Další povedený Langošův podnik, který jsem si nemohl nechat ujít a tím se zařadit na listinu potenciálních soupeřů, které je nutné zničit ještě dřív než se s nimi Langoš postaví na startovní čáru. :)) Ač jsem dorazil na Klíny 10 minut po oficiálním ukončení registrace, přesto se mi povedlo se přihlásit. Osazenstvo registrace očividně hýřilo klidem a tak jsem se extra nestresoval. Příprava proběhla nerušeně, teda aspoň ta v Klínech, kde bylo bikový a běžecký depo. Pak už jen batůžek s koupacíma pomůckama, skočit na silničku a sjezd do Litvínova a do Lomu, kde čekala poklidná hladina Opramu. Ovšem najít ono přírodní zrcadlo nebyla zas taková hračka, po třetím projetí obce Lom jsem si vyžádal pomoc místních obyvatel. Po druhé pomoci jsem přijel k lomu z opačné strany po kvalitním drceném štěrku, ideální povrch pro silniční kolo. Věci do depa a hurá na rozpravu. Soukám se do neoprénu a čekám jaké to bude s osmi kily navrch. Díru na pravém rukávu od loňského ME jsem zatím nelepil, snad se bude hodit pro únik přebytečného tuku. Po několikerém škubnutí zipové šňůrky a zatahování břicha se mi úspěšně povedlo zapnout gumu. Pozvolným uvolněním svalstva a opatrného nadechnutí jsem zjistil, že by guma mohla přežít vnitřní tlak. Pro klid duše jsem se okamžitě ponořil, abych kompenzoval pnutí. :) Vyhlížím Pepína s tím, že se mu pověsím za nohy a pěkně si s ním zaplavu. Je tu start a věsím se za Pepína, však co to, jeho levé tejpované rameno se s prvním záběrem roztáčí do neuvěřitelných otáček a Pepa mizí. Počítám, že urvané rameno zastavil až o štangli svého silničního Bianchi. Takže nakonec volím svojí trasu. První kolo se dost hledám s plaveckým stylem. V druhém jsem ho už doplaval a tak v půlce kontroluji čas. 11:44 na 750 se mi libí. Snad to bude pokračovat dál. Třetí kolo jedu jak drak, čtvrté na pohodu skoro pod vodou. Z vody lezu za 24:35 = spokojenost. A teď skočit do papučí a dobrých půl kiláků do depa, aspoň si stačím zapnout GPS na Garminovi. Po cestě se motám jak adept na záchytku a je mi poněkud šoufl. Oprám mě pěkně opral, i zevnitř. Zkouším depo na stojáka a musím uznat, že bych sklidil potlesk i ve stejně jmenovaném pořadu. Po hbitých šesti minutách se sunu na kolo a s prvním šlápnutím zjišťuji, že cyklistika bude peklo. Nohy gumový, blbě od žaludku a hned na začátek 8km stoupání jak někde v Alpách. Šup tam nejlehčí převod a v některých usecích si to i šněruju. Poznávám nový druh souboje a to sám se sebou, rovnocenějšího soupeře dneska tady těžko najdu. Nahoře na Flájích se to konečně trochu rozjede. Nicméně žížeň mám jak saharský písek a během chvíle obsah bidonu ve mě. Je to malinko lepší a tak zkouším do sebe i něco nasoukat. Doklepal jsem to do depa v Klínech docela na kaši. Čas 1:38 na 32km, není žádná hitparáda, ale horská časovka se nedá jezdit s průměrem 30, teda v mém případě (poznámka redakce: průměr silniční části 19.7km/hod). Moc jsem se těšil na bika a doufal, že to bude lepší. Hlavně se pořádně napít. Za depem hned občerstvovačka a pane bože bidon s kolou (ředitelskej máš velký plus). Půlka do mě padla téměř okamžitě. Začátek bika sjezd, ani jsem neměl sílu brzdit, takže jsem se řítil směrem dolů ukrutnou rychlostí, teda mě to tak přišlo neb bylo všecko kolem rozmazaný. :)) Pak přišlo něco jako pomalý odchod do věčných lovišť, věčně nekončící kopec jak sviň v délce 6km a k tomu brutální žízeň, že bych vypil suda vody. Na kopec jsem se vyškrábal s vypětím všech sil a hodlal jsem tomu to utrpení udělat v depu přítrž. Avšak při sjezdu do depa jsem potkal tlačícího Pepína, ten úchyl nakazil i svoje kolo a svlíknul oba pláště, nabídka rezervní duše byla naprosto zbytečná. Nic nenabudí víc než smůla soupeře a tak jsem s radostí vlétl do depa, popadl bidon s kolou (druhé plus) a hurá do druhého kola. Než jsem začal klesat bidon byl opět ve mě. Začalo pršet, příjemné osvěžení, nicméně žížeň furt jak na poušti. Potěšen jednoduchým skalpem se vrhám do toho prokletýho kopce. Jooo je to tak, chyba lávky jednoduchého sklapu. V půlce kopce jsem totálně na hadry, že by mě nevzali ani ve sběrných surovinách, a slézám z kola. Tlačím pár set metrů k potůčku, u něj zastavuju a piju jak o závod, naplním bidony a rvu se s tou sviní dál, tentokrát už opět v sedle. Na kopci už zase prázdný flašky a žížeň zpět. Ale konečně už mi je líp od žaludku. Smotal jsem to do depa v celkovém čase biku 2:13 na 25km, jak říkám sběrná surovina proti mě elitní jezdec. :)) Vůbec se mi nechce dál. No ale přezouvám do závodních běhaček. Začátek vypadá slibně, ale po ohmatání prvního kola by jste ze mě dolovali kladného slova jako stoletou třísku z pod nehtu palce levé nohy. Ani nevím jak bych tu trať popsal, prostě organizovaný běh po sjezdovkách. Ale nevídaný jev se objevil a já se rozběhl a i snad by se dalo říct, že jsem frčel. Prudké kopce jsem chodil, to po mě nikdo nemůže chtít, abych podobné věci běžel. Až na odskočení do lesíka, to běželo fakt dobře. Každé kolo občerstvovačka, takže jsem vždy do sebe něco vyklopil. Závěrečné půl kolo s výběhem pod lanovkou = chuťovka sadomasochystické první třídy, díky osazenstvu občerstvovačky se ještě v půlce kopce rozbíhám a moje stehýnka dostávají pořádnou laktátovou péči. Finišuju do cíle, který protínám v čase 5:27:58 a mám toho víc než plný kecky. Mé prvopočáteční opatrné odhady s časem kolem 5 hodin vzali za své, ale spokojenost s výkonem tu je, však překonal jsem sám sebe. Pak už jen ionťák, pivko, sprcha, jedno kolo sauničky, sprcha, dlabanec a hurá domů. Vřele doporučuju to někdy zkusit, Langoš prostě ví jak vás oddělat až do konce sezony, je to machr. :))
plavecká část: překvapivě rovina
silniční část: http://connect.garmin.com/activity/36710406
biková část: http://connect.garmin.com/activity/36710414
běžecká část: http://connect.garmin.com/activity/36710423
pondělí 14. června 2010
úterý 30. března 2010
1/2 PIM, nová éra, nový začátek.
Po neuvěřitelně dlouhé době tu máme opět jeden report ze závodu. Ani nevím jak se to stalo, ale byl jsem téměř donucen se zúčastnit Pražského půlmaratonu. Jedni hecovali, abych už se zvedl z gauče a něco předvedl, pak zase, že by to chtělo pěkně se hecnout a prošťouchnout pomalé a lenivé výklusy něčím rychlejším. A tak když se i Vavis rozhodl, že poběží a že nám zajistí normální startovné dva týdny před závodem, kývnul jsem na jeho nabídku. Navíc všude kolem bylo slyšet, poběžím svůj první půlmaraton. Co ty, za kolik to běháš? Poběžíš taky triatlonisto? Pozor už jsem považován za triatlonistu, ale řekl bych, že to je jen laické publikum. Pravověrní triatlonisté ví, že se za opravdového triatlonistu považovat nemohu, neplavu 100m pod minutu ani 1500m pod 25 minut, nejezdím na kole 100km s průměrem 40km/h a už vůbec neběhám desítku pod 30 minut. Tak jakej pak triatlonista. :))
Máme březen a půl PIM se závratným tempem blíží. Bylo na čase oprostit se od lednových a únorových běžkových radovánek a drahocený čas věnovat zvednutí svých běžeckých mini dávek (leden 25km, únor celých 10km). Začátek března byl takový vzpomínkový jak se vlastně běhá a s dalšími týdny přibývalo kilometráže a v závěru přípravy i nějaký ten "tempový" trénink.
