíněnou tradiční svačinkou a vrháme se na další sedýlko Tre Croci do výšky kousek pod 1800 m.n.m.
Cesta dolů je svědkem nejprve předjížděcích manévrů za autobusem, z čehož nakonec vždycky vyjde, kurňa vem to vnitřkem, a posléze i překonání 80-tikilometrové rychlosti na úseku kousek od našeho bivaku. Po hygieně v potůčku oblékáme společenský oufit, rozuměj tričko nosené ne déle než čtyři dny a kraťasy, a vyrážíme na italskou pizzu do města zimní olympiády roku 1956. Jako správní Češi dáváme jen jídlo bez pití a za deště přes passa di Falzarego a Valparola uháníme autem richtung lyžařské středisko Plan de Corones, kam se budeme zítra škrábat.
Obavy z přicházející bouřky nás přinutí lehnout si na místo za pár let našeho bydliště, pod luxusní most před městečkem Armentarola. Holandský Grolsch nám navodí skvělou spací atmosféru, a tak na kamenech tlačících pod karimatkou usínáme v okamžiku.

Co mě ráno v půl osmé neprobudí? No samozřejmě že ohromný žugr v bederní oblasti, ale krom toho nesnesitelné vedro a proud slunečních paprsků mířících mi přímo do obličeje. To zas bude dneska pažák!
Po fantastickém 26-tikilometrovém sjezdu, kdy si ale uvědomujeme, že ho budeme muset nazpátek vyjíždět, se dostáváme opět k místu, kde silnička začne mírně stoupat. Kocháme se upravenými políčky a žasneme nad zemědělskou technikou pracující v těchto podmínkách. Užíváme si 7-kilometrovou průměrnou rychlost až k ceduli Furkelpass. Cesta už dále nevede, tak no nic, je čas na pivko. U svérázné starší dámy ve vyhlídkové restauraci, hned vedle stanice kabinkové lanovky, si objednáváme wursta, těstovinky a omeletu a k tomu poctivé kvasnice mnichovského Franziskaneru.
Po čase kochání a konverzace se servírkou, odkud odjinud než z Čech, opět klesáme dolů a stoupáme nahoru. Fantastický 26-tikilometrový sjezd si užíváme i cestou nahoru, dojíždíme přesně na vteřinu, kdy začíná pršet. Stroje se nám umývají pod větvemi borovic a my se téměř pokoušíme ukájet při pozorování nohou sličné Italky, která ve skupině zřejmě bratra a otce čeká pod stromy na odvoz.
Déšť pomalu ustává, náš plán vyjet si na Valparolo, kde krajina připomíná tu měsíční, padá, a tak se přesunujeme opět o kus dál. Tentokráte se nám stane útočištěm, dokonce po dvě následující noci, přístřešek u fotbalového hřiště FC Arabba.
Zde následuje nezapomenutelná ledová koupel po přibližovacím pochodu lesíkem, řev připomínající Tarzanovo volání rodu, ale po důkladném vydrhnutí všech partií se i v 8 hodin vecer v teplotě lehce nad 10 stupňů cítíme jako znovuzrození.
Kapky skrápí naše kola, bubnují do střechy, ale my usínáme jakoby jsme o ničem nevěděli ...

Ráno nás čeké nepříjemné zjištění, ani po dvanáctihodiném bubnování déšť neustal. Operaci snídaně tak úmyslně protahujeme co to jde a nakonec se dočkáme. Nastáva už ordinerní příprava kol na dnešní etapu, v jejímž itineráři stojí dvě ikony cyklistického Gira – passo di Pordoi a passo di Fedaia. Nu, kdyz poprvé šlápneme do pedálů začíná opět poprchávat, ale do nory se nám zpátky nechce, tak se nenecháme zastrašit rozmarem počasí a pokračujeme v harmonogramu. Prší, ale jaksi stále vice, tak se shodneme, že není čas na hrdinství a využijeme zastřešené garáže. Sledujeme potoky vody a tmavou oblohu, ale za pár minut už zprava přichází sluníčko a azuro. Neleníme, cvakáme se do pedálů a třes se Pordoii! Stoupání je poměrně mírné, zato táhlé, ale už brzy vidíme vrchol. Obklopeni sjezdovkami a třesoucí se zimou dojíždíme, jak jinak než za deště, na samotný top do výšky 2236 m.n.m. Zde nám nabídne azyl zdejší restauračka, tak sedíme a upíjíme gigantické espresso. Po půl hodině za mrholení se rozhodujeme ke sjezdu, jinak bychom nahoře byli snad do alelujá. Pekelná zima, vitr, déšť, fuj, jel jsem už lepší sjezdy.
