Na začátek příspěvku bych chtěl upozornit, že se nejedná o článek zaměřený ani pro a ani na homosexuální část lidstva, byť se v něm najde spousta slovných spojení, které by tak mohla naznačovat. Namátkově vyberu: teplá vodička, horký asfalt, přihřátý ionťák, přehřátý Šewy, vyteplený depo nebo zasraně teplý počasí. :))Tak a teď už konečně k závodu. Příprava byla neobyčejně "tvrdá", rychlostní trénink v podobě eXterry a běhu olympijského dne, dále týdenní pokouření v hodnotě skoro 10 tréninkových hodin a pak už jen odpočinek a ladění, na které jsem si vzal týden před GM volno. Ladění se nezadařilo, ale odpočinek byl plnohodnotný. Na sobotu plánuji příjezd k Náklu kolem deváté, ať je na všecko dost času. Bohužel plány mi kazí Vavisův požadavek na vyzvednutí po desáté na vlakovém nádraží v Olomouci. Nu což, sjedu nás zaregistrovat a pak se pro něj vrátím na nádraží. Jenže průjezd Olomoucí se poněkud zkomplikoval a přijel jsem na Náklo kolem půl desáté. U registrace frontička. Nu co s tím? Hurá do fronty a tlačit očima registraci závodníků. Je deset a povedlo se zaregistrovat i Vavise, kterej si pak rychle vyzvedne všecky prkotiny. Ještě dávám kolo do depa, rozhodčí mě furt vrací pro nějaký nepodstatný věci (přilba, číslo,...). Konečně vyrážím a zároveň velím Vavisovi ať vyrazí směr Mohelnice. Je čtvrt na jedenáct a začínám být docela nervózní neb jsem ho fešáka ještě nepotkal. Zastavuju na zastávce u rozcestí a čekám kde se vylíhne. Neuplyne ani minuta a je tu kluk šikovná. Šup to narvat všecko do auta a hurá zpět. V půla jsme zase na místě. Tož máme půl hodiny do startu. Teda větší kalup před startem jsem nazažil. Kdejakej Chaloupka už mě vyhání z depa, ale já furt nemám všecko připravené. Za deset start a já opouštím depo s tím, že je snad všecko ready. Houbelec nemám číslo na přilbě. Prosím Kačenku, aby to nějak zmákla. Soukám se do gumy a leje ze mě jak na běhu. Nandavám rukáv a škub, díra, tak vofafrně, škub a druhá, no to mě poserte. Chci si jen trošku posunout rukáv a další díra. Supééér, děrovanej neoprén, to tu eště nebylo. :) Ta sviňa normálně tím teplem změkla a trhá se jak papír. Už na to kašlu zapínám neoprén a další škub už se naštěstí nekoná. Tož rychle okoštovat vodu a poplácat se s ostatníma. Na startu stojíme vedle Vabrocha, Matuliče a Mildy... asi jsme tedy zvolili správně. Takže start, vodička je fakt teploučká, skoro škoda toho neoprénu... no ale určitě se bude ještě hodit, když se má obeplavávat Titanik, jak vtipně referoval Vlado Baron. Valím si to na kotvu a koukám, že jsem nějak blbě odmáčkl Garmina. To mě to přitom plavání nedá spát a že toho naspím. :) Valím to teda na kotvu a zkouším co nejvíc cákat v domění, že si mě spletou s ledovou krou a třeba s Titanikem uhnou. Neuhli potvory, otřu se o řetěz kotvy a točím na bojku, ale tu nějak nevidím, tak plavu se stádem. A už je tu bojka a hurá ke břehu, konečně mi přijde, že to plave. Druhé kolo nic zajímavého, jen pole nám nějak prořídlo a u bojky zvolňuju neb mi síly nestačí. Z vody lezu za 37minut, teda žádná hitparáda Ševčíku. Čekal jsem čas pod 35, ale možná to bylo krapítek delší, uvidíme podle ostatních.
Šewyho brutální levačka... :)
Depo za 2:42, nic tragického, ale depař ze mě asi nebude. Hop na kolo a jedééém. Začátek nemá cenu honit neb podle propozic by to mělo být někde rozkopaný. Takže si tak vesele plácám, piju, rovnám se na hrazdu a zase z ní, sleduju šílený tep, který se ustálil na 170. Po 5km se dostávám na hlavní silnici. Krásný černý a hladký kabát na zemi a o kousek dál už si to šmirglujou první komety. S napětím očekávám sled známých a ještě netrpělivěji očekávám otočku, abych zjistil jak si na tom stojím. A za chvíli už se to sype: Laďka, Prochajda, Fojťák, Ječmen, Langoš, Henry III, Aldaman. To jsem tak nějak čekal. Za mnou pak Advid, Vavis, Milda, Standa Cibulka a Téčko. Seznamovací otočku mám za sebou a teď do toho šlápnu, abych dojel někoho známého a pokecali jsme. Valím to kolem 35, bohužel tepy to valím taky a to přes 170. Vydržím na druhej konec a uvidíme. Blížím se k zadní otočce a vidím, že to co vidím, ani snad vidět nechci. Z těch co bych měl reálnou šanci dostihnout, tak to všichni valí jak rakety, především Ječmen. U něj se uklidnuji tím, že třeba přepaluje a na běhu bude šance ho dostihnout. První kolečko mám za sebou a musím říct, že takle to asi v dalším nepůjde. Pocitově jedu tak na hraně pohody a podlahy, něco podobného jako loni. Zkusím to vydržet ještě do půlky dalšího okruhu a pak budu muset zvolnit.
Tady ještě relativně zvesela.