V pátek odpoledne vyrážím pro číslo, pěkně bez fronty, v klidu měním tričko z velikosti L na M. Přece jen to je funkční běžecké triko, tak na co plachtu. Bohužel v tom měnění jsem zapomněl na obálku s číslem a čipem a pěkně jsem jí zanechal na pultu v Expu. Celou tuto situaci jsem zjistil večer doma, takže jsem byl vysloveně klidný před závodem. Nu co ráno zavolám a poptám se. Ráno vstávám jak přetažený pádlem, zase ta prokletá záda. Bohužel musím do Expa a tam se to prý s číslem nějak vyřeší. Takže před devátou jsem tam, obálka se našla, tak můžu zase frčet domů na snídani, pro věci a před závodní přípravu. Po cestě částečně rozhýbávám záda. Nicméně masáž od drahé podpořená fastum gelem taky dělá své.
Kolem 11 se snažíme prodrat Staroměstskou na povrch. Nasáváme atmosféru davu a v půl 12 máme sraz se všema známýma co poběží. Začínám vytahovat své trumfy na dnešní den, které mě mají dokopat k vytouženému času. Takže Garmin 310XT nastavený na zabijácké tempo 5:00min/km (nad todle tempo se nesmím dostat, jinak zahazuji číslo do Vltavy a vzdávám), dále kompresní podkolenky Moose černé barvy (černá zeštíhluje) a na konec závodní botky New Balance 827 (schopné běžet 4:00min/km a i rychleji). Nicméně musím zohlednit i protipól trumfů, to aby jste si nemysleli, že to bude dneska na osobáček. Takže zimní příprava téměř nulová, pro potíže s třísly a zády jsem letos vynechal i basketbalovou sezónu a v důsledku toho všeho krásných 8 kilo navíc a to především v kvalitním tuku. Takže odpovědět na před závodní otázku s jakým časem budu spokojen bylo něco jako pohyb na tenkém ledě. V průběhu stanovení cíle padali i úvahy o úspěšném dokončení, ale to jsem okamžitě zavrhnul. Tak tedy hodně opatrný cíl byl 1:50, postupně jsem se psychicky dopracoval k času 1:45, čas pod 1:40 by byl považován za neskonalý úspěch hodný nebetyčnému obdivu. Nakonec čas 1:40 byl vodítkem pro stanovení závodního tempa. Když vydržím super, když ne tak konec nějak doplácám.
Za 10 12 se hrnu do svého koridoru s tím, že Vavis je jeden přede mnou a až to pustí sejdeme se u balónku na 1:40. Jenže mě se chce ještě pořádně na malou a tak zase ven z koridoru, vystát frontičku, odlehčit a šupky dupky do davu, protože mezi tím už koridory vzali za své. Stojím někde u čísel 2500 a víš. Je tu výstřel a samozřejmě se chvíli čeká než se dav pohne vpřed. Na startovací pásce jsem se zpožděním 2:30. Zapínám Garmina a jdu na to. Začínám s tím, že 3km poběžím celkem ležérně, ale přes 5:00min/km to ne. Tak se tak prodírám davem kupředu a, že to je teda početný dav, který se občas nevejde ani na celou šířku silnice a tak tempo je střídavé. Na druhém ještě potkávám sousedku z Klatov, prohodíme pár slov a pak už si od 3.km držím své předpisové tempo 4:45min/km. Občas mi tempo ulítne směrem dolů, ale dalším limit 180 tepů držím. Pod Nuselákem (cca 4.km) předbíhám vodiče na 1:50. Další záživný moment je u otočky před Erpetem. V protisměru se zdravím se Seržou a těším se až ho doběhnu. Chvíli si ho poslechnu, oddechnu si a pak povalím dál. Během ani ne půl kilometru se tak stává. Dozvídám se jeho trable na soustředění, o jeho nachlazení a zjišťuji, že tempo přes 5:00min/km je moc pomalé, takže žádný ulejvání a frčíme dál. Desítku jsem odkroutil v čase 47:00, žádná hitparáda, ale ještě jedna o něco delší mě čeká. Při průběhu přes Palachovo náměstí bystřím zrak a pátrám po svém fan klubu. Na Mánesově mostu se jedna věrná, vlastně nejvěrnější našla a tak mávám a usmívám se do objektivu. Dostávám se na 12.km a musím říct, že až sem to v celku šlo. Pak začíná ta pakárna pod Letenskými sady, seběh a výběh... Stanovené tempo už se mi nedaří držet. Na 15.km v Holeškách padne dokonce první kilometr za pět minut. Již dávno jsem pohřbil šance na balónek s časem 1:40, tím pádem i to, že bych zahlédl či dokonce doběhl s Vavisem. Přebíhám Libeňák, sešrotuju to do Voctářovky a už se blíží Rohanské nábřeží s očekáváným fukarem. Snažím se schovat za nějakým běžcem, ale je mi to prd platným, neb všichni jsou mi do půli hrudi. Tak se tak probíjím a mám toho plný kecky. Překvapivě držím tempo těsně pod pět, ale stojí mě to příliš sil, které pak chybí při výběhu z Těšnovského tunelu. Následují kostky až k Čechovu mostu a to taky není žádná líbačka. Přeplácám most a do cíle už je to jen pár set metrů. Mobilizuji veškeré síly a chystám se na závěrečný finiš jak jsem Téčkovi slíbil. Ještě pár kroků a skoků a jsem tam. Protínám cílovou pásku v čase 1:45:25. Na Garminovi zatahuju ručku a tam svítí 1:42:44. Zázraky se nekonají, ale i tak panuje spokojenost s dosaženým časem. Skutečný reálný čas je 1:42:39 čemuž se dá přes všechny časoměřičské problémy věřit. V cíli zjišťuji, že Vavis to "odklusal" za 1:31:37, na což jsem fakt neměl, a tím mu také blahopřeji k osobáčku. Za lepších povětrnostních podmínek a bez lehce vyvrtnutém kotníku by to možná sfouknul po 90. Ale to asi až někdy příště. :)
záznam s Garmina: http://connect.garmin.com/activity/28161545
pondělí 25. ledna 2010
Vzpomínka na Alpy
Pro svoji dlouhou nečinnost, i na svém slavném blogu, zveřejňuji něco z klávesnice mé přítelkyně a její pohled na souboj se slavným alpským kopcem Passo Stelvio o letní dovolené. :)
Něco málo informací zde: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Passo-dello-Stelvio&qryMountainID=39
A teď moje verze…
…třetí den dovolené. 18.8.2009, 9:32 středoevropského času. Jasno, slunečno, mírný severovýchodní vítr o rychlosti 0,5 metru za sekundu, tlak 1054 hektopascalů, teplota 22°C.
No krása nebeská, co vám budu povídat! Po vydatné alpské snídani čítající asi litr mátového čaje, dva krajíce Šumavy a paštiky nejasného složení, jsme do Františka Laguny naložili naše dva hliníkové oře a vyjeli jsme směrem Passo de Stelvio (to jsem ještě nevěděla, jak moc budu všem svatým děkovat za to, že mám na tom svým Šemíkovi trojpacku…)
Po příjezdu do bodu A, jsme se na místní poště pomocí rukou a nohou doptali na polohu bankomatu, neb Italové jsou prostě líní a jiný než rodný jazyk neakceptují...
Do kapsičky svého dresu jsem si uložila 10 eur pro případ nouze a můj drahý mne začal vybavovat výživovými doplňky potřebnými k úspěšnému zvládnutí té hromady šutrů..Když mi cpal druhý gel a třetí mysli tyčinku, rezolutně jsem (já Káča pitomá) odmítla, že je to zbytečné, protože za tři hodiny jsem zpátky a normálně se najím…hahaaa..
A tak jsme nasedli a popojeli..
Dohoda zněla jasně: Prvních pět km spolu, pak každý svým tempem... Pro nezasvěcené - tím opravdu nemyslím, že by mě Pavlík zdržoval...
Ale kupodivu, nešlapalo se zas tak tragicky! Pravda, teplota vzduchu vysoko přesáhla hranici dobrého vkusu, ale stoupání bylo snesitelné a ty panorámata, táto!!!
A tak se stalo, že těch pár společných kilometrů uteklo jako voda a ze mě se stal sirotek bez tachometru, což se ukázalo jako zásadní problém... Ono to totiž do toho kopce jede dlouho a pomalu a tak se člověku zdá, že namísto 3 km ujel takových 10... a myslí si, že už tam za chvíli musí být! Jenže jak nemá to počítadlo, tak vůbec netuší, že ještě zdaleka není ani v půlce...
Takže jsem se rozhodla spoléhat na své pocity a polohu hvězd. Vůbec jsem netušila jak jsem vysoko a kolik mi toho ještě zbývá, bylo mi horko (jako fakt horko) a dostala jsem hlad. To bylo hodinu a půl po startu a já jsem zrovna snědla jednu ze svých dvou müsli tyčinek. Příjemná pauza s výhledem na jakýsi krásný zasněžený hřeben.
A tak jsem jela dál. Dávno už mi nebylo do skoku, energie mizela rychlostí světla a já – vůbec nevím jak se to stalo - jsem v mžiku vycucla svoji poslední záchranu, gel s příchutí meruňky. Oooo to byla krása, srdce zase začalo bít normálně, hvězdičky před očima se rozplynuly a můj imaginární spolujezdec, kterému jsem zpívala nějaký song z 60. let, zmizel neznámo kam.