Městečko Canazei a místní Sparr nám poskytují svačinu. Tušíme, že ještě zdaleka není všemu konec, takže to do sebe naházíme a valíme směr Fedaia pod mohutným masívem známé Marmolady. I sem nahoru to ubíhá a zanedlouho obdivujeme úmyslné přeseknutí vodního toku lidskou rukou. Objíždíme část přehrady a už to zas svištíme dolů, jen lehce omezeni mokrým povrchem a někteří z nás i hubenými brzdovými špalky. Ke stánku FC Arabba dojíždíme za deště, promočení a promrzlí na kost, tak se, myslím, jenom převlékneme, najíme a jdeme do hajan. Plánované úterní pozování na vrcholu Marmolady tak nechtěně odkládáme na neurčito ...

Vzhledem k průběhu počasí, které sice ráno vypadá jakž takž, tedy neprší a i slunko se ukáže, se rozhodneme tento den vegetit. Ve výšce nad 3000 m.n.m. to může vypadat všelijak, tak se kocháme krajinou, doslova se přežereme třešní kousek pod Mendelovým sedlem, dáchneme si a nabereme sílu na další etápky. A pomalu se blížíme k passo di Tonale.
13 kilometrů před ním chvilku hledáme místo pro bivak, ale nakonec nás opět přivítá ubikace FC Cusiano poblíž Vermiglia. Zde obdivujeme přepychový kuchyňský koutek, výhled na skokanské můstky a do jedenácti hodin se zaposloucháváme do malebných zvuků, které vydává zdejší amatérsků hudební skupina zkoušející právě v místnosti fotbalových šaten.
Sedíme v autě, naše uši trošku trpí při poslechu Nirvany a s využitím síly rytířů Jedi se dočkáváme krátce před jedenáctou vyklizení pozic a kýženého spánku na zastřešené terásce.

„Pičo“! Omlouvám se citlivějším povahám, ale jiné pojmenování středeční etapy bych hledal marně. Ve zkratce naznačím průběh – Tonale nahoru, pak dolů, Gavia nahoru, Gavia dolů, pár kilometrů k Mortirolu, to nahoru, dolů, jak Tonale dolů, tak pak nahoru a jak Tonale nahoru, tak dolů. Suma sumárum start kolem desáté ráno, návrat po desáté večer, zhruba 140 kilometrů přes kopečky 1884 + 2651 + 1853.
Výšlap na známé to středisko ještě jde, občas projedeme restaurující se úseky na červenou, míjíme kamennou pevnost a samože se kocháme okolními vrcholky Alp, které nahradily dolomitský vápenec. Z passo di Tonale se sjezdem a začínajícím výjezdem dostáváme na cestu na druhé nejvyšší sedlo, kam se dá na dvou kolech v Itálii dojet, cíl královské etapy loňského ročníku Gira, Passo di Gavia o 6 metrů vyšší než ikona francouzské Tour Col du Galibier. Po anabázi s malým černým prasátkem, které si se mnou při fotografování hraje na schovávanou, vyrážíme skoro kolmo nahoru.
Za sebe mohu říci, Gavia se pro mne stalo zhmotněním toho, co jsem v Itálii hledal. Poměrně širokou asfaltku střídá poměrně uzounká cestička hrubého povrchu uvozená značkou 14% stoupání a zúžení vozovky z obou stran, doporučená rychlost 30 kilometrů za hodinu. Snížíme tedy otáčky klikoměru a ve stínu lesa stoupáme k výšinám. Po cestě potkáváme nápisy z loňského Gira dodávající nám sílu a pokoušíme se přijmout radu o vuyžívání sluneční energie.
Po třech kilometrech necháváme les pod námi a pohltí nás nekonečné serpentiny lemované stády krav či ovcí. Obklopen jen horami a přírodou, myslím na všechno a zároveň na nic. Proti kopci svým výšlapem nebojuji, ale jsem s ním v symbióze. Najednou se mi šlape tak lehce, vnímám jen otáčení klik, svět přede mnou a absolutní pocit vnitřního štěstí mě žene stále výš. Hopla! 2 kilometry před vrcholkem si Gavia pro nás schovala překvapení, po kterém jsme se všichni tři nakazili tunelofobií. Odhad tak 500 metrů dlouhý , tma jako v pr..., nevidíte na nic, jen kdesi v dálce malinké světýlko značící zřejmě druhý konec. Modlím se, aby nic nejelo, valím to, jak se dá, ale kdyz jsem na konci, málem mi přechod z černočerné tmy do žlutého jasu dne způsobí celkové selhání organismu. Podobně jsou na tom i zbylí dva mušketýři. Statečně ale vzdorujeme a za chviličku se spolu setkáváme na vrcholu. Grilujeme se, opřeni o stěnu restaurace. Po získání lehce bronzového opálení navlékáme rukávky a vůbec všechny vychytávky zabraňující alespoň trošku úplnému promrznutí a klesáme k třetímu kopci, kde bychom měli narazit na památník legendárního cyklisty a píchače, Marca Pantaniho.