Přihřátý ionťák do mě padá jak palivo do nádrže sporťáku. Na přední otočce se leju vodou a buším dál. Míjím nájezd na okruh a tuším, že dneska to bude totál. Zvolňuju na rychlost kolem 32 a tepovka konečně klesá pod 170. Dost mě děsí představa, že na zadní obrátce nemají vodu, tak třeba zareagovali na to teplo co panuje. Bohužel reakce leda tak praporkem a propiskou v bloku. Dost vehementně mě stahuje Advid, kousek za ním už je vedoucí dvojice a za nimi mě imaginárně sestřeluje Téčko svým ostře nabitým ukazováčkem. Za Pňovice mě předjede motorka se zebrou a o pár chvil později Vabroušek s Matulou. Přijíždím na přední otočku vyschlej jak saharskej písek a musím zastavit na doplnění tekutin. Dolejvám jen jeden bidon, což byla velká chyba. Ještě se stačím napít z kelímku a polejt se. Vyrážím na poslední kolo a vůbec to nejede. Vidím, že někteří jsou na tom rychlostně podobně (Vavis a Téčko), Advid už mi skoro dýchá na záda. Rychlost se zcvrkla pod 30, jen tepy se nějak nezcvrkávají. Tak se tak motám po silnici a už jsem úplně v řiti. Vždycky se rozjedu na 30 a pak to nechám samovolně dojet na 20 a tak dokola. Před zadní otočkou mě předjede Advid a ani nezabučí, ty co jsou přede mnou už ani nesleduju, protože dneska jsem fakt marnej. Otočím a v podobném ražení tempa pokračuju dál. Jediným potěšením je, že od Vavise a Téčka mám furt stejný odstup, asi jsou na tom chlapci taky dost prachbídně. Ani nevím kde a najednou se vedle mě vylíhnul Standa Cibulka, tak chvíli klábosíme jak je to dneska vyteplený a uvařený. No hlavní je se teď dokodrcat do depa, jinak to ani nejde. Na přední otočce opět doplňuju ionťák, ale už se mi z něj křiví pusa. Při výjezdu do závěrečného kopce už se mi křiví kdeco. Všichni kolem už to fakt šudlají do depa a jsou rádi, že jsou, stejně tak já.
Jak z Cimrmana: Tak se vzájemně osolte.
Jsem v depu a přemýšlím co s tím, mezi tím automaticky sundavám tretry a připravuju běhačky. Sedíme se Standou na lavičce a rozprávíme, pak mrknem na brčálník o podál a jdem se v něm vyválet. Nevím proč pořadatel nedal do depa sprchu, zázemí hotelu Prachárna by to jistě umožňovalo. Osvěžen brčálem se ustrojím do běžecko-chodeckého a jdu se pokusit o nemožné. Kousek za depem potkávám téměř svěžího Ječmínka a dostávám od něj informaci, že to balí, že měl první dva kilometry tep 170 a tempo přes 6 na kilák. To je v celku logické, taky bych to asi zabalil. No ale to jsem se ještě nepodíval na svého Garmina. Přemýšlím nad těma jeho hodnotama a jdu to srovnat se svýma. S tepama jsem lehce pod 170, ale tempo přes udatných 6:30 na kilometr, a to jak ještě trefně poznamenal Ječmínek, z kopce. Vskutnu geniální nápad se do toho pustit, ale co poslední ještě nejsem. Oprašuji legendární myšlenku indiánského běhu. Na 2.km potkávám finišujícího Vabrocha a povzbuzuju ho ať to nakopne. Skoro se divím, že nenakopl on mě. O kousek dál mě zdrzujícím tempem zdolává Téčko. Ještě mě slovně napadá, abych to zkusil s ním. Nejsem blázen, že jo a tak ho zkouším uviset. :) Normálně bych ho nařkl, že schválně prevít přidal, ale nepřidal, to já jsem se vlíknul jak smrad. Běh městem byl fakt mazec, při střídání sluneční výhně se stínem, jsem si připadal jak v boxerském ringu. Snažil jsem se voplazit jakejkoli barák s náznakem stínu a dostat se do vysněného parku se stromy. 3x sláva jsem v parku, vidím pořadatelky s barevnýma provázkama a hned po nich zatoužím. Bohužel musím oběhnout několikrát kolečko v parku. Co bych proto neudělal, žádnej problém. Jen tedy kde tu máte občerstvovačku. Tady ne, prej kousek za rohem. Jasný, taky není problém. Dostanu se na občerstvovačku a za chvíli jsem tady pro šňůrku. Skoro po 25 minutách indiánského běhu jsem na občerstvovačce. Vyznavači konzumace alkoholických nápojů ve velkém množství prominou, ale musel jsem se zlejt jak dobytek, jináč by to dál nešlo. Následně jsem popil, pohodoval a pak už zas jen pochodoval. Dalším šutrem úrazu byl systém podchodných a nadchodných lávek, ještě že bylo zábradlí, po kterém se dalo šplhat. Za necelou tři čtvrtě hodinku jsem si mohl navléknout vytouženou šňůrku. Jenže pořadatel a pořadatelka neměli jen jednu barvu, oni měli hned několik a samozřejmě já nenasyta jsem chtěl mít všecky. Bohužel pravidlo směnného obchodu bylo takové, že za každý okruh jedna šňůrka s jinou barvou. Co jsem mohl teda dělat... no jít to dalšího kola. A vyplatilo se, v druhém kole jsem potkal v parku Jakuba Chmelíčka, tak jsme pěkně pokecali, ale pak jsem se zase musel vydat na trať pro ty šňůrky. Musel jsem taky využít přilehlého jezírka v parku a nestále se smáčet houbičkama. Na občerstvovačce mě dohnal Standa, chvíli jsem se ho snažil držet, ale jak přišly mostky tak jsem to vzdal. Jak mi nešel běh, tak mi nejde ani popis běhu, tož to zkrátím. Dokroužil jsem zbylá dvě kola, skoro bych řekl, že i běh už začal převládat nad chůzí, ale byl to očistec. Samozřejmě jak jsem vyběhl z parku, horký asfalt a sluníčko udělalo své a tak se záverečná část proměnila opět v hledání příjemného stínu a pozvolný přesun k depu, vlastně teda cíli. V záverečném stoupáníčku ještě kontroluju kdo by mě mohl předběhnout a jestli třeba s Vavisem bychom neproběhli společně cílem. Nic takového a tak si to v poklidu šudlám do cíle, kde mě čeká objetí mé milované, Ječmínkovo, Téčkovo a i Aldamanovo. Doufám, že to objetí od chlapců nemělo na svědomí zasraně teplé počasí. :)) Ječmínek nás popohání neb jeho svědomitá a poctivá organizace večerní hodovačky je bezpochyby tou nejlepší částí dnešního dne. Vavis doráží více než 20 minut po mě a pak už se v záplavě křečí a bolesti oddáváme pivním mokům.
