Czechman aneb zmrtvých vstání se nekonalo

Co předcházelo této významné události. Téměř 14 dní odpočinku když nepočítám Krále, kterého jsem jel na 3/4 plynu a jeden bezvýznamný 5 km výklus. Pak také předsevzetí, že když nebudu 100% fit nepojedu. Pátek vypadal nadějně, už jen občasné pokašlávání. Bohužel však sobota vypadala jinak, zase kašel a i ta sviňa rýma se přidala. Správně bych měl napsat, že nejedu, ale nový plášť na zadku a hrazda na řídítkách vybízela. Aby ne když jsem se s tím mordoval téměř dvě hodiny. No takže pěkně zabalit a ráno hurá na Chodov kde byl sraz s Radovanem. Během hodinky jsme na místě, kde už se to hemží triatletama a triatletkama. Nečekaně rychlá registrace, dostáváme trička za včasné přihlášení a zaplacení. Zvolil jsem velikost L, bohužel po vybalení jsem zjistil, že velikost sice L, ale skutečnost tak XXL, namlouval jsem si, že ho ještě vyměním, bohužel se tak nestalo. V deset přijíždí Vavis na kole z Kutné hory. Vybavuji ho svojí zrcadlovkou a stáva se z něj dokonalej paparazzi. Podstatná informace od pařadelů zní, že voda má 22 stupňů a tudíž neopreny jsou povolený. Vzhledem k celkovému počasí to řeší mé dilema v čem jet. Proto beru svůj Ironmanský top s kraťasama a překrývám ho šprckou. Je trochu čas se pozdravit se známýma, pokecat, zapozovat osobnímu fotografu. Pak už jen dopnout neopren, okusit špičkou palce vodu, zkusit pár temp, zjistit, že jsem si měl jít aspoň 2x zaplavat v tom těsném oblečku a zařadit se na startovní čáru. Ještě jsem nabudil Děvče plácnutím po zadku, usmála se tak se jí to asi líbilo ;-) , a už je tu start, tož hurá do vody. Začátek s rozvahou, než se nám to porovná. Jsem překvapen čistotou vody, je vidět plavce přede mnou, občas si všimnu i čísel tepovky. Začátek na 170 mě docela vyděsil, ale snad se to brzo srovná. Snažím se dýchat na každé třetí, ale občas v tom mumraji musím na dvě. Snažím se plavat někomu v nohách, ale je to asi šílenec neb jeho vír mě vcucává k jeho nohám. To by pak nebylo plavání, kdybych si tu jen tak serfoval na břichu. :-D Po první bojce si nalézám volný prostor a jedu konečně a pravidelně na třetí tempo nádech. Tepovka se konečně dostala pod 160 a frčím kupředu. Je tu druhá bojka a opět tlačka. Na levé straně vidím modrou čapku, plavu blíž a hle ono to Děvče. Usmívám se na ní, ale je nějaká soustředěná na vláček před sebou. Tak se ještě chvíli kochám jak jí to pěkně jde. Je to talent, na to že před rokem a půl ještě neplavala kraulem a teď to tady buší jak Thorpe. Po třetí bojce už mi to plavání začíná jít a baví mě to. Máme tu první kolo a výběh na pláž, Vavis řve, že jsem pomalej. Určitě to byl zase nějakej hecířskej kyd, už ani nevím co jsem mu na to odpověděl. Přemýšlím o tom se zapojit do vláčku, ale nějak mi to v něm neba, protože nemusím moc hrabat a tudíž mi to přijde, že plavu pomalu. Ani nevím jak to uteklo a už je tu konec plavání, vidím dno a chci se postavit a ejhle ono to je víc než dva metry. No já se tu snad ještě utopím. Tak ještě kousek ke břehu, postavit a hurá do depa. Vavis hlásí, že jsem před Děvčetem a Radovanem, to mě obzvlát těší, páč i bez etriatloňáckého tréninku dovedu rychleji plavat než on a že mě dřív vždycky zmasil na plavání. :-) Plavání za 31:30, neoprén rychle dolů, tretry, přilba, číslo, gel do kapes a letím s