Jedu dál. A hle, na patníku u silnice vyryto číslo 1850...“ To bude asi rok, kdy tady postavili tenhle pomníček“, říkala jsem si, když jsem krokem míjela jakýsi obelisk. Věděla jsem, že jestli se rozhodnu sesednout a zjistit co je to zač, minimálně 15 minut se mi nebude chtít do sedla zpátky. A cítila jsem, že brzo už budu nahoře, takže jsem se nechtěla zbytečně zdržovat.
Serpentýny začaly být únavné a tak jsem za jízdy slupla mou poslední pevnou stravu v podobě slisovaných ovesných vloček s rozinkami a ořechy.
Díky Bohu jsem u silnice uviděla ceduli s nápisem Hotel Stelvio 1km! Nová síla se mi vlila do žil a poslední kilometr jsem se rozhodla vyjet bez pauzy a pak se kochat výhledem na tu krásu kolem.
V protisměru mě míjí usměvaví šťastlivci, kteří to už mají za sebou a pohledem povzbuzujou. Jojo, říkám si, tohle už snad zvládnu... přijíždím do poslední serpentýny a vidím něco, co se mi nadosmrti vrylo do paměti... Hotel Stelvio a za ním „ten“ zasněžený hřeben, který se mi asi před třema hodinama tak líbil... A až teď jsem pochopila, že to číslo na patníku nebyl rok výroby, ale oznamovalo mi, kolik metrů nad mořem se nacházím (takže mi zbývá ještě skoro 1km převýšení?!?) a cedule s číslem 38 udává kolik zákrut a serpentýn mě ještě čeká, než se doplazím nahoru…Bylo mi jasné, že na tohle prostě nemám…
... Ale ... znáte ten pocit … do něčeho vložíte spoustu energie a pak jako nic? Sakra já se tady zničím a na ten blbý kopec ani nevyjedu? Tak to teda prrrr... I kdybych tam to kolo měla nechat a dojít to pěšky...
A tak jsem vyrazila. No jo, ale došlo mi, že už jaksi nedisponuji žádnou potravinou ani gelem a ještě ke všemu se slunko šine za kopec a začíná být chladno. Takže bych si asi měla pohnout. Další věc je, že já mám klíče od auta, páč jsme si (my bláhoví) mysleli, že já to nahoru a zpátky dolů zvládnu rychleji, než Pavlík nahoru a zpátky okruhem přes Švýcarsko dolů.
A tak se hecuju, aby na mě dole nemusel čekat..Jenže hecovat se, když je vám zima a máte hlad, jde docela blbě. Začínám přehodnocovat svoje rozhodnutí ten kopeček zvládnout..A to udělám ještě asi tak 186x. Můj slovník se omezil na asi tři nejvulgárnější výrazy, které jsem se v mládí naučila a nyní jako by našla a jsem moc ráda, že pravděpodobnost, že mě někdo uslyší natož bude rozumět je velmi malá.
Jedu, stojím, jedu stojím…to všechno asi v pětiminutových intervalech. Najednou před sebou vidím tlustého sviště. Vysvětluji si to svým vyčerpáním a jím způsobenými přeludy a hledám ve svahu krávu Milku. Není tam. Ale svišť pořád jo. Asi je pravý. Ale je mi to nějak jedno. Přichází SMS: Zlato, ty se s tím kopcem pořád pereš? Byl jsem u auta a jedu ti do kopce naproti… Jeeeežiš dyť já nejsem ještě ani nahoře!!! Chce se mi jet okamžitě dolů, ale nejsem přece blbá, neee?? :)
Přiznávám, že poslední asi tři km víc jdu, než jedu, ale já tu mrchu dám ... a dala. Nahoře mě sice nepřepadl pocit z dobře vykonané práce ani euforie z dobytí severního pólu, ale byla jsem neskutečně šťastná, že můžu jet dolů... Za svým milovaným chlapem, teplým čajem a svetrem...
Nahoře se nezdržuju, protože je mi hrozná zima. A správně tuším, že sranda to zpátky rozhodně nebude :)
Serpentýny nutí brzdit neustále a mám pocit, že mi prsty na rukách musí dřív nebo později upadnout. Ale jedu a začíná mi to být jedno. V protisměru potkávám jediného cyklistu a taky nevypadá, že by mu bylo do skoku..Ale neboj, taky se dočkáš... :)
Vjíždím do městečka, o kterém jsem si na cestě nahoru myslela, že je tak v půlce cesty. Zastavuju a odůvodňuju si to tím, že mi musí vychladnout ráfky a brzdy... :)
A koho nevidím..Pavlík..? Nikdy jsem ho snad ještě neviděla radši :) (promiň zlato, ale viděl jsi v jakém stavu jsem byla... :) ) A měl v kapse Tatranku! Chutnala asi jako steak ze svíčkové se smetanovým přelivem. A návleky na ruce a vestičku!! Ježíšku můj, nevěděla jsem, že příjdeš už v srpnu…
Pak už to šlo dolů dobře ... teda líp. :) No ale stejně jsem jela asi oklikou, protože když jsem dorazila a Pavlík mě sundal z kola, už mi stihl uvařit horký čaj. Asi jsem byla tak trochu mimo, protože moje tělo nějak nechtělo pochopit, že už se nemusí třást, když je dole 25 stupňů a myslím, že jsem začla i brečet – to asi z té radosti, že už nesedím na kole.
Vnímat jsem začala cca za 30 minut po dojezdu. Chvíli jsem si myslela, že mi doma začnou všichni říkat „dračí drápe“ kvůli zakřivení mých prstů na rukou, které stále svíraly pomyslné brzdy. To ale naštěstí za dva dny přešlo ... :)
Teď už jsem opět plně funkční a musím říct, že to byl zážitek k nezaplacení! :) Napoprvé možná trochu velké sousto, čemuž odpovídá i čas necelých pět hodin (moje drahá polovička za 2:20), ale mám ji, tu mrchu škaredou. :)
A ještě třeba můj záznam trasy: http://connect.garmin.com/activity/19553547
Něco málo informací zde: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Passo-dello-Stelvio&qryMountainID=39
A teď moje verze…
…třetí den dovolené. 18.8.2009, 9:32 středoevropského času. Jasno, slunečno, mírný severovýchodní vítr o rychlosti 0,5 metru za sekundu, tlak 1054 hektopascalů, teplota 22°C.
No krása nebeská, co vám budu povídat! Po vydatné alpské snídani čítající asi litr mátového čaje, dva krajíce Šumavy a paštiky nejasného složení, jsme do Františka Laguny naložili naše dva hliníkové oře a vyjeli jsme směrem Passo de Stelvio (to jsem ještě nevěděla, jak moc budu všem svatým děkovat za to, že mám na tom svým Šemíkovi trojpacku…)
Po příjezdu do bodu A, jsme se na místní poště pomocí rukou a nohou doptali na polohu bankomatu, neb Italové jsou prostě líní a jiný než rodný jazyk neakceptují...
Do kapsičky svého dresu jsem si uložila 10 eur pro případ nouze a můj drahý mne začal vybavovat výživovými doplňky potřebnými k úspěšnému zvládnutí té hromady šutrů..Když mi cpal druhý gel a třetí mysli tyčinku, rezolutně jsem (já Káča pitomá) odmítla, že je to zbytečné, protože za tři hodiny jsem zpátky a normálně se najím…hahaaa..
A tak jsme nasedli a popojeli..
Dohoda zněla jasně: Prvních pět km spolu, pak každý svým tempem... Pro nezasvěcené - tím opravdu nemyslím, že by mě Pavlík zdržoval...
Ale kupodivu, nešlapalo se zas tak tragicky! Pravda, teplota vzduchu vysoko přesáhla hranici dobrého vkusu, ale stoupání bylo snesitelné a ty panorámata, táto!!!
A tak se stalo, že těch pár společných kilometrů uteklo jako voda a ze mě se stal sirotek bez tachometru, což se ukázalo jako zásadní problém... Ono to totiž do toho kopce jede dlouho a pomalu a tak se člověku zdá, že namísto 3 km ujel takových 10... a myslí si, že už tam za chvíli musí být! Jenže jak nemá to počítadlo, tak vůbec netuší, že ještě zdaleka není ani v půlce...
Takže jsem se rozhodla spoléhat na své pocity a polohu hvězd. Vůbec jsem netušila jak jsem vysoko a kolik mi toho ještě zbývá, bylo mi horko (jako fakt horko) a dostala jsem hlad. To bylo hodinu a půl po startu a já jsem zrovna snědla jednu ze svých dvou müsli tyčinek. Příjemná pauza s výhledem na jakýsi krásný zasněžený hřeben.
A tak jsem jela dál. Dávno už mi nebylo do skoku, energie mizela rychlostí světla a já – vůbec nevím jak se to stalo - jsem v mžiku vycucla svoji poslední záchranu, gel s příchutí meruňky. Oooo to byla krása, srdce zase začalo bít normálně, hvězdičky před očima se rozplynuly a můj imaginární spolujezdec, kterému jsem zpívala nějaký song z 60. let, zmizel neznámo kam.