Sežrat ty medaile by bylo možná jednodušší. Ale kdyby jsme to nedali, tak je nemáme, viď brácho? ;)
Co napsat závěrem, počasí udělalo své. Sice mám rád teplo, ale odtud až sem, todle bylo už přespříliš. Zajímavostí je, že odolal o 2.5 minuty můj nejhorší výsledek z první půlky Bečvomana++, kde jsme si to s Ječmínek taky náramně užili, ale úplně z jiných důvodů. :)))
Je středa a sobota ještě v mých nohách neodezněla. Přesto se hrnu do dalšího, tentokrát běžeckého závodu. Na celkem rovinatou desítku mě nalákal nikdo jiný než Vavis. Registraci jsem stihnul na poslední chvíli, spíš teda Kačenka, zatím co já se převlíkal, abych měl čas se trošku rozhýbat. Poměrně početné pole 242 běžců se už houfovalo mezi strahovskými stadiony. Úvahu o cílovém času jsem nechal někde v MHD, páč mých 200 běžeckých kilometrů v neohmataném deníčku moc prostoru k osobáku nedávalo. Nicméně základní kámen pro spokojenost je pod 45. S Vavisem se zkoušíme protlačit ku středu pole, přece jen na startování z chvostu už jsem dost starý, ne? Je tu výstřel a početný dav lidí se sune kupředu. Prodírám se dál kupředu a hledám si svoji pozici. První kilák proletím neskutečně lehce (překvapivé tempo 4:04/km), až se mi z toho točí hlava. :) Držím se kousek za Vavisem. Druhý kilák je v parku Ladronka do mírného kopce, cca 15 metrů převýšení, ale neskutečně mě to vadí. Tempo klesá na 4:15/km, což byl v podstatě můj tajný plán. Následuje lehký seběh k Vypichu a pak levá zatáčka, pak do kopce opět na Ladronku. Třetí kilák v předepsaném tajném tempu. Snažím se to na rovince trošku rozbalit, nějak se nedaří, asi proto, že moje srdce tepe na maximum. To už se mi dlouho nepodařilo vytlačit ho ke 190. :) Čtvrtý kilák tedy opět za 4:15. Těším se na onen mírný seběh a v proti směru vidím vedoucího závodníka. Super už brzo bude otočka. Bohužel moje nožičky začínají dost krutě vadnout. Točím do druhého kola a s pátým kilometrem za 4:22. Začínám čichat zradu. Vracím se na Ladronku do toho prokletého mírného stoupání a nejradši bych se na to vykašlal. S nehtama zarytýma do asfaltu "šplhám" k šestýmu kilometru, zatím co prvoběžec už mastí zpět na stadion. K...a špatná. :) Loučím se z pěkným výsledkem a upínám svou pozornost ke spokojenému výsledku. Nohy už zvadly definitivně a tak se plácám dál. Sedmý a osmý kilometr jsem pojal velice ležérně (4:44 a 4:40). Za to do závěrečných dvou chci dát všecko, takže devátý jsem z něčeho vybičoval za 4:28 a hodlám v tom pokračovat až do cíle. Bohužel z toho bičování něčeho nezbylo vůbec nic, takže předposlední půlkilák jsem opět sbíral to všecko, který jsem chtěl opět bičovat aspoň na posledním půlkiláku. Nakonec jsem bič použil až na stadionu na posledních 300 metrů a modlil se, aby to bylo aspoň do 170 místa, které zajišťovalo účastnické tričko. Na konec jsem vytlačil poslední kilák za 4:35 a celkový čas na 44:34. Nakonec teda aspoň spokojený výsledek. Dokonce to stačilo i na první stovku mezi chlapama. Průměrné tempo teda vyšlo na 4:26/km a to se podržte průměrné tepy 183. No co, je potřeba to srdce občas trošku vytůrovat. :))
trasa: http://connect.garmin.com/activity/38075081
výsledky: http://www.behy.cz/files/vysledky/BODvysl2010.DOC
Po týdnu relaxace, kupení energie a léčení psychické a fyzické újmy po Langošově peklu, jsem si nemohl nechat ujít další divočinu. Tentokrát to byl terénní sprint triatlon z pera klubu Deportivo, jehož hlavou pomazanou není nikdo jiný než Vavis. Společně s Ďoubim se vrhají do dalších a dalších nových výzev na poli pořadatelském a tak po loňské premiérové Dačické 12 přibyl i Welas eXterra Triatlák s objemy 400m plavání, 17km bike a 5km běhu. Hecování pořadatelů, že to vyhraju, protože je to závod pro prvotriatlonisty, jsem nebral vážně. Navíc Ďoubi mi sliboval náskok na plavání a na kole a běhu, že už mi bude v patách. :)) Škoda, že Vavis se nenechal vyhecovat, požičal bych mu svého lety protřelého Kamzíka (Author Vision 04), který by ho nástrahami bikové trasy hravě provedl a ve zdraví a včas ho dopravil do depa. Registrace v mém případě jako vždy už po "zavíračce" neb si vezu početný fanklub, který vyžaduje pozornost. :) Už při přípravách je vidět, že někteří nejsou opravdu žádnými nováčky, viz. borec v kombošce a slr fuskách a další několik triatlonových oblečků. Od Vavise zjišťuju, že plavčo má 350 neb je to kurevsky studený a neopreny jsou dovolený. Na takovou vzdálenost to asi nemá smysl. Sotva jsem připraven už se odpočítává. Lezu do vody a