kolem na start. Zde se musím pochválit, protože takle rychlé depo snad nemá ani Péťa Vabroušek, zvládl jsem to za 1:30. Na kolo vyrážím v čase 33:00. Než jsem opustil depo zahlédl jsem přibíhat Děvče. Ukažte ten zázrak jménem hrazda. Hned zaléhám a valím přes 30km/h. Cca na 4.km jde přede mě Děvče, chválím jí Zippy a upozorňuji, že tu něco hučí, jojo byli to ty Zippy. :-D Ječmínek ten pohled zná, ale z loňského Grafilitu jen krátce, já se hecnul a užíval jsem si ho celých 8km. Děkuji Ti bože. :-D Pak jsem zahájil stravovací zvyk a Děvče mi odskočilo. Na smyčce se zdravíme a poté i s Radovanem. Dávám si ještě tak 5km a pak půjde i on přede mě. Na 20.km se stala hrozná událost, povolila opěrka na pravý loket. Bohužel vypodložení v objímce se vymačkalo nebo vydrncalo a prostě to nedrží. Jsem z toho pěkně otráven, navíc mě začla bolet levá půlka zadku, vypadá to na nějakou šlachu za kyčelním kloubem. Do toho mě na 22.km mignul Radovan stylem komety. Dokroutil jsem první kolo a šteloval opěrku. Na otočce fotí Vavis a informuje, že jsou všichni přede mnou. No snad to není tak hrozný. Beru gel do kapsy a laboruju s opěrkama. Nevydržel jsem a stočil jsem je pod řídítka a zaléhávám na berany, pěkně to tlačí do loktů. Na 40.km ve mě bouchly saze a valím. Na smyčce kontroluju Děvče, tak dvě minuty přede mnou, Radovan minutu. Přijíždím na spojovačku a sleduju v protisměru čelo závodu, Míra Podborský to valí jak na Tour de France a jako by ho snad ani nečekal běh. Před Břehama potkávám fešnej balík, kterej si plápolá za Honzou Kovalovským. Sračky jedny. Potkávám další bijce, koutkem oka jsem zachytil podkolenky a fungl nový Zippy, to musel být Ironpepa. Taky jsem zahlédl červeného Forta, to musel být pro změnu Zombice. Najíždím do posledního kola, urval jsem si na jídlo banán, ale tyčka už se nezdařila. Pádím dál, zadek mě začíná tlačit. Za chvilku doháním Máru-rivala z Pilmana, prohodíme pár slov a frčím vpřed. U smyčky opět kontroluju pozici, zatím co já najíždím, Děvče z ní vystřelilo jak raketa. Radovan je někde před ní. Dávám smyčku a kontroluju hodinky, Děvče 8 minut přede mnou. Do 88.km makám, pak zvolňuji, abych nepřijel urvanej do depa. Těsně před koncem kola mě vzal Milda. Kolo dávám za 2:57, s průměrem těsně pod 32. V depu mi nejdou nazout ponožky, mezi tím vybíhá Milda i Mára. Jen počkejte pánové, to jsem však ještě netušil, co mě čeká. Vybíhám a celkem to jde, tempo z počátku nijak závratné. Po 1,5km stavím na čůrandu. Dobíhám na 2.občerstvovačku a cítím, že dnešní běh není to pravé ořechové. Napiju se a pokračuju. Bohužel pak začíná pravé peklo, píchá mě v boku, pak zase na hrudníku. Nemůžu se pořádně nadechnout a začíná mě být blbě, střeva se bouří. Na občerstvovačce zkouším kolu. Odbíhám za ní a fakt se to nedá vydržet, potkávám v protisměru Děvče (běží s úsměvem, to se u mě říct nedá) a čekám na vhodnou příležitost. Nikde nikdo tak hurá do lesa. Bobkuju a sleduju ostatní jak jim to pěkně jde. Za takovou klobásku by mě maminka v kojeneckém věku pochválila. :-D O berušce s lopuchem se zmiňovat nebudu. Značně odlehčen se deru zpět na trať. Po výběhu z lesa konečně chápu systém okruhu. Dobíhám 1.kolo ani nevím za kolik. Občerstvuji se a vyrážím do druhého kola. Střeva se bouří dál. Loupnul jsem do sebe Carbonex, který mě na chvilku