Jedu dál. A hle, na patníku u silnice vyryto číslo 1850...“ To bude asi rok, kdy tady postavili tenhle pomníček“, říkala jsem si, když jsem krokem míjela jakýsi obelisk. Věděla jsem, že jestli se rozhodnu sesednout a zjistit co je to zač, minimálně 15 minut se mi nebude chtít do sedla zpátky. A cítila jsem, že brzo už budu nahoře, takže jsem se nechtěla zbytečně zdržovat.
Serpentýny začaly být únavné a tak jsem za jízdy slupla mou poslední pevnou stravu v podobě slisovaných ovesných vloček s rozinkami a ořechy.
Díky Bohu jsem u silnice uviděla ceduli s nápisem Hotel Stelvio 1km! Nová síla se mi vlila do žil a poslední kilometr jsem se rozhodla vyjet bez pauzy a pak se kochat výhledem na tu krásu kolem.
V protisměru mě míjí usměvaví šťastlivci, kteří to už mají za sebou a pohledem povzbuzujou. Jojo, říkám si, tohle už snad zvládnu... přijíždím do poslední serpentýny a vidím něco, co se mi nadosmrti vrylo do paměti... Hotel Stelvio a za ním „ten“ zasněžený hřeben, který se mi asi před třema hodinama tak líbil... A až teď jsem pochopila, že to číslo na patníku nebyl rok výroby, ale oznamovalo mi, kolik metrů nad mořem se nacházím (takže mi zbývá ještě skoro 1km převýšení?!?) a cedule s číslem 38 udává kolik zákrut a serpentýn mě ještě čeká, než se doplazím nahoru…Bylo mi jasné, že na tohle prostě nemám…
... Ale ... znáte ten pocit … do něčeho vložíte spoustu energie a pak jako nic? Sakra já se tady zničím a na ten blbý kopec ani nevyjedu? Tak to teda prrrr... I kdybych tam to kolo měla nechat a dojít to pěšky...
A tak jsem vyrazila. No jo, ale došlo mi, že už jaksi nedisponuji žádnou potravinou ani gelem a ještě ke všemu se slunko šine za kopec a začíná být chladno. Takže bych si asi měla pohnout. Další věc je, že já mám klíče od auta, páč jsme si (my bláhoví) mysleli, že já to nahoru a zpátky dolů zvládnu rychleji, než Pavlík nahoru a zpátky okruhem přes Švýcarsko dolů.
A tak se hecuju, aby na mě dole nemusel čekat..Jenže hecovat se, když je vám zima a máte hlad, jde docela blbě. Začínám přehodnocovat svoje rozhodnutí ten kopeček zvládnout..A to udělám ještě asi tak 186x. Můj slovník se omezil na asi tři nejvulgárnější výrazy, které jsem se v mládí naučila a nyní jako by našla a jsem moc ráda, že pravděpodobnost, že mě někdo uslyší natož bude rozumět je velmi malá.
Jedu, stojím, jedu stojím…to všechno asi v pětiminutových intervalech. Najednou před sebou vidím tlustého sviště. Vysvětluji si to svým vyčerpáním a jím způsobenými přeludy a hledám ve svahu krávu Milku. Není tam. Ale svišť pořád jo. Asi je pravý. Ale je mi to nějak jedno. Přichází SMS: Zlato, ty se s tím kopcem pořád pereš? Byl jsem u auta a jedu ti do kopce naproti… Jeeeežiš dyť já nejsem ještě ani nahoře!!! Chce se mi jet okamžitě dolů, ale nejsem přece blbá, neee?? :)
Přiznávám, že poslední asi tři km víc jdu, než jedu, ale já tu mrchu dám ... a dala. Nahoře mě sice nepřepadl pocit z dobře vykonané práce ani euforie z dobytí severního pólu, ale byla jsem neskutečně šťastná, že můžu jet dolů... Za svým milovaným chlapem, teplým čajem a svetrem...
Nahoře se nezdržuju, protože je mi hrozná zima. A správně tuším, že sranda to zpátky rozhodně nebude :)
Serpentýny nutí brzdit neustále a mám pocit, že mi prsty na rukách musí dřív nebo později upadnout. Ale jedu a začíná mi to být jedno. V protisměru potkávám jediného cyklistu a taky nevypadá, že by mu bylo do skoku..Ale neboj, taky se dočkáš... :)
Vjíždím do městečka, o kterém jsem si na cestě nahoru myslela, že je tak v půlce cesty. Zastavuju a odůvodňuju si to tím, že mi musí vychladnout ráfky a brzdy... :)
A koho nevidím..Pavlík..? Nikdy jsem ho snad ještě neviděla radši :) (promiň zlato, ale viděl jsi v jakém stavu jsem byla... :) ) A měl v kapse Tatranku! Chutnala asi jako steak ze svíčkové se smetanovým přelivem. A návleky na ruce a vestičku!! Ježíšku můj, nevěděla jsem, že příjdeš už v srpnu…
Pak už to šlo dolů dobře ... teda líp. :) No ale stejně jsem jela asi oklikou, protože když jsem dorazila a Pavlík mě sundal z kola, už mi stihl uvařit horký čaj. Asi jsem byla tak trochu mimo, protože moje tělo nějak nechtělo pochopit, že už se nemusí třást, když je dole 25 stupňů a myslím, že jsem začla i brečet – to asi z té radosti, že už nesedím na kole.
Vnímat jsem začala cca za 30 minut po dojezdu. Chvíli jsem si myslela, že mi doma začnou všichni říkat „dračí drápe“ kvůli zakřivení mých prstů na rukou, které stále svíraly pomyslné brzdy. To ale naštěstí za dva dny přešlo ... :)
Teď už jsem opět plně funkční a musím říct, že to byl zážitek k nezaplacení! :) Napoprvé možná trochu velké sousto, čemuž odpovídá i čas necelých pět hodin (moje drahá polovička za 2:20), ale mám ji, tu mrchu škaredou. :)
A ještě třeba můj záznam trasy: http://connect.garmin.com/activity/19553547
neděle 16. srpna 2009
Dačického 12 - stačilo říct, že vám prostě chutná
Představte si, váš nejlepší kamarád pořádá běh, vy máte naplánovanou dovolenku a navíc jste ještě nezregenerovali po reprezentačním závodě. No běželi by jste? Já teda ano. :) A tak vzhůru do Kutné hory. Standartní příjezd na poslední chvíli, ale co, je to pohoda závod a tady se na každýho závodníka třesou. Tady by vás regli i 10 minut po startu závodu. :) Vavis v podobě ředitele závodu podává dokonalou rozpravu v délce asi 20 minut. Z vlastní zkušenosti vím, že si z toho nic stejně pamatovat nebudu, protože se startovním výstřelem vidím a myslím jen rudě. :) Po dlouhé době volím závoďácké běžecké trenky, je to dost komické, protože moje opálení působí dojmem, že mám pod trenkama ještě jedny bílé elasťáky. :) Jako obuv volím Asics Cumulus a dávám jim poslední šanci na to, aby mi nerozedřeli úpony pod kotníkama. Čas startu je v 10:34. Důvod? Na přetahovanou s vláčkem nehrajem. Cpu se do druhé řady a nastavuji Garmina na tempo 4:30 na kilák, při troše štěstí by to mohlo být i na traťový rekord, který stanovil pan ředitel svým osamělým výkonem na 53 minut. Vláček houká, projíždí kousek od nás přes viadukt a Vavis přikládá zbraň ke spánku. Tak ne, do vzduchu. Výstřel jako z dětského kanónu, kdo ví odkud ten zvuk vyloudil, a je odstartováno. Držím se ve smečce s čelem závodu. Chvíli rovinka a za 500 metrů už se plazíme do kopce. Musím říct, že to bylo dost zákeřný, ten kopec jsem nevydejchal úplně podle svých představ a tak jsem funěl jak parní lokomotia hned od začátku. V předu se vykrystalizovala skupinka chrtů a já s několika odpadlíky za ní poslušně vlál. Až do třetího kilometru jsem virtuálnímu partnerovy dával pěkně na prdel