jdu rovnou na to. Začínám se proklínat s neoprenem, teplotu vody odhaduju tak na 16. Mozek se omezil jen na dvě základní věci, neumrznout a bojka. To že jsem jí drbnul z opačné strany zjišťuju hned na cestě zpět, zbytek pole valí proti mě. Ještě pár plácnutí a lezu z vody jako pátý, čas 5:45 - spokojenost. Jo pokud počítáme i ženský tak šestý. Nasoukávám se do dresu, beru přilbu, tretry a hurá na bika. Trasa je v podstatě po modré k hradu Sion a pak po červené. Od Velkého rybníku do Malešova je jeden krosovější výjezd, který se pojede i zpět, což bude zajímavější neb je tu hodně vody, bláta a pěkných kamínků. :) Z Malešova až kousek za Maxovnu je to po asfaltu, což je teda na biku docela zabijácké a tak mě sjíždí borec na trekovým kole. Ale pak přichází super terének na Sion a sjíždím jak trekáče tak kluka od Pošťáků (Jakub Vrbenský, 95 ročník, nejrychlejší plavec). U Sionu jsem lehce zazmatkoval a zatočil jinam, naštěstí kluci na mě houkli, tak jsem se vrátil a valil za nima. Do Polánky to pěkně odsejpalo, lehké klesání s nenáročným terénem. V Polánce jsem jim trochu cuknul do kopce. A pak to přišlo, luxusní sjezd k potůčku Švadlenka. Jeden borec v půlce kopce to sbíhal dolů a další dva kluci už nasedali pod kopcem na kola. Pěkně prdel za sedlo a jdem na to s Burlakem. Než chlapci dole zacvakli pedály, já už sem kopec sešrotoval dolů. :) Kousek rovinky, brodek a máme tu ten slibovaný krpálek co se nedá vyšlápnout. To už mám dvojici na dostřel. Tož co nám ten Vavis připravil, kluci tlačí, já to chvíli zkouším točit, ale na jejich úrovni slézám a tlačíme statečně spolu. Na kopci velím do útoku. Podle úvah by měli být předem mnou jeden nebo dva kluci. Teď s odstupem vím, že jsem byl na čele závodu. Lehká rovinka, pak drobný sjezdík, kde opět nabírám nějaké ty vteřinky a skáču na asfaltku 1,5km před Malešovem. Dojíždí mě skupina 4 lidí, ona dvojice, pak starý známý trekař a borec, co tenhle balík táhne jedouc na silničce. No docela na něj valím bulvy. Chvíli visím, ale nedá se. V Malešově mě migne ještě jeden biker a za Malešovem další trekař (pověstný Johny Růžička, pozdější vítěz). Johnyho ještě šmiknu na krosovém sjezdu, který jsem zmiňoval na začátku, ale poté na asflatovém úseku jde zase dopředu. Přijíždím do depa a skupinku běžců potkávám kousek za startem. Rychle přezout a zkusím jít po nich. Vybíhám úvodní kopec od rybníku a funím jak lokomotiva, ale nemá se cenu šetřit, dyť je to jenom pětka. Do Markoviček seběhnu jednoho z dvojice, na panelovce ke svaté Trojici druhého. Na dohled mám trekaře a předním ještě jeden borec. 1,5km do cíle a trekaře už mám na dostřel, ten před ním je nenávratně v trapu. Na posledním kiláku jdu před něj a pak už mě čeká jen seběh do cíle. Čas se zastavil na hodnotě 1:22:47 a jak to dopadlo s bednou? No těsně pod ní, ale brambora taky fajn. Na třetí flek mi chybělo 64 vteřin. Dalo by se pošetřit, příště na maximum a v plném nasazení. Jenže příště už asi bude kvalitnější startovní pole. Takže nejezděte, rád bych si příště přivezl medaili. :)))
Další povedený Langošův podnik, který jsem si nemohl nechat ujít a tím se zařadit na listinu potenciálních soupeřů, které je nutné zničit ještě dřív než se s nimi Langoš postaví na startovní čáru. :)) Ač jsem dorazil na Klíny 10 minut po oficiálním ukončení registrace, přesto se mi povedlo se přihlásit. Osazenstvo registrace očividně hýřilo klidem a tak jsem se extra nestresoval. Příprava proběhla nerušeně, teda aspoň ta v Klínech, kde bylo bikový a běžecký depo. Pak už jen batůžek s koupacíma pomůckama, skočit na silničku a sjezd do Litvínova a do Lomu, kde čekala poklidná hladina Opramu. Ovšem najít ono přírodní zrcadlo nebyla zas taková hračka, po třetím projetí obce Lom jsem si vyžádal pomoc místních obyvatel. Po druhé pomoci jsem přijel k lomu z opačné strany po kvalitním drceném štěrku, ideální povrch pro silniční kolo. Věci do depa a hurá na rozpravu. Soukám se do neoprénu a čekám jaké to bude s osmi kily navrch. Díru na pravém rukávu od loňského ME jsem zatím nelepil, snad se bude hodit pro únik přebytečného tuku. Po několikerém škubnutí zipové šňůrky a zatahování břicha se mi úspěšně povedlo zapnout gumu. Pozvolným uvolněním svalstva a opatrného nadechnutí jsem zjistil, že by guma mohla přežít vnitřní tlak. Pro klid duše jsem se okamžitě ponořil, abych kompenzoval pnutí. :) Vyhlížím Pepína s tím, že se mu pověsím za nohy a pěkně si s ním zaplavu. Je tu start a věsím se za Pepína, však