Šewyho dočasný občasník

Podzimní příprava - zhodnocení

2011-12-05T21:22:00.001+01:00

Nová posila do týmu - Toník Ševčík

2011-08-13T22:35:00.004+02:00

Šewyho dočasný občasník a Netématický blog proti trudomyslnosti zahálí, neb obdrželi dlouho očekávanou zásilku od čápa v podobě Antonína Ševčíka.
Tímto tedy oznamujeme, že se nám narodil syn Tonda a to dne 4.8.2011, v čase 13:10 (asi předzvěst prvního Ironmanského času :), čekal jsem, že to dá pod 12), v porodnici Podolí. Jeho startovní proporce byly 51cm výšky a 4,28 kilo převážně živé váhy. Moc se mu na svět nechtělo pacholkovi, protože ani po třech dnech vymítání dáblíka se to nepodařilo a musel na svět císařským řezem, a jelikož maminka to musela prospat, tatínek převzal otěže gaučingu a byl všemu přítomen již od příprav až po první vteřiny jeho života.
V současné chvíli jde triatlon tak trochu stranou neb přecházíme na úplně jiné odvětví multisportu (přebalování, kojení, houpání, uspávání, přerušovaný spánek, jízda v kočárku, nebudu jmenovat všecko, stejně bych na něco zapomněl). :) Samozřejmě jste určitě všichni zvědaví na fotografie, tak ty jsou zde.
A jelikož se manželce povedl uctihodný výkon, uspat mrňouse, tak odcházím dospat deficit. Měj te se. ;)

Král Šumavy MTB - levou zadní

2011-07-09T16:26:00.000+02:00

Musím se přiznat, že mi ty reporty z Králů Šumavy moc nejdou. Takle, nejdou dokončit. Začnu, rozepíšu se, pak někde skončím nebo mi do toho něco vleze a už to nedopíšu, takže třeba dneska se tento podaří.
V loňském článku jsem psal něco o novém kole a tak, jenomže jsem to nedopsal, nezveřejnil, ale stejně se nic neděje, protože z jiných reportáží je to patrné. Takže ve stručnosti: Ano, přesedlal jsem ze značky Author v provedení hlína s předním brkem na Specilized S-works v provedení uhlí(k) s brkem vpředu i vzadu. Je to velice laskavé k mé tělesné schránce. :)
A teď ten Král nebo to zase nedopíšu. Původní prognóza jet střední trasu vzala poprvé za své, když se ozval letitý kamarád Bikus, že bychom to letos mohli obrazit společnými silami. Podruhé, když jsem za květen vytlačil na mě docela lichotivý cyklistický objem (cyklistickým šprtům nebudu prozrazovat kolik). A potřetí, když i na dlouhé trase se ocitla klatovská ikona v podobě mého bratra. :)

Je to jasné bude to dlouhá. Týden před Králem už jen dilema jaké obutí, chvíli to vypadalo na piraňu, ale poté co se slušně rozechcalo na 48 hodin, sem po konzultaci zvolil dračí drápy.
Na startu se přimotal ještě do party Hynek, s kterým sem těch Králů a Javorů taky pár objel. Těšil jsem se na pěkný pelotonek v počtu minimálně 3 lidí a jistě by se i někdo další našel. Bratr fajersky zaplul do první vlny, my rozumní zvolili středopole. No co, prásk a valíme z náměstí. Všecky ovečky mám nadohled a kontroluju, abychom si nepláchli. Než vyjedeme z Klatov, tak ty vovce bláznivý se někde rozejely, no prostě ať se dívám jak se dívám, jsou někde vpředu a včudu. Najíždím na záložní plán, tepy, tepy a zase tepy. Rovina do 150, kopce 170, když to nepůjde tak lze i malinko víc. Takle do 60.km a pak se uvidí jak na tom budu.

Co napsat k trase, jděte si ji projet a uvidíte. :)) Takže ode mě jen zajímavé úseky.
6.km - zatím vše naznačovalo špatné volbě plášťů, po bahnu ani stopy, na 6.km totální obrat, na todle snad pláště ani neexistujou, nejlepší volbou čtyřkolka

Ani ten Zbynďa se netváří šťastně.