tempem pod 4:30 (4:10, 4:14, 4:27), že by se opakoval Ondřejův běh? Kdepak neopakoval. :) Od 4.km se trať začla poněkud zvedat a moje tempo postupně uvadalo a uvadalo až zvadlo. V největším stoupání jsem přešel i do chůze, abych pošetřil, no já už ani nevím co bych pošetřil. Takže 4. a 5.km za 4:50 a 5:34. Na nejvyšším místě a po poli bylo pěkně viděl jak se to přede mnou odvíjí. Vedoucí trojice s mírnými rozestupy a pak skupinka tří potácejích se přepalovačů. Ty musím sestřelit. Lehký seběh a dva borci už jsou na dostřel. Levotočivá zatáčka a stoupáme ke hřbitovu kde je odekvátní občerstvovačka. Čapnu kelímek a smažím si to dál, tím jsem odrovnal veškeré přepalovače, kteří to do sebe ládovali horem, někteří i dolem. :) Posilněn pramenitou vodou jdu na steč s betonovým povrchem. Nevím jestli to bylo tím hřbitovem, nicméně od této chvíle jsem se už jen ploužil. Stehna bolela jak pes a lehkost v nenávratnu. Do cíle už jen 5km tak to snad nějak doplácám. Začínaj mě sbíhat zkušení vytrvalci se strojovým tempem. Jednoho se chytám a tupě za ním běžím, asi byl na tom dost podobně, protože najednou vidím, jak se jeden z běžců vrací a tak všichni bloudíme. Jak ta mula jdu poslušně za nimi a opět volíme špatnou cestu. Tak zpět a až na fáborek. Konečně správná cesta, zde opět rezignuju a minikopeček poslušně jdu. Teď už to vypadá jen na seběh a napojení na úsek kolem železniční tratě. Vbíhám na asflatku a konečně si můžu dáchnout před finálem na pořádném povrchu. Dobíhá mě Ríša Maxa, ale né ten zpěvák, prostě Vavisovo kámoš, ale kdo vlastně zde není jeho kamarád :)) a sleduju po očku ohoz. Čepička se Švýcarskou vlajkou, tričko Ironman, sakra ten bude dobrej. Takticky se ho snažím zrakvit rozhovorem o triatlonu. Co nejkratší otázky volené tak, aby co nejdéle musel odpovídat. :) Na jednu jsem se nechal nachytat sám, tak musím taky dlouho sáhle odpovídat. Do cíle to máme 2 km a sbíháme staršího pána. Ještě se na závěr hecnem, ať to máme i s krásným finišem. Starouš se drží a já po něm jdu jak býk po červeném hadru. Ríša odpadá a já už dýchám soupeřovi na záda, jenže najednou nevíme kudy, kašlem na to. Tady jsme startovali, tady někde bude cíl. Probíháme parkem a běžíme furt skrz něj. Najednou vidím hlouček běžců a cílou pásku, rvu to do cíle a všichni koukají odkud jsme se to přihnali. Je to fakt divný když přiběhne do cíle z úplně druhé strany než vás čeká obecenstvo. Ale jak říkám v závěru už člověk nemyslí, to už to bezmyšlenkovitě tlačí vpřed. Opačnou stranu cíle protínám v čase 58:02 na 15. pozici z 49 závodníků. Traťový rekord se mi překonat nepodařilo, ale co hlavně, že účast byla hojná. Fandíme ostatním a po doběhnutí posledního závodníka je během čtvrt hodinky vyhlášení výsledků. Ještě tombola v které jsem vyhrál 3 carbosnacky, ochutnat Dačickou 12 v tekutém stavu a teď už konečně na dovolenku, do Alp, na kopečky, no úchylárna. ;)
výsledky: http://behy.cz/vysledky/2620-dacickeho-12.doc
výsledky: http://behy.cz/vysledky/2620-dacickeho-12.doc
čtvrtek 13. srpna 2009
ME v dlouhém tri aneb proč bychom se netavili
Už někdy na začátku roku jsem si říkal, jak by bylo skvělé to mistrovství Evropy zkusit, obzvlášť když se bude konat v Praze. Těšil jsem se jak nabuším a předvedu své umění. Jenže se střídavě potácím s přívalem práce a zdravotních problémů a tak můj tréninkový deníček je oproti minulému roku značně ochuzený. Nicméně dva střeďáky (Mělice a Litovel) naznačili, že by to s tou formou nemuselo být úplně tak špatné. Definitivní rozhodnutí jsem nechal na poslední chvíli a to pondělí 3.8. Zas tak úplně jednoduché to nebylo, páč jsem neměl platnou, no vlastně žádnou licenci, takže honem honem přihlášku na licenci a poslat na svaz. Naštěstí se vše odehrálo přes net a tak během jednoho dne bylo hotovo. Licence mi přijde později poštou. A tak jsem se stal nejspíš jediným triatletem s licencí triatlonového klubu Klatovy. Naprosto jsem ignoroval nějaký doprovodný program jako fontánu, slavnostní zahájení a další veselí a soustředil se na práci, které je haba děj a ať mi někdo zkusí něco povídat o krizi. V pátek jsem to zabalil v práci o chlub dřív a vyrazil. Nejdříve pro krásnou čepičku od Craftu, poněvadž mělo být v sobotu docela parno, tak abych ochránil mozeček před spařením, a pak na registraci do Chuchle. Musím říct, že nebýt zdejší a nějaký ten rok se nepohybovat v Praze, tak bych asi v životě na registraci nedorazil. Dorazil jsem na místo a už se těšil na Expo. Nebylo to Expo, možná ani Expíčko, spíš to bylo Po. Jeden solidní stánek od Blueseventy a další nestojí ani za zmínku. Rychle jsem zaplatil, vyfasoval igelitku, dostal "luxusní" ponožky, vyžádal si nějaký informace a valil radši pryč. Večerní příprava věcí proběhla v normálu. Ráno budíček na šestou a v sedm už oxiduju v Chuchli. K depu se nedá zajet autem, takže parkuju na druhé straně Strakonický. Během 10 minut přijíždí Milda Bayer se Strangem a začíná bujaré vtipkování. Poněkud udiveně okukují mého hliníkového Autora, tak je aspoň ujišťuji, že jsem nepřijel vyhrát. No nic, dávám věci do depa a začíná dlouhé čekání na start. Prezentaci závodníku od 8:00 do 8:45 jsem vůbec nezaregistroval. Pana prezidenta jo. Kolem deváté se závodníci začínají soukat do neoprenů. Dotěrný kameraman natáčí Petra V. při jeho nutrendí svačince těsně před startem, když má čas on, tak já taky. Ale kamery k tomu nepotřebuju. :) Tak jo 20 minut do startu a jdu se do toho nasoukat, je hic jak prase a guma na zpocenou kůži nejde a nejde. Když se podaří zjišťuji trhlinu na předloktí, no to bych se picnul, kde se to mohlo stát. Kašlu na to, taky co teď s tím. Jdu na povinnou rozplavbu na druhý břeh, však co to, zbloudilá plachetnice se proplétá davem triatletů. Panečku to bude ještě zajímavé plavání. Abych se pak neocitl na kotvě a v Perském zálivu. Na druhém straně se dost chaoticky rovná startovní pole. Nějakej rozhodčí tam huláka na plný kule, ale je mu prd rozumět. A tak čekám a čekám a nejednou se do vody řítí ženský. To jsem fakt asi někde jinde, nejdřív měli startovat přece chlapi. Ahá ono se to otočilo, nedřív ženy a pak muži, jak galantní. Čekám dál kdy se začne formovat start podle věkových skupin. Najednou se nějaký pole řítí do vody. Marně koukám kdo a proč startuje. Startovní čepičky s číslem nad 200 čekají dál. Chvíli váhám a pak se se svojí 136 vrhám do vody. Seru na pořadatele a jdu na to. Taktika jasná, v protiproudu při břehu a po proudu u středu řeky. V protiproudu se ukrajujou metry dost těžko, ale na místě rozhodně nejsem.