co to, jeho levé tejpované rameno se s prvním záběrem roztáčí do neuvěřitelných otáček a Pepa mizí. Počítám, že urvané rameno zastavil až o štangli svého silničního Bianchi. Takže nakonec volím svojí trasu. První kolo se dost hledám s plaveckým stylem. V druhém jsem ho už doplaval a tak v půlce kontroluji čas. 11:44 na 750 se mi libí. Snad to bude pokračovat dál. Třetí kolo jedu jak drak, čtvrté na pohodu skoro pod vodou. Z vody lezu za 24:35 = spokojenost. A teď skočit do papučí a dobrých půl kiláků do depa, aspoň si stačím zapnout GPS na Garminovi. Po cestě se motám jak adept na záchytku a je mi poněkud šoufl. Oprám mě pěkně opral, i zevnitř. Zkouším depo na stojáka a musím uznat, že bych sklidil potlesk i ve stejně jmenovaném pořadu. Po hbitých šesti minutách se sunu na kolo a s prvním šlápnutím zjišťuji, že cyklistika bude peklo. Nohy gumový, blbě od žaludku a hned na začátek 8km stoupání jak někde v Alpách. Šup tam nejlehčí převod a v některých usecích si to i šněruju. Poznávám nový druh souboje a to sám se sebou, rovnocenějšího soupeře dneska tady těžko najdu. Nahoře na Flájích se to konečně trochu rozjede. Nicméně žížeň mám jak saharský písek a během chvíle obsah bidonu ve mě. Je to malinko lepší a tak zkouším do sebe i něco nasoukat. Doklepal jsem to do depa v Klínech docela na kaši. Čas 1:38 na 32km, není žádná hitparáda, ale horská časovka se nedá jezdit s průměrem 30, teda v mém případě (poznámka redakce: průměr silniční části 19.7km/hod). Moc jsem se těšil na bika a doufal, že to bude lepší. Hlavně se pořádně napít. Za depem hned občerstvovačka a pane bože bidon s kolou (ředitelskej máš velký plus). Půlka do mě padla téměř okamžitě. Začátek bika sjezd, ani jsem neměl sílu brzdit, takže jsem se řítil směrem dolů ukrutnou rychlostí, teda mě to tak přišlo neb bylo všecko kolem rozmazaný. :)) Pak přišlo něco jako pomalý odchod do věčných lovišť, věčně nekončící kopec jak sviň v délce 6km a k tomu brutální žízeň, že bych vypil suda vody. Na kopec jsem se vyškrábal s vypětím všech sil a hodlal jsem tomu to utrpení udělat v depu přítrž. Avšak při sjezdu do depa jsem potkal tlačícího Pepína, ten úchyl nakazil i svoje kolo a svlíknul oba pláště, nabídka rezervní duše byla naprosto zbytečná. Nic nenabudí víc než smůla soupeře a tak jsem s radostí vlétl do depa, popadl bidon s kolou (druhé plus) a hurá do druhého kola. Než jsem začal klesat bidon byl opět ve mě. Začalo pršet, příjemné osvěžení, nicméně žížeň furt jak na poušti. Potěšen jednoduchým skalpem se vrhám do toho prokletýho kopce. Jooo je to tak, chyba lávky jednoduchého sklapu. V půlce kopce jsem totálně na hadry, že by mě nevzali ani ve sběrných surovinách, a slézám z kola. Tlačím pár set metrů k potůčku, u něj zastavuju a piju jak o závod, naplním bidony a rvu se s tou sviní dál, tentokrát už opět v sedle. Na kopci už zase prázdný flašky a žížeň zpět. Ale konečně už mi je líp od žaludku. Smotal jsem to do depa v celkovém čase biku 2:13 na 25km, jak říkám sběrná surovina proti mě elitní jezdec. :)) Vůbec se mi nechce dál. No ale přezouvám do závodních běhaček. Začátek vypadá slibně, ale po ohmatání prvního kola by jste ze mě dolovali kladného slova jako stoletou třísku z pod nehtu palce levé nohy. Ani nevím jak bych tu trať popsal, prostě organizovaný běh po sjezdovkách. Ale nevídaný jev se objevil a já se rozběhl a i snad by se dalo říct, že jsem frčel. Prudké kopce jsem chodil, to po mě nikdo nemůže chtít, abych podobné věci běžel. Až na odskočení do lesíka, to běželo fakt dobře. Každé kolo občerstvovačka, takže jsem vždy do sebe něco vyklopil. Závěrečné půl kolo s výběhem pod lanovkou = chuťovka sadomasochystické první třídy, díky osazenstvu občerstvovačky se ještě v půlce kopce rozbíhám a moje stehýnka dostávají pořádnou laktátovou péči. Finišuju do cíle, který protínám v čase 5:27:58 a mám toho víc než plný kecky. Mé prvopočáteční opatrné odhady s časem kolem 5 hodin vzali za své, ale spokojenost s výkonem tu je, však překonal jsem sám sebe. Pak už jen ionťák, pivko, sprcha, jedno kolo sauničky, sprcha, dlabanec a hurá domů. Vřele doporučuju to někdy zkusit, Langoš prostě ví jak vás oddělat až do konce sezony, je to machr. :))