11.km - stoupání na Barák, klasika štrůdl, tak jsem taky slezl
15.km - sjezd do Číhaně, asflat a ochutnávka všech druhů bahem, delikatesa, doporučuji k tomu třešňový ionťák opepřený silikátovým pískem
17.km - občerstvovačka Číhaň, bez doteku
20.km - motokrosová dráha, pěkně rozjetá, ještě, že jel přede mnou nějaký lemrouch, určitě bych to valil a vyválel se
22.km - sjezd do Chlístova, krása, jen zase nějaká brzda přede mnou
24.km - Chlístov, rohlík, ionťák do úst, voda na kolo, pokec s optičkou a valíme dál
29.km - sv. Bartoloměj, další krásné a technické sjezdy, no dokonce mě nějaký upatlaný gantleman pustil před sebe, čumím
30.km - stoupání na Javoří, watty na max
35.km - Nemilkov a první telefonický online přenos z trasy, zatím to jede dobře, kluci furt někde v trapu, asi už je neuvidím
38.km - brody, žádné velké hrdinství, šetřím síly a hlavně se neutopit

Hluboko, hluboko, ale neutopil se... :)

39.km - Braníčkov, rohlík, banán, ionťák, pokec s holkama, vzpomínka na Ládíka, brácha prej 15 minut přede mnou
45.km - dobyt, ukaž, pust mě taky, dobyt, ukaž, no nic moc, stoupání od brodů až na nejvyšší bod trasy 981 mnm
50.km - po krásném sjezdu z Keplů opět jeden brodík
55.km - Jesení, rohlík, rohlík, banán, ionťák a hele ho nezbedu Bikuse, prej pomalej defekt, ale prd Šewy je sjezdař, ale docela to klouzalo, nicméně techniku jsem opět o kus vypiloval
59.km - opět jeden z vrcholů - Pohádka 953 mnm, s Bikusem se kolem sebe motáme, chvíli on vpředu, chvíli já
60.km - sjezd z Pohádky je fakt masakr, ale užívám si to, Bikusovi to nakoplo prdel, tak se podíval na přední plášť z blízka a ještě si pokopal řídítka, chvíli čekám než docentruje kolo a sebe a pádíme dál
62.km - sjezd do Divišovic, beru hlavu za hlavou, rigoly přes cestu skáču, zbytek berou brka a valíme dál
64.km - několikrát se sukuje řetěz, takže do kopce ztrácím, ale pak dobrý, v závěru utahováku kde všici tlačí se snažím jet, možná jsem se zbytečně vydal, stejně jsem ke konci lehl do kopřiv a zbytek kopce dotlačil, Bikus provokuje, proč jsem si pořídil takový kolo když ho tlačím, vzápětí lituje svých slov, teda aspoň myslím, protože jsem mu brutálně prchnul :))
69.km - další krásný technický sjezd na Blatech, dalším pěti kouskům ukazuji záda, taky sem cucnul gel
72.km - Petrovice, docela překvápko, regulovčík ukazuje směr, ale jaksi zapomněl naznačit objíždku, tak jsem to z toho srázu skoknul a modlil se, abych přistál na obě gumy, povedlo se, sebevědomí posilněno, gel koluje v trubkách a já valím v dáli jak Mustang
75.km - brod přes Úhlavu, celkem málo vody tož projíždím
76.km - druhý telefonický online přenos z trasy, jedu jak ďábel, cca za dvě hodiny v cíli, že bych to fouknul pod 7, Bikus někde daleko za mnou
76.5.km - moje oblíbená lavice, komentář z dob minulých zcela výstižný: Před Běhařovem krásný technický sjezd, 2 krátké padáky pod 45 stupni s rovinkou tak akorát na délku kola. Někdo řve ať neblázním a slezu. Hehe, zadek za sedlo a jde to jako po másle. Frajer, určitě neměl bazalku. :)
78.km - Běhařov, gel, rohlík, banán, iont, očista kola a kdo maže ten jede, moc mě láká masáž, ale ještě bych se tu rozležel a třeba bych ani nedojel, hele dojel Bikus, fandím mu, aby se rychle občerstvil a mohli jsme pokračovat spolu
80.km - z Dlažova už zase pálím sám, ani ve stoupání k Struhadlu ho v dálce nikde nevidím, teda co ten v závěru vymýšlí...
84.km - Struhadlo, záverečná hukotpasáž se blíží, informace od pana Přibíka, že na bráchu mám zásek půl hodiny mě moc netěší, nohy jedou jak splašený, škoda, že jsem nechal motor blafnout tak pozdě
86.km - poslední z vrcholů, Velký Bítov je dobyt a tady je to vždycky za trest, člověk si odškrtá všecky kopce, ale tady se snad pokaždé objeví nějaký "navíc"
91.km - Drslavice, kalba z kopce, letadlo hadr
95.km - Tajanov, skoro doma a to už si v klidu dojedu, jenomže v dáli modrý dres triatlon klubu a všecko je jinak, kliky rozžhavený do běla, na molu u Úhlavy jsem za Láďou a borcem, bohužel nájezdový klín na schodech odskakuje a já si musím šahnout na zem, kluci trochu odskočí
96.km - cílová rovinka, dotahl jsem Láďu, za hurónského křiku projíždíme cílem se spojenýma rukama a za kobercem už mě čeká objetí manželky, gulášek, pivní mozoly, ... :)

Jooo, je to tam...