Začíná mě doplavávat vlna seniorů, najednou jsem v presu dvou lopat, flák z leva, flák z prava. No tak to ne hoši, čut doprava, čut doleva. Chvíli klid a už se tu motaj zas. Takticky jsem zpomalil a už se flákají navzájem, jen si to užijte. :) Konečně jsem na vrcholu a jdu napříč řekou pro další bojku. Bohužel jsem se zavěsil za borce co plaval rovnou dolů a tak nás člun nahání zpět na bojku, dobrých 100 metrů na víc. Pak už konečně po proudu, najednou to jede, ale bohužel i všem ostatním. :) Trefuju se pod jeden z oblouků Branického mostu a točím zpět, opět do "kopce". První kolečko dávám za 40 minut, to vypadá na čas 1:20, což by byla spokojenost. Než však vyplavu na vrchol řeku, celej balík s kterým jsem plaval je náhle v čudu. Vůbec to nechápu. Ale co teď už pojedu po proudu. Dávájí mě čoud další dvá. Na točce pod Branickým mostem zjišťuju, že pod 1:20 to nebude. Horko těžko se prokousávám do cíle plavání. Čas 1:26, žádná sláva. Depo poměrně rychlé, ani šiška se mi nemotá. Valím na tu cyklistiku, těším se na uzavřenou Strakonickou, jak si to budu švihat po krásným černým asfaltu. Společně se mnou vyrážejí dvě ženský, které v prvních metrech střihnu a valím v před. Tuším, že špička už je o kolo přede mnou. Začátek je super, dva volný proudy a jede to jak ďas. Horší to je u staveniště dalničního obchvatu. Zúžení na jeden pruh, na silnici bordel a ještě debilní esíčko. To mě neříkejte, že to nešlo zaméct, modlím se abych nebodnul. Měl jsem štěstí, někteří však ne... A už je tu Cukrák a ty dvě ženský hned za zadkem a ještě jdou přede mě, v poklidu si za nima plandám. Z kopce to taky valí hustě a tak je mám furt na dohled. První kolo jsem jel celkem na pohodu a stačilo to na pěkný třicítkový průměr. Druhé kolo jsem rozpoutal vácheň a šup průměr přes 31. Další dvě v klidu a pak už to začlo docela uvadat. Jedno kolo jsem pěkně odkroužil za Mírou Vraštilem, pěkně se s ním jelo, ale jen jsem si do kopce na chvilku odfrk byl v čudu a dotáhnout už se nešlo. Jelikož byla občerstvovačka jen na otočce u depa, začal jsem se od 80.km docela tavit, nemluvě o tom, že v jeden moment voda ani nebyla. Což o to ionťáku jsem si vezl dost a nakonec jsem díky doprovodu musel doplnit ještě jednu flašku, ale voda byla nutná na chlazení (polévání), po každém takovém smočený jsem ožil, ale to vydrželo tak do půli kopce a pak už jsem zase vařil jak stará Octávia. Poslední kolo jsem doklepal opravdu silou vůle, na rovince zpět foukalo dost do ksichtu, tak jsem i tady spadl s rychlostí pod třicet. Ale nějak mě to nedemotivovalo, úkol zněl jasně doklepnout už to do cíle. Už si to valím do depa, ale najednou zjišťuji, že nevím kudy. Žádná cedule, žádná šipka na silnici, ani pořadatel navádějící kudy, tož otočím se kolem kužele a jedu zpět a hledám kudy tudy. Já snad pojedu ještě jedno kolo. Až když houknu na ženu v pořadatelském tričku ukáže mi, že zde je vjzed do depa. Tak konečně lezu z kola. Do depa je to taky štrečka, nejdřív pěkně po koberci na trávě a pak už po asflatu, to zase karbon na tretrách dostal zabrat. V depu se zbytečně neženýruju a pěkně si užívám sluníčka. :) Když už mám všecko při sobě a na sobě nezbývá nic jiného než vyrazit. Opět nastává problém kudy. Zde bych si dovolil jednu vsuvku o tom, proč v jednoduchosti je krása. Je fajn, že máte plánek kudy z depa a prostudujete si ho před startem, vryjete si ho do paměti tak, že kdyby vás o půlnoci probudili vysypete kudy z depa i s vyjmenovanýma slovama. Bohužel v případě kdy jste na pokraji sil a už se chystáte vypnout mozek a tupě zírat před sebe a nemyslet na to, že musíte běžet si to prostě nevybavíte... Takže se motám v depu a nevím kudy na trasu běhu. Až když se konečně jeden z pořadatelů probere ukazuje mi směr. Těším se na první občerstvovačku kde se zleju jak dobytek od hlavy k patě? To ne jen od hlavy po kolena. :) Paráda to jsem potřeboval. Takže vyrážím na třiceti kilometrový výlet a nastavuju brutální tempo 5:30 na kilák. :) Nějaký ten kilometr běžím dokonce i rychleji, ale v součtu první desítky je to těch 5:30 na kilák. Po první desítce stavím na kadiboudě. Bych nečekal jaký bude problém to lejno ze sebe vytlačit, ale po deseti minutách se povedlo. Takže to rozbíhám dál. Další desítku nastává velký problém, vůbec mi to neběží, je mi šoufl a prokládám chůzi během. Ne, není to překlep. Víc jdu než běžím. Normálně bych se na občerstvovačce napil koly a za chvilku by se to srovnalo, ale to by do prdele musela někde na občerstvovačce být. Za todle bych pořadatele nejradši zabil. Ionťák už nemůžu ani cítit a tak musím jet jen na vodu. Na konci druhého kola mě osvítila myšlenka zkusit Magneslife na srovnání žaludku. Celkem se to daří a tak konečně zase víc klušu než jdu. Vydržel jsem až pod Barandovský most a tam už toho mám plný zuby. Na nohou mě drží myšlenka, že do cíle už to je jen nějakých 6 kilásků. I ty jsem poměrně nesvižně doklusal, obkroužil naposledy dostihový ovál a hnán pomyslným bičíkem svého žokeje jsem přicválal do cíle. Nebýt mého milého doprovodu, tak jediné pěkné na cíli bylo, že už jsem se nemusel nikam přesunovat po svých.
Kdybych měl zhodnotit svůj výkon, tak to teda nebyla žádná sláva, ale v tom hicu se asi ani nedalo víc vydolovat. Co se týče zážitků, tak největším byla konkurence závodníků. Špička je fakt mazec. Zatím co já se potácím na Cukrák, tak oni jsou za tu dobu na kopci a ještě i dole z něj. Vůbec všichni předvedli pěkné výkony a největší uznání mají ženský.
O organizaci závodu už se napsalo mnoho a mnoho. Za sebe musím říct, že to je pro mě veliké zklamání. Pokud by to byl samotný Bigman, tak se to ještě dá pochopit, ale todle měla být prezentace České republiky Evropě. Jestli pan Jaroš usiluje od pořádání kvalifikačího Ironmana a chce to pojmout ve stejném stylu, tak to ať na to raději co nejrychleji zapomene. Díky této organizaci jsem byl poněkud otráven a tak jsem bojkotoval i večerní vyhlášení a radši si užíval domácí moravské slivovičky. :))
Asi jste čekali poněkud zábavnější článeček, ale bohužel, někdy je život takový. Nebojte report z Dačického 12 bude úplně o ničem jiném. ;)
pátek 17. července 2009
Ondřejův běh
Ani nevím proč jsem se nechál zlákat na tento běh, který jsem předloni absolvoval v časem 48:00. Prostě Vavis mě vyzval na souboj a tak jsem od soboty odpoledne začal akumulační energetický program bez zbytečných pohybových aktivit. Na start k rybníku Labuť jsem dorazil 10 minut před výstřelem, to věru na rozklusání moc nezbývalo. Takže regnout, převlíct, napít, vyčurat a poklusem cca 200 metrů na start. Ideální začátek. :) Na chvíli jsem zabředl do rozhovoru s Honzou Šimlem, který mě na Grafimanu kilometr před cílem předstihnul. Vavis nabádal k ataku předních řad, prej už jsou pryč doby kdy jsme se řadili na chvost. Takže je tu start a dávám si na začátek ležerní tempo, které jsem v úplném prvopočátku hodlal udržet až do cíle. Jenže nějak se pěkně běželo a tak šroubuju tep na 175, pořád docela pohoda, tudíž na plynu neubírám. Přichází první kopeček a už jsme na 185, toto pěkně roste. Takových 10 vteřin na dohled Vavis. Nechávám zařazen rychlostní stupeň číslo 185 a valím dál. Najednou jsem odhadem podle času v půlce a Vavis furt na dohled (25 sec). Snažím se trošku přitlačit na pilu. Na nějakým 7.km jsem 20 sec za ním. Dávám si čas do 38.minuty a pak za to vezmu. Jenže mě seběhy z kopců vůbec nejdou, trať taky nebyla úplná rovina, spíš naopak, sobota "mírně" zničující a tak mi na 9.km cca 42.minuta docela dochází a prevít jeden se mi ztrácí z dohledu. Do cíle už jsem to nějak dotlačil v pěkném čase 45:34. Vavis za 44:46. Nemá to smysl, to trénování, stačí jen závodit. :-D
výsledky: http://www.behy.cz/vysledky/2560-ondrejuv-beh.xls
výsledky: http://www.behy.cz/vysledky/2560-ondrejuv-beh.xls
neděle 12. července 2009
Grafiman aneb rande s Ječmínkem :)
Tak kde jsem ještě nebyl na nějaké té Ironmanské půlce? Ha Litovel a dokonce přesné distance, žádných 95 kola a 20 běhu nebo jiné odrůdy. Pěkně přesně 1,9-90-21 ani o prd víc či míň, však uvidíme po závodu. :)