Po neuvěřitelně dlouhé době tu máme opět jeden report ze závodu. Ani nevím jak se to stalo, ale byl jsem téměř donucen se zúčastnit Pražského půlmaratonu. Jedni hecovali, abych už se zvedl z gauče a něco předvedl, pak zase, že by to chtělo pěkně se hecnout a prošťouchnout pomalé a lenivé výklusy něčím rychlejším. A tak když se i Vavis rozhodl, že poběží a že nám zajistí normální startovné dva týdny před závodem, kývnul jsem na jeho nabídku. Navíc všude kolem bylo slyšet, poběžím svůj první půlmaraton. Co ty, za kolik to běháš? Poběžíš taky triatlonisto? Pozor už jsem považován za triatlonistu, ale řekl bych, že to je jen laické publikum. Pravověrní triatlonisté ví, že se za opravdového triatlonistu považovat nemohu, neplavu 100m pod minutu ani 1500m pod 25 minut, nejezdím na kole 100km s průměrem 40km/h a už vůbec neběhám desítku pod 30 minut. Tak jakej pak triatlonista. :)) Máme březen a půl PIM se závratným tempem blíží. Bylo na čase oprostit se od lednových a únorových běžkových radovánek a drahocený čas věnovat zvednutí svých běžeckých mini dávek (leden 25km, únor celých 10km). Začátek března byl takový vzpomínkový jak se vlastně běhá a s dalšími týdny přibývalo kilometráže a v závěru přípravy i nějaký ten "tempový" trénink. V pátek odpoledne vyrážím pro číslo, pěkně bez fronty, v klidu měním tričko z velikosti L na M. Přece jen to je funkční běžecké triko, tak na co plachtu. Bohužel v tom měnění jsem zapomněl na obálku s číslem a čipem a pěkně jsem jí zanechal na pultu v Expu. Celou tuto situaci jsem zjistil večer doma, takže jsem byl vysloveně klidný před závodem. Nu co ráno zavolám a poptám se. Ráno vstávám jak přetažený pádlem, zase ta prokletá záda. Bohužel musím do Expa a tam se to prý s číslem nějak vyřeší. Takže před devátou jsem tam, obálka se našla, tak můžu zase frčet domů na snídani, pro věci a před závodní přípravu. Po cestě částečně rozhýbávám záda. Nicméně masáž od drahé podpořená fastum gelem taky dělá své. Kolem 11 se snažíme prodrat Staroměstskou na povrch. Nasáváme atmosféru davu a v půl 12 máme sraz se všema známýma co poběží. Začínám vytahovat své trumfy na dnešní den, které mě mají dokopat k vytouženému času. Takže Garmin 310XT nastavený na zabijácké tempo 5:00min/km (nad todle tempo se nesmím dostat, jinak zahazuji číslo do Vltavy a vzdávám), dále kompresní podkolenky Moose černé barvy (černá zeštíhluje) a na konec závodní botky New Balance 827 (schopné běžet 4:00min/km a i rychleji). Nicméně musím zohlednit i protipól trumfů, to aby jste si nemysleli, že to bude dneska na osobáček. Takže zimní příprava téměř nulová, pro potíže s třísly a zády jsem letos vynechal i basketbalovou sezónu a v důsledku toho všeho krásných 8 kilo navíc a to především v kvalitním tuku. Takže odpovědět na před závodní otázku s jakým časem budu spokojen bylo něco jako pohyb na tenkém ledě. V průběhu stanovení cíle padali i úvahy o úspěšném dokončení, ale to jsem okamžitě zavrhnul. Tak tedy hodně opatrný cíl byl 1:50, postupně jsem se psychicky dopracoval k času 1:45, čas pod 1:40 by byl považován za neskonalý úspěch hodný nebetyčnému obdivu. Nakonec čas 1:40 byl vodítkem pro stanovení závodního tempa. Když vydržím super, když ne tak konec nějak doplácám. Za 10 12 se hrnu do svého koridoru s tím, že Vavis je jeden přede mnou a až to pustí sejdeme se u balónku na 1:40. Jenže mě se chce ještě pořádně na malou a tak zase ven z koridoru, vystát frontičku, odlehčit a šupky dupky do davu, protože mezi tím už koridory vzali za své. Stojím někde u čísel 2500 a víš. Je tu výstřel a samozřejmě se chvíli čeká než se dav pohne vpřed. Na startovací pásce jsem se zpožděním 2:30. Zapínám Garmina a jdu na to. Začínám s tím, že 3km poběžím celkem ležérně, ale přes 5:00min/km to ne. Tak se tak prodírám davem kupředu a, že to je teda početný dav, který se občas nevejde ani na celou šířku silnice a tak tempo je střídavé. Na druhém ještě potkávám sousedku z Klatov, prohodíme pár slov a pak už si od 3.km držím své předpisové tempo 4:45min/km. Občas mi tempo ulítne směrem dolů, ale dalším limit 180 tepů držím. Pod Nuselákem (cca 4.km) předbíhám vodiče na 1:50. Další záživný moment je u otočky před Erpetem. V protisměru se zdravím se Seržou a těším se až ho doběhnu. Chvíli si ho poslechnu, oddechnu si a pak povalím dál. Během ani ne půl kilometru se tak stává. Dozvídám se jeho trable na soustředění, o jeho nachlazení a zjišťuji, že tempo přes 5:00min/km je moc pomalé, takže žádný ulejvání a frčíme dál. Desítku jsem odkroutil v čase 47:00, žádná hitparáda, ale ještě jedna o něco delší mě čeká. Při průběhu přes Palachovo náměstí bystřím zrak a pátrám po svém fan klubu. Na Mánesově mostu se jedna věrná, vlastně nejvěrnější našla a tak mávám a usmívám se do