Až do Edola je to víceméně jen z kopečka, představa že tento sjezd plus ještě na Tonale v nás budí vzpomínku na sjezd a výjezd na Plan de Corones. Ale to už zabočujeme doprava dle pokynu šipky s nápisem p. di Mortirolo. Po chvilce zjišťujeme oblíbenost kopce právě mistrem Pantanim. Už jsme dlouho nestoupaly do kopce, tak nás chce Mortirolo vyvést ze stereotypu. Pomalu ujíždím Šewymu a Rumovi s domněním, že kdyžtak na ně počkám nahoře u pomníku. Po šesti kilometrech vám Mortirolo dá čuchnout, sklon se skloňuje na rovinku, což vás nutí dokonce ke změně na velkou placku vepředu, ale po chvilce jako spousta žen ucukne s tvrzením, že dneska z toho nic nebude, se rovinka mění na brutální stoupání, kde o den později máme problém se vůbec rozjet do kopce na jednotku. S pomocí místních domorodců dojíždím na vrchol. Památník nikde, nikde nikdo. Po chvilce se ptám přijíždějících bikerů, ale ani oni mi nedokážou odpovědět, kde nám Pantani zanechal vzkaz do let budoucích ve tvaru:“Kdo nefetuje s námi, fetuje proti nám.“
Na pár minut dřepnu a každou minutku vyhlížím oba kamarády. Deset minut nic, dvacet minut nic, začínám si domýšlet jejich setkáni s vnadnou Italkou a skoro nadzvukovou rychlostí dolů téměř letím. A tu je vidím, už v městečku téměř dole, pohoda, dáví se houskami a sýrem zajídajíce tu lahůdku čokoládovými sušenkami. „Kde se flákáš“,zazní odspoda. Po sdělení, že se místo výšlapu chtěli opalovat, jim dávám par minut náskok, přeci jen sluníčko už zapadá, tak co by tady se mnou čekali a mrzli. Láduji se lahůdkou a vyrážim za nimi. Ale co to, šlapu, ale nejedu. Začíná být znát ta menší projížďka! No bacil jménem tuhnutí skočil na mě a já jsem rád, že oba borce vůbec doženu. Jsou mi na dosah, jen parkrát šlápnout. V začátcích stoupání na Tonale po osmé večer mi ale kluci utíkají a já se trápím celou cestu na vrchol. To máš za to, že děláš machra a nemáš křídla, i když při sjezdech to možná tak vypadalo.
Šewy s Rumem čekají nahoře a následnou dobu po půl deváté v noci jednoho středečního večera bych nazval triumvirátem synonym kosa, zima, chlad. To vše při teplotě něco nad deset stupňů Celsia a ve výšce kousek nad Sněžkou. Po pekelném sjezdu s jedním světlem na nás tři, s promrzlými prsty a vlastně celým tělem, vjedeme téměř přímo do zaparkované Lagunky. Řádně přitopíme a pomalu se rozehříváme. Zase abychom se úplně neroztekli, požíváme každý po plzniččce a hnedka nám je lépe. Věřím, dát si jich ještě ten večer pár, chtěli bychom to vsechno absolvovat znovu.
Z toho večera si už jen matně pamatuji, že jsme si vzali spacáky, karimámy a odebrali se do věčných lovišť.

Lahodnější třešničku na dortu než výšlap na nejvýše položené pro cyklisty přístupné místo v Itálii si ani nedovedu představit. Po vyspinkání se do růžova se skoro se slzami loučíme s naším luxusním hotýlkem u skokanských můstků a přes Gavii vyrážíme ke střetu s passo di Stelvio alias 2757 výškových metrů. Kopírujeme cestu ze včerejška, škrábeme se na Tonale, ale Gavii se vyhneme, krapítek se děsíme zúžení vozovky z obou stran a jízdy třicítkou. Jedeme do Edola a opět známou cestou na Mortirolo pevně odhodláni Marcův pomník najít. Při sjezdu z Mortirola na druhou stranu odhalujeme holou pravdu. Myslím, že jsme se všichni tři shodli, jestli existuje pekelnější peklo než Zoncolan, pak je to zcela určitě Mortirolo z druhé strany, z městečka Mazzo. Při cestě autem dolů se strachujeme, abychom nešli na střechu, uzoučká vozovka nabádá být ve střehu každičkou sekundu. Zhruba po třech kilometrech ho vidíme.