Po Czechmanovi jsem se vyhrnul do tvrdé přípravy, která vydržela celý týden. Pak začlo stagnovat počasí, pěkně po práci sprchlo a člověk se kochal jen mokrou silnicí a zapadajícím slunkem. Nicméně v dalším týdnu jsem provětral aspoň každou disciplínu 1krát. Další týden skoro v bledě modrém, na kolo vůbec místo toho jeden kratší běh. Poslední bušící týden před Grafimanem se ke stagnování počasí přidalo i zdraví, proto místo pokoušení infekce v bazénu jsem větral tělo především na běhu a i to kolo jednou padlo. Ladící týden jsem zahájil brutální časovkou na 73km s průměrem 33km/hod, pak jedna prohlídka vodního skupenství a hurá akumulovat energii na závod. Páteční přesun do Litovle proběhl bez problémů, večeře v McDonaldu provětrala střevní floru. Pro přespání jsem vybral romantický plácek u odlehlé silnice za lomem. Za noc dvě auta, jinak nerušený skoro spánek. :) Budíček na osmou a hurá na parkoviště k lomu. Snídaně proběhla značně chaoticky v domnění, že u lomu bude Ječmínek s várnicí rizota od paní Ječmínkové Máselníkové. Však co to, u lomu jen lačný Tečko a Sokolík, hladově koukající do vody. Inu přidal sem se do party. V družném hovoru marně vyhlížíme onu várnici, čas kvapí a tak se jdeme radši připravovat na závod. Vyzvedáváme závodnické propriety a pak každý ke svému autu s nádobíčkem. Během přípravy mě vyrušil pichlavý pocit v zádech, otáčím se a v dáli zaregistruju rekognoskují pohled. Ano byl to on, v celé své hmotné kráse Ječmínek Máselník, bohužel však bez várnice. :) Po letech naší dlouhotriatlonové prvotiny v podobě Bečvomana++ se opět setkáváme tváří v tvář. Hned se strhne sprška svěžího humoru, úžasné. Jen co se vymaním z pevného Ječmínkova sevření je tu Aldaman. Další člobrda z běhejcom, ač zatím ironmanský panic, přesto už železňákem z části je. :) Hned probíráme plány na závod a Ječmínkův smělý atak na Ironpepu, bude to jistě zajímavý souboj na život a na smrt. :) Aldamanův cíl je velice skromný, skoro bych řekl až zpátečnický, a to zlepšení osobního rekordu. Proč zpátečnický? Protože s loňským časem 7:13 se v podstatě nic jiného ani nedá, než se zlepšit. :)
A teď už k samotnému závodu. Gumy povoleny a tudíž si kladu za cíl v plavání čas nejlépe jako v Mělicích. Hned při rozplavání mě bere křeč do prstů na noze, super začátek. První kolo je docela mela, ale nic zdrcujícího, příliš se dopředu neženu. První výběh zhruba za cca 10:30. Druhé kolo bylo pocitově podobné prvnímu, žádnej rytmus, takové trochu tápání ve vodě, v druhém navíc křeče do prstů. Druhý výběh v čase cca 22:00. V třetím kole se stal zázrak, najednou to frčelo a tak lehce, křeče žádný, kulky v pohodě na svém místě a aj flek v nohách za normálním borce se ke konci našel. Z vody se mi vůbec nechce když to tak pěkně jde, lezu z ní za 31:53. Výživný výběh do depa prokládám chůzí. Oproti Mělicím mám brutálně rychlé depo, které zapříčinilo několik věcí, jednak jedu na boso, nenavlíkám dlouhý dres a hlavně necpu žrádlo do kapes, ale již ho mám připravené v kapsičce na rámu. Když to spočtem celková úspora dvě minuty. A zde si musím přiznat, že toto byl základní úspěch k zajetí osobáčku. :) Vyrážím na kolo, zatím vím, že Ječmínek a Sokolík, jsou přede mnou a dalších 95 borců. Ještě před startem mě z omylu, že je zde lehčí kolo než v Mělicích, vyvedl Tečko. Tím mě trošku rozhodil, protože původní plán byl jet na kole hranu a dostat se k průměru 34. Tudíž průměr nesleduji, ale snažím se držet tepy v rozmezí 160 až 170, což je docela na hraně. Hned po kruháči začínají zajímavé hupance, následuje sjezd serpentinami a pak nádherná rovina s nechutným protivětrem. Sleduju boj na předních pozicích a snažím se najít svůj výkonnostní prostor v řadě asi 6 borců. Při vjezdu do Loštic začínám tušit blížící se otočku, za Lošticema mírné stoupání a na horizontu otočka. V protisměru konečně potkávám bagetistu Ječmínka a okus dál Sokolíka. Točím a těším se na vítr v zádech za Lošticema. Jak píšu tak se stalo, za Lošticema průvan v zádech a letím skoro padesátkou. Za Palonínem švihnu nejspíš brzdícího Sokolíka a těším se na Ječmínkův skalp. Tuším, že jeho nepříliš vydatný vlasový skalp padne až v druhém kole. ;) V protisměru sleduju vysmátého Tečka a začínám ho podezírat, že na něčem frčí ... už to nehul! :)Kousek dál kontroluje pozici Aldaman, pak Advid a rk. Před kruháčem kontroluju vzdálenost od Ječmínka a moc jsem teda neubral z náskoku. Nu což, ale v druhém kole bude můj. Tak si tak valím, zdravím se s Ironpepou, který to švihá v nepřekonatelné aerodynamické pozici. A zase je tu ten fujtajbl protivítr, přitom to mohla být tak krásná rovinka. Za Lošticema už se lesknou dokonale oholená Ječmínkova lýtka. :) Ještě pojím, pokochám se, porovnám jeho a moji kadenci a jdu přes něj neb tempo uvadá a tep taky. Předávám mu několik bezvýznamně cenných rad, ale reakce téměř žádná. Tady asi nepokecám, tak hurá dopředu. :) V protisměru opět ta samá scéna, jen jsou všicí o kousíček víc dál. Dojíždím na kruháč a mám sakra dobrou náladu, jen když začnu stoupat tak to už tolik nejede. Na rovince už taky tolik nefouká a tak se rychlost konečně přehoupne sem tam přes 30. Na otočce do sebe tlačím tatranku a zbytek gelu a frčím si to do cíle. Bohužel v serpentinách mi poněkud dochází a někteří borci si berou zpět své pozice přede mnou. Za kruháčem už mám docela přetočený budík a tak nohy točím co zvládnou. V cíli mám natočeno 93km za 2:52 s průměrem 32,45km/hod. Naprostá spokojenost. V depu mě překvapili tím, že odebírali kola, no jak někde na Hawaii, to je teda velký luxus. Paní depařka mi podává tašku a připravuje věci na běh, no ta mě snad i obuje. Škoda, že to za mě i neodběhne. Depo za 2 a půl minuty je průměr, celkový čas 3:30. Kdybych počítal nejhorší variantu běhu kolem 2 hodin, znamenalo by to 5:30 celkem. Začíná se odehrávat velká bitva propočtů, možností, myšlenek a rekordů. Začátek se snažím rozbíhat opatrně, abych se srovnal a zaběh. Počítám s tempem 5 na kilák a to bych měl být na otočce za 26:30 při vzdálenosti 5,25km. Otáčím za 25minut a valím zpět na náměstí. Na občerstvovačce za otočkou potkávám Ječmínka s už odtajněnou zbraní - podkolenkami SLS3, zatím se zdá, že pomáhají. Tečko zase vychechtanej. Aldamana jsem zahlédl na poslední chvíli jak letěl. Před náměstím mě převálcoval Ironpepa finišující do cíle. V napětí jsem očekával Ječmínkův spurt, ale pak mi došlo, že je o kolo pozadu a že se tedy žádného kostkodrtícího kroku nedočkám. První kolo jsem dokončil za 52:36, herdek zopakovat to mám osobáček s časem 5:15. Pod tíhou toho to faktu se snažím valit dál. Potkávám Ječmínka a jeho zbrani jako by docházeli nítě. Kousek dál tvoří sehranou promenádní dvojici Tečko s Aldamanem, nicméně to slušně valí. Dobíhám na poslední občerstvovačku před otočkou a začínám toho mít plné bulvy. Přesto otáčím v přesně stanoveném čase 4:48 (což je 26 minut od náměstí). Za otočkou chápu, že posledních 5,25km bude velký boj, nejít o osobák kašlal bych na to. Ještě se snažím ukázat nerozlučné dvojce, že si pokuřuji, ale ve skutečnosti v danou chvíli běh pokuřoval mě. Snažím se vyšroubovat tepovku někam víš, ale nejde to, 165 a víc ani prd. V důsledku toho musím zařadit pár chodeckých rychlokroků, ale pak hned zpět do běhu. Je tu poslední občerstvovačka a nějakých pár kilometrů do cíle. V této chvíli můj budík ukazuje asi tak trojité přetočení a zkuste z něčeho podobného vytlačit nějaký zdrcují finiš.Ano žádný se nekonal, přes veškeré usíli se podařilo prolomit časovou hranici na polovičních distancích Ironmana pod hranici 5:20 a to na 5:17:15. V cíli se kácím k zemi, ne však pod tíhou únavy, ale finišerské medaile. :) Ještě další hodinku možná dvě je mi pěkně blbě od žaludku. Takle se vydrtit to už se mi pekelně dlouho nepovedlo. Naše slavná dvojka si to ani nerozdala v cílové rovince a tak nám klucí naši doběhli odpočatí a usměvaví, to moc nechápu.Tak takový byl Grafiman.