objektivu. Dostávám se na 12.km a musím říct, že až sem to v celku šlo. Pak začíná ta pakárna pod Letenskými sady, seběh a výběh... Stanovené tempo už se mi nedaří držet. Na 15.km v Holeškách padne dokonce první kilometr za pět minut. Již dávno jsem pohřbil šance na balónek s časem 1:40, tím pádem i to, že bych zahlédl či dokonce doběhl s Vavisem. Přebíhám Libeňák, sešrotuju to do Voctářovky a už se blíží Rohanské nábřeží s očekáváným fukarem. Snažím se schovat za nějakým běžcem, ale je mi to prd platným, neb všichni jsou mi do půli hrudi. Tak se tak probíjím a mám toho plný kecky. Překvapivě držím tempo těsně pod pět, ale stojí mě to příliš sil, které pak chybí při výběhu z Těšnovského tunelu. Následují kostky až k Čechovu mostu a to taky není žádná líbačka. Přeplácám most a do cíle už je to jen pár set metrů. Mobilizuji veškeré síly a chystám se na závěrečný finiš jak jsem Téčkovi slíbil. Ještě pár kroků a skoků a jsem tam. Protínám cílovou pásku v čase 1:45:25. Na Garminovi zatahuju ručku a tam svítí 1:42:44. Zázraky se nekonají, ale i tak panuje spokojenost s dosaženým časem. Skutečný reálný čas je 1:42:39 čemuž se dá přes všechny časoměřičské problémy věřit. V cíli zjišťuji, že Vavis to "odklusal" za 1:31:37, na což jsem fakt neměl, a tím mu také blahopřeji k osobáčku. Za lepších povětrnostních podmínek a bez lehce vyvrtnutém kotníku by to možná sfouknul po 90. Ale to asi až někdy příště. :) záznam s Garmina: http://connect.garmin.com/activity/28161545
A teď moje verze… …třetí den dovolené. 18.8.2009, 9:32 středoevropského času. Jasno, slunečno, mírný severovýchodní vítr o rychlosti 0,5 metru za sekundu, tlak 1054 hektopascalů, teplota 22°C. No krása nebeská, co vám budu povídat! Po vydatné alpské snídani čítající asi litr mátového čaje, dva krajíce Šumavy a paštiky nejasného složení, jsme do Františka Laguny naložili naše dva hliníkové oře a vyjeli jsme směrem Passo de Stelvio (to jsem ještě nevěděla, jak moc budu všem svatým děkovat za to, že mám na tom svým Šemíkovi trojpacku…) Po příjezdu do bodu A, jsme se na místní poště pomocí rukou a nohou doptali na polohu bankomatu, neb Italové jsou prostě líní a jiný než rodný jazyk neakceptují... Do kapsičky svého dresu jsem si uložila 10 eur pro případ nouze a můj drahý mne začal vybavovat výživovými doplňky potřebnými k úspěšnému zvládnutí té hromady šutrů..Když mi cpal druhý gel a třetí mysli tyčinku, rezolutně jsem (já Káča pitomá) odmítla, že je to zbytečné, protože za tři hodiny jsem zpátky a normálně se najím…hahaaa.. A tak jsme nasedli a popojeli..
Dohoda zněla jasně: Prvních pět km spolu, pak každý svým tempem... Pro nezasvěcené - tím opravdu nemyslím, že by mě Pavlík zdržoval... Ale kupodivu, nešlapalo se zas tak tragicky! Pravda, teplota vzduchu vysoko přesáhla hranici dobrého vkusu, ale stoupání bylo snesitelné a ty panorámata, táto!!! A tak se stalo, že těch pár společných kilometrů uteklo jako voda a ze mě se stal sirotek bez tachometru, což se ukázalo jako zásadní problém... Ono to totiž do toho kopce jede dlouho a pomalu a tak se člověku zdá, že namísto 3 km ujel takových 10... a myslí si, že už tam za chvíli musí být! Jenže jak nemá to počítadlo, tak vůbec netuší, že ještě zdaleka není ani v půlce... Takže jsem se rozhodla spoléhat na své pocity a polohu hvězd. Vůbec jsem netušila jak jsem vysoko a kolik mi toho ještě zbývá, bylo mi horko (jako fakt horko) a dostala jsem hlad. To bylo hodinu a půl po startu a já jsem zrovna snědla jednu ze svých dvou müsli tyčinek. Příjemná pauza s výhledem na jakýsi krásný zasněžený hřeben. A tak jsem jela dál. Dávno už mi nebylo do skoku, energie mizela rychlostí světla a já – vůbec nevím jak se to stalo - jsem v mžiku vycucla svoji poslední záchranu, gel s příchutí meruňky. Oooo to byla krása, srdce zase začalo bít normálně, hvězdičky před očima se rozplynuly a můj imaginární spolujezdec, kterému jsem zpívala nějaký song z 60. let, zmizel neznámo kam. Jedu dál. A hle, na patníku u silnice vyryto číslo 1850...