Zajímavě řešený, žádný kýč. Snad jen ta tatrovka pod ním zaparkovaná. To nás neodradí, horolezčíme na korbu a necháváme se zvěčnit s memoárem cyklistické legendy, posledním cyklistou, který vyhrál Tour i Giro v jednom roce.
Zbytek cesty dolů nám jen potvrzuje, žádné místo na odpočinek, no prostě prďák jak cip.
Se slovy, však my si Tě jednou povodíme, necháváme další sportovní výzvu za zády a krátce po jedné hodině se ocitáme v Bormiu, odkud započínáme naší projížďku na Stelvio.
Čeká nás 20 kilometrů do kopce, opalovačka a 20 kilometrů z kopce. Volíme poklidné tempo, okolní příroda si pro nás opět připravila sérii neuvěřitelných výhledů a panoramat. Najednou jsme v půlce. Když se podíváme dolů, tají se nám dech, jak serpentýny připomínají stočenou vinnou klobásu, po chvilce zase menší vložka v podobě rovinatějšího úseku. Poslední tři kilometry, kdy míjíme odbočku do Švýcarska, jedu po Rumově boku. S tímhle chlapíkem jsme toho zažili už hodně a jsem moc rád, že jsme se spolu vyškrábali i sem. I se Šewym, který se kroutí ze strany na stranu pár serpentýn nad námi. Jooo, zařvu si a ocitám se na cyklistické střeše Evropy. S kolem to už jde výše jen na dˇIzeran ve Francii.
Nepohrdneme mňamkou, wurstem vykládánou houskou, sluníme se a kocháme se zasněženými vrcholky. Potkáváme dva snowboarďáky, postarší dámu v cyklistickém a smekáme klobouk. Itálie cyklistikou opravdu žije, lidé jsou ohleduplní, a tak troubení a řvaní slyšíte jen v návratu do české reality.
Poslední velký sjezd si každý vychutnává po svém. Za necelých 30 minut jsme dole, loučíme se s Bormiem a túrujeme autíčko tam, odkud jsme před chvilkou sjižděli. Potvrzujeme fakt, že při sjezdu autem z kopce, který jsme vyjeli, odhalujeme nové sportovní výzvy. Při zpětném pohledu na Stelvio od Prata se nám pusa sama otevírá, dle odborníků nejsouvislejší a nejdelší sled serpentýn v Evropě. S pocitem, že je proč se vracet, se loučíme s Itálii, sbohem, dala jsi nám nespočet krásných zážitků!
Přes Rakousko míříme k nejvyšší hoře Německa, kde se chceme rozloučit víceméně rovinatou etapou. Poslední base camp mimo Čechy rozkládáme na půli cesty mezi rakouským Ehrwaldem a německým GaPa. Naposledy si zařveme, když provádíme hygienu, likvidujeme poslední zbytky potravin (jejich totální konzumaci zpečetíme u louky za Strakonicemi dva dny poté) a usínáme pod Velkým vozem.
V sobotu ráno necháváme snídani na odpočívadlo v Grainau u GaPa, které známe z naší akce před dvěma lety. Naposledy se oblékáme do kompletů a startujeme na okružní jízdu kolem masívu Zugspitze. Ládujeme se zmrzlinou po prohlídce Linderhofu, jednoho z pohádkových zámečků bavorského blázna, krále Ludvíka II. Bavorského. Uskupeni v rojnici po celé šířce vozovky se odpočinkovým tempem šineme k Plansee, kde je na plánu další grilovačka. Zde se odvažujeme smočit i naše ohanbí, takže skáčeme do vod zdejšího překřásného jezírka. Místní obyvatelé nazvali ten pátek Dnem tří Mobydicků.
Přes Fernpass se dostáváme opět do Říše, zde je cesta poznamenána občasnými rychlostními manévry, které jsou k vidění spíše na velodromu.
Po 100 kilometrech dojíždíme do cíle, vaříme poslední večeři, fotíme hory při západu slunce a občas zavzpomínáme. Když na místo přijíždí zřejmě prototyp Škoda 612 Caravan, jen tak se zamyslím a říkám si: Teď z něj vyskočí tři borci, udělají si večeři a budou si plánovat, kam pojedou na silničkách zítra. Jak dají kolečko kolem Zugy, a pak směr Itálie, na Stelvio a Gavii. Tohle odněkud znám. Místo toho vyjde z auta pár, jen se koukne na ještě sluncem osvícený vrchol Zugspitze a schová se do konce dne v autě.

My nasedáme,teď směr už Čechy ...