vzpamatoval. Dál si z druhého kola pamatuji, že jsem tak 1/4 odpochodoval a bylo mi hrozně blbě. V prostoru cíle jsem zavítal na návštěvu kadibudky a emociálně tak zakončil druhé kolo běhu. Do posledního kola jsem se notně přemlouval. Mezi tím Děvče vbíhá do cíle na druhém fleku, pane jo ta ženská je fakt dobrá a nejen po sportovní stránce. Pokud se chci dneska vejít do času 5:30, mám na poslední kolo cca 35 minut. Při mém stavu to nedám i kdybych se pos..., to už jsem vlastně 2x udělal. :-D Vavis mi domluvá ať to klidně dojdu, ale nevzdávám, na tom něco je. Jdu na to. Poslední kolo je indiánským během a pěkně se to vleče. Na nějakou kolu už jsem rezignoval, stejně už jí nemají a tak piju co se dá, v břichu už mám pěknej rybníček Brčálník. Naposledy obkroužím Buňkov, teda nejradši bych do něj skočil, vploužím se do lesa, občerstvovačka a poslední úsek běhu. Za mnou se objevil mistr Roháček a to ve mě zmobilizovalo zbytky bůh ví čeho, ale prostě jsem ho nehodlal pustit před sebe. Rozběhl jsem se co to šlo a valil do cíle (zde bylo vidět, že nohy by byly v pořádku a že by za normálních okolností letěly), dokonce jsem stahl i borce před sebou, dnes na běhu opravdu nevídaný jev. Do cíle už jsem ho nemignul, ale svoji čest jsem uhájil. Je tu cíl za 5:43 a ověnčen toaletním papírem pokračuju na další souboj do kadibudky, bylo to jen tak tak. S po cílovou kadibudkou za rovných 5:50, konečně mohu přijímat gratulace.
Teď už přichází na řadu konečně ta zábavnější část dne. Koupačka, vyzvednou finišerské tričko, ofiko se poznat s Honzou (Zombice). Taky nafasovat těstoviny s pivkem a přisednout do klubka běhejcomáků, kde jsem se nemohl na slovo neb jsem do sebe tlačil potravu s pivem, to mě udělalo moc dobře. Po té jsem se rozloučil s Vavisem, který odjel domů do Kutné hory a Radovan, který pokračoval směr Opava. A tu vznikl problém jak do Prahy, po několika neúspěších, že by mě někdo hodil do Prahy jsem na to rezignoval a rozhodl se jet vlakem. První úkol bylo nacpat všecko do batohu-povedlo se. Ještě jsem si vychutnal vyhlášení a pak tu krávu těžkou na záda a najít nejbližší stanici vlaku. Místní mamina doporučila Přelouč. Sedám na kolo, ač nerad, a mažů směr Přelouč. Bohužel v Přelouči mi asi ruplo v bedně, protože jsem našel ukazatel směr Kutná hora-21km a valil jsem to dál na Horu s tím, že si pěkně vytočím nožky a překvapím Vavise. Jedna cenná zkušenost, nevěřte ukazatelům co se délky trasy týče, páč já jsem z Přelouče do Kutné hory natočil 30km, to mi potvrdil i Vavis. Pomohl mi najít vlak a skočili jsme ještě na jednu dvandu. A přichází poslední hororová scéna. Jsem připraven na peroně a vyčkávám rychlík na Prahu. 5 minut, nic. 10 minut, nic, asi lehké zpoždění. 20 minut a nic, asi větší zpoždění. 40 minut a stále nic, asi o něco větší zpoždění. Pak ten zasranej reproduktor ohlásil 50 minut zpoždění, no co deset minut už vydržím. Máme tu celkové hodinové zpoždění a ta zajebaná lokomotiva nikde. Po hodině a 10 minutách jsem se dočkal. Takové jsou služby Českých drah. Do Práglu jsem dojel za 5 minut 12, stihl poslední metro do Holešovic a na byt se dovlíknul kolem půl jedné. Poslední zbytky sil jsem vhrnu na míchaná vajíčka a pak už spokojeně chrrr chrrrr.....
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2008_06_07_Czechman/