“ To bude asi rok, kdy tady postavili tenhle pomníček“, říkala jsem si, když jsem krokem míjela jakýsi obelisk. Věděla jsem, že jestli se rozhodnu sesednout a zjistit co je to zač, minimálně 15 minut se mi nebude chtít do sedla zpátky. A cítila jsem, že brzo už budu nahoře, takže jsem se nechtěla zbytečně zdržovat. Serpentýny začaly být únavné a tak jsem za jízdy slupla mou poslední pevnou stravu v podobě slisovaných ovesných vloček s rozinkami a ořechy. Díky Bohu jsem u silnice uviděla ceduli s nápisem Hotel Stelvio 1km! Nová síla se mi vlila do žil a poslední kilometr jsem se rozhodla vyjet bez pauzy a pak se kochat výhledem na tu krásu kolem. V protisměru mě míjí usměvaví šťastlivci, kteří to už mají za sebou a pohledem povzbuzujou. Jojo, říkám si, tohle už snad zvládnu... přijíždím do poslední serpentýny a vidím něco, co se mi nadosmrti vrylo do paměti... Hotel Stelvio a za ním „ten“ zasněžený hřeben, který se mi asi před třema hodinama tak líbil... A až teď jsem pochopila, že to číslo na patníku nebyl rok výroby, ale oznamovalo mi, kolik metrů nad mořem se nacházím (takže mi zbývá ještě skoro 1km převýšení?!?) a cedule s číslem 38 udává kolik zákrut a serpentýn mě ještě čeká, než se doplazím nahoru…Bylo mi jasné, že na tohle prostě nemám… ... Ale ... znáte ten pocit … do něčeho vložíte spoustu energie a pak jako nic? Sakra já se tady zničím a na ten blbý kopec ani nevyjedu? Tak to teda prrrr... I kdybych tam to kolo měla nechat a dojít to pěšky... A tak jsem vyrazila. No jo, ale došlo mi, že už jaksi nedisponuji žádnou potravinou ani gelem a ještě ke všemu se slunko šine za kopec a začíná být chladno. Takže bych si asi měla pohnout. Další věc je, že já mám klíče od auta, páč jsme si (my bláhoví) mysleli, že já to nahoru a zpátky dolů zvládnu rychleji, než Pavlík nahoru a zpátky okruhem přes Švýcarsko dolů. A tak se hecuju, aby na mě dole nemusel čekat..Jenže hecovat se, když je vám zima a máte hlad, jde docela blbě. Začínám přehodnocovat svoje rozhodnutí ten kopeček zvládnout..A to udělám ještě asi tak 186x. Můj slovník se omezil na asi tři nejvulgárnější výrazy, které jsem se v mládí naučila a nyní jako by našla a jsem moc ráda, že pravděpodobnost, že mě někdo uslyší natož bude rozumět je velmi malá. Jedu, stojím, jedu stojím…to všechno asi v pětiminutových intervalech. Najednou před sebou vidím tlustého sviště. Vysvětluji si to svým vyčerpáním a jím způsobenými přeludy a hledám ve svahu krávu Milku. Není tam. Ale svišť pořád jo. Asi je pravý. Ale je mi to nějak jedno. Přichází SMS: Zlato, ty se s tím kopcem pořád pereš? Byl jsem u auta a jedu ti do kopce naproti… Jeeeežiš dyť já nejsem ještě ani nahoře!!! Chce se mi jet okamžitě dolů, ale nejsem přece blbá, neee?? :) Přiznávám, že poslední asi tři km víc jdu, než jedu, ale já tu mrchu dám ... a dala. Nahoře mě sice nepřepadl pocit z dobře vykonané práce ani euforie z dobytí severního pólu, ale byla jsem neskutečně šťastná, že můžu jet dolů... Za svým milovaným chlapem, teplým čajem a svetrem... Nahoře se nezdržuju, protože je mi hrozná zima. A správně tuším, že sranda to zpátky rozhodně nebude :) Serpentýny nutí brzdit neustále a mám pocit, že mi prsty na rukách musí dřív nebo později upadnout. Ale jedu a začíná mi to být jedno. V protisměru potkávám jediného cyklistu a taky nevypadá, že by mu bylo do skoku..Ale neboj, taky se dočkáš... :) Vjíždím do městečka, o kterém jsem si na cestě nahoru myslela, že je tak v půlce cesty. Zastavuju a odůvodňuju si to tím, že mi musí vychladnout ráfky a brzdy... :) A koho nevidím..Pavlík..? Nikdy jsem ho snad ještě neviděla radši :) (promiň zlato, ale viděl jsi v jakém stavu jsem byla... :) ) A měl v kapse Tatranku! Chutnala asi jako steak ze svíčkové se smetanovým přelivem. A návleky na ruce a vestičku!! Ježíšku můj, nevěděla jsem, že příjdeš už v srpnu… Pak už to šlo dolů dobře ... teda líp. :) No ale stejně jsem jela asi oklikou, protože když jsem dorazila a Pavlík mě sundal z kola, už mi stihl uvařit horký čaj. Asi jsem byla tak trochu mimo, protože moje tělo nějak nechtělo pochopit, že už se nemusí třást, když je dole 25 stupňů a myslím, že jsem začla i brečet – to asi z té radosti, že už nesedím na kole. Vnímat jsem začala cca za 30 minut po dojezdu. Chvíli jsem si myslela, že mi doma začnou všichni říkat „dračí drápe“ kvůli zakřivení mých prstů na rukou, které stále svíraly pomyslné brzdy. To ale naštěstí za dva dny přešlo ... :)
Teď už jsem opět plně funkční a musím říct, že to byl zážitek k nezaplacení! :) Napoprvé možná trochu velké sousto, čemuž odpovídá i čas necelých pět hodin (moje drahá polovička za 2:20), ale mám ji, tu mrchu škaredou. :)
Šewyho brutální levačka... :)
Tady ještě relativně zvesela.
Jak z Cimrmana: Tak se vzájemně osolte.
Sežrat ty medaile by bylo možná jednodušší. Ale kdyby jsme to nedali, tak je nemáme, viď brácho? ;)
Se nám tu někdo poněkud nehorázně smahnul. Co Jindro, jsou to tvoje záda?