výsledky: http://www.timechip.cz/files/grafiman-2009.pdf
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2009_07_11_Grafiman/
Po Czechmanovi jsem se vyhrnul do tvrdé přípravy, která vydržela celý týden. Pak začlo stagnovat počasí, pěkně po práci sprchlo a člověk se kochal jen mokrou silnicí a zapadajícím slunkem. Nicméně v dalším týdnu jsem provětral aspoň každou disciplínu 1krát. Další týden skoro v bledě modrém, na kolo vůbec místo toho jeden kratší běh. Poslední bušící týden před Grafimanem se ke stagnování počasí přidalo i zdraví, proto místo pokoušení infekce v bazénu jsem větral tělo především na běhu a i to kolo jednou padlo. Ladící týden jsem zahájil brutální časovkou na 73km s průměrem 33km/hod, pak jedna prohlídka vodního skupenství a hurá akumulovat energii na závod. Páteční přesun do Litovle proběhl bez problémů, večeře v McDonaldu provětrala střevní floru. Pro přespání jsem vybral romantický plácek u odlehlé silnice za lomem. Za noc dvě auta, jinak nerušený skoro spánek. :) Budíček na osmou a hurá na parkoviště k lomu. Snídaně proběhla značně chaoticky v domnění, že u lomu bude Ječmínek s várnicí rizota od paní Ječmínkové Máselníkové. Však co to, u lomu jen lačný Tečko a Sokolík, hladově koukající do vody. Inu přidal sem se do party. V družném hovoru marně vyhlížíme onu várnici, čas kvapí a tak se jdeme radši připravovat na závod. Vyzvedáváme závodnické propriety a pak každý ke svému autu s nádobíčkem. Během přípravy mě vyrušil pichlavý pocit v zádech, otáčím se a v dáli zaregistruju rekognoskují pohled. Ano byl to on, v celé své hmotné kráse Ječmínek Máselník, bohužel však bez várnice. :) Po letech naší dlouhotriatlonové prvotiny v podobě Bečvomana++ se opět setkáváme tváří v tvář. Hned se strhne sprška svěžího humoru, úžasné. Jen co se vymaním z pevného Ječmínkova sevření je tu Aldaman. Další člobrda z běhejcom, ač zatím ironmanský panic, přesto už železňákem z části je. :) Hned probíráme plány na závod a Ječmínkův smělý atak na Ironpepu, bude to jistě zajímavý souboj na život a na smrt. :) Aldamanův cíl je velice skromný, skoro bych řekl až zpátečnický, a to zlepšení osobního rekordu. Proč zpátečnický? Protože s loňským časem 7:13 se v podstatě nic jiného ani nedá, než se zlepšit. :)
A teď už k samotnému závodu. Gumy povoleny a tudíž si kladu za cíl v plavání čas nejlépe jako v Mělicích. Hned při rozplavání mě bere křeč do prstů na noze, super začátek. První kolo je docela mela, ale nic zdrcujícího, příliš se dopředu neženu. První výběh zhruba za cca 10:30. Druhé kolo bylo pocitově podobné prvnímu, žádnej rytmus, takové trochu tápání ve vodě, v druhém navíc křeče do prstů. Druhý výběh v čase cca 22:00. V třetím kole se stal zázrak, najednou to frčelo a tak lehce, křeče žádný, kulky v pohodě na svém místě a aj flek v nohách za normálním borce se ke konci našel. Z vody se mi vůbec nechce když to tak pěkně jde, lezu z ní za 31:53. Výživný výběh do depa prokládám chůzí. Oproti Mělicím mám brutálně rychlé depo, které zapříčinilo několik věcí, jednak jedu na boso, nenavlíkám dlouhý dres a hlavně necpu žrádlo do kapes, ale již ho mám připravené v kapsičce na rámu. Když to spočtem celková úspora dvě minuty. A zde si musím přiznat, že toto byl základní úspěch k zajetí osobáčku. :) Vyrážím na kolo, zatím vím, že Ječmínek a Sokolík, jsou přede mnou a dalších 95 borců. Ještě před startem mě z omylu, že je zde lehčí kolo než v Mělicích, vyvedl Tečko. Tím mě trošku rozhodil, protože původní plán byl jet na kole hranu a dostat se k průměru 34. Tudíž průměr nesleduji, ale snažím se držet tepy v rozmezí 160 až 170, což je docela na hraně. Hned po kruháči začínají zajímavé hupance, následuje sjezd serpentinami a pak nádherná rovina s nechutným protivětrem. Sleduju boj na předních pozicích a snažím se najít svůj výkonnostní prostor v řadě asi 6 borců. Při vjezdu do Loštic začínám tušit blížící se otočku, za Lošticema mírné stoupání a na horizontu otočka. V protisměru konečně potkávám bagetistu Ječmínka a okus dál Sokolíka. Točím a těším se na vítr v zádech za Lošticema. Jak píšu tak se stalo, za Lošticema průvan v zádech a letím skoro padesátkou. Za Palonínem švihnu nejspíš brzdícího Sokolíka a těším se na Ječmínkův skalp. Tuším, že jeho nepříliš vydatný vlasový skalp padne až v druhém kole. ;) V protisměru sleduju vysmátého Tečka a začínám ho podezírat, že na něčem frčí ... už to nehul! :)Kousek dál kontroluje pozici Aldaman, pak Advid a rk. Před kruháčem kontroluju vzdálenost od Ječmínka a moc jsem teda neubral z náskoku. Nu což, ale v druhém kole bude můj. Tak si tak valím, zdravím se s Ironpepou, který to švihá v nepřekonatelné aerodynamické pozici. A zase je tu ten fujtajbl protivítr, přitom to mohla být tak krásná rovinka. Za Lošticema už se lesknou dokonale oholená Ječmínkova lýtka. :) Ještě pojím, pokochám se, porovnám jeho a moji kadenci a jdu přes něj neb tempo uvadá a tep taky. Předávám mu několik bezvýznamně cenných rad, ale reakce téměř žádná. Tady asi nepokecám, tak hurá dopředu. :) V protisměru opět ta samá scéna, jen jsou všicí o kousíček víc dál. Dojíždím na kruháč a mám sakra dobrou náladu, jen když začnu stoupat tak to už tolik nejede. Na rovince už taky tolik nefouká a tak se rychlost konečně přehoupne sem tam přes 30. Na otočce do sebe tlačím tatranku a zbytek gelu a frčím si to do cíle. Bohužel v serpentinách mi poněkud dochází a někteří borci si berou zpět své pozice přede mnou. Za kruháčem už mám docela přetočený budík a tak nohy točím co zvládnou. V cíli mám natočeno 93km za 2:52 s průměrem 32,45km/hod. Naprostá spokojenost. V depu mě překvapili tím, že odebírali kola, no jak někde na Hawaii, to je teda velký luxus. Paní depařka mi podává tašku a připravuje věci na běh, no ta mě snad i obuje. Škoda, že to za mě i neodběhne. Depo za 2 a půl minuty je průměr, celkový čas 3:30. Kdybych počítal nejhorší variantu běhu kolem 2 hodin, znamenalo by to 5:30 celkem. Začíná se odehrávat velká bitva propočtů, možností, myšlenek a rekordů. Začátek se snažím rozbíhat opatrně, abych se srovnal a zaběh. Počítám s tempem 5 na kilák a to bych měl být na otočce za 26:30 při vzdálenosti 5,25km. Otáčím za 25minut a valím zpět na náměstí. Na občerstvovačce za otočkou potkávám Ječmínka s už odtajněnou zbraní - podkolenkami SLS3, zatím se zdá, že pomáhají. Tečko zase vychechtanej. Aldamana jsem zahlédl na poslední chvíli jak letěl. Před náměstím mě převálcoval Ironpepa finišující do cíle. V napětí jsem očekával Ječmínkův spurt, ale pak mi došlo, že je o kolo pozadu a že se tedy žádného kostkodrtícího kroku nedočkám. První kolo jsem dokončil za 52:36, herdek zopakovat to mám osobáček s časem 5:15. Pod tíhou toho to faktu se snažím valit dál. Potkávám Ječmínka a jeho zbrani jako by docházeli nítě. Kousek dál tvoří sehranou promenádní dvojici Tečko s Aldamanem, nicméně to slušně valí. Dobíhám na poslední občerstvovačku před otočkou a začínám toho mít plné bulvy. Přesto otáčím v přesně stanoveném čase 4:48 (což je 26 minut od náměstí). Za otočkou chápu, že posledních 5,25km bude velký boj, nejít o osobák kašlal bych na to. Ještě se snažím ukázat nerozlučné dvojce, že si pokuřuji, ale ve skutečnosti v danou chvíli běh pokuřoval mě. Snažím se vyšroubovat tepovku někam víš, ale nejde to, 165 a víc ani prd. V důsledku toho musím zařadit pár chodeckých rychlokroků, ale pak hned zpět do běhu. Je tu poslední občerstvovačka a nějakých pár kilometrů do cíle. V této chvíli můj budík ukazuje asi tak trojité přetočení a zkuste z něčeho podobného vytlačit nějaký zdrcují finiš.Ano žádný se nekonal, přes veškeré usíli se podařilo prolomit časovou hranici na polovičních distancích Ironmana pod hranici 5:20 a to na 5:17:15. V cíli se kácím k zemi, ne však pod tíhou únavy, ale finišerské medaile. :) Ještě další hodinku možná dvě je mi pěkně blbě od žaludku. Takle se vydrtit to už se mi pekelně dlouho nepovedlo. Naše slavná dvojka si to ani nerozdala v cílové rovince a tak nám klucí naši doběhli odpočatí a usměvaví, to moc nechápu.Tak takový byl Grafiman.
výsledky: http://www.timechip.cz/files/grafiman-2009.pdf
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2009_07_11_Grafiman/
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