Ty vado, já to dopsal, skoro z toho mám větší radost než z toho Krále. :)) Jooo musím říct, že Král se povedl, se svým výkonem jsem spokojen, ikdyž vím, že bych to zvládl i lépe. Třeba když začnu trénovat, ale ty tréninky, ty mi nikdy nešly :))

výsledky: http://rm.thickset.cz/kral/mtb/vysledky/?trasa=43
http://connect.garmin.com/activity/88766632

Stezka mužů alias běh choré lemry

2011-06-09T17:12:00.009+02:00

Tentokrát začnu možná překvapivým doporučením. Jestliže netrénujete a to vůbec nic, tak na nějaký závody fakt nelezte, navíc sužujeli vás alergie v to vaše pravé alergické období, potažmo jste si nevzali žádný utišující prostředek. Vysloveně vám to zakazuju, takže mi pak nechoďte brečet na rameno, že jste zažili ty samé pocity jako já. :)))
Jak se teda udála toto udatná hloupost. 5 dní po půlmaratonu jsem zařadil krásný devítkový výklus s tepama někde u podlahy, fakt jsem byl potěšen jak to ležerně běží a tepy tak nízko. Bohužel to byl na další měsíc můj poslední běžecký pohyb. Pak následovala jiná příjemná činnost a to stěhování národa Ševčíků. 14 dní převážení věcí, vynášení, uklízení, nákupů, montování nábytku a zase uklízení. Když už se zdálo být dílo dokonáno, tak se o mě pokusila nějaká viroza, takže zase klídek. Po měsíci mi tedy konečně nebránilo nic, abych se mohl zase začít hýbat. Můj drahý přítel Vavis, né že by mě stál tolik peněz, avizoval příjemný závod v Krčském lese. Tak jo, zahájím treninkovou docházku příjemný závodem. "Návaznost" pražské MHD zapřičiňuje příchod na poslední chvíli. Do startu je 5 minut, takže rychle číslo, převlíct, pozdravit Vavise, pět kroků rozklusat, protahnout a zapózovat fotografům. Čumím jak čerstvě vyoraná myš na startovní čáru, která je pod kopcem, spíš pod krpálem. Potěš koště a nejlépe dvakrát. Je tu start, není nad čím moc dumat, tož směle vpřed. Směle kopíruju Vavisova záda až do půlky ......... kopce. Sem vás chtěl trošku napnout. :) Poté zjišťuji, že nemá cenu přepalovat přepálené a jedu si své. Sem na kopci, v půlce startovního pole a už se těším jak to teď pofrčí po rovince. Postupně to rozbíhám směrem k udatnému tempu, v půlce směru však nepochopitelně stagnuju. Začnu to rvát přes závit a funím jak lokomotiva, bohužel do toho i trochu pískám, ne rty, ale plícema. Asi budu muset odpojit jeden vagónek na hrudníku, aby se mi ulehčilo. Sám a rád jsem musel přenechat pár pozic zdatnějším "vrstevníkům" s rokem narození 1950 a méně. Na rovince jsem si moc neodpočinul, tak snad dolů. Metrovými kroky to valím skopcem a pích v pravé klenbě. Takže zase opatrně. Dopajdal jsem dolů a vracíme se na start. Jeden táhlý pozvolný kopec, jeden prudký seběh a kilometrová rovinka ke startu. Ve mě to chrčí, plíce jak v kleštích a tlupu důchodců za zády. Vypadá to, že vzduchovej filtr je zralej na generální opravu. Po 3 kilometrech jsem opět na startu a točím do druhého kola. Kopec začínám rozvážně se staršími kolegy před sebou. :) V půlce kopce, kdy jsem z dohledu obecenstva, rozvážně přecházím do chůze. Na horní rovince je to taková přetahovaná o pozice, plíce totálně nestíhaj, můj nádech je sotva třetinový. Z kopce jde ta tlupa "mladíků" nekompromisně přeze mě, vydavajíc všelijaké vzdechy. Šetřím klenbu a nadechuji se k náporu ve spodní části okruhu. Takže do mírného táhlého stoupání stahuju, z prudkého seběhu mírně ztrácím a na kilometrové rovince zasazuji rozhodující úder. :) V cíli jsem za hrozivých 34:50. Předposlední z kategorie mi nadělil rovných 6 minut, to je vostrý na 6 kilometrech. Ale tím statistika nekončí. ;) V kategorii 40-49 bych skončil hravě předposlední, v kategorii 50-59 dokonce 4. odzadu, kategorie 60-69 = krásné 5.místo a poslední kategorie 70 a více no a konečně bedna v podobě stříbra. :)) Zhodnocení závodu je asi takové, pěkný kopcovitý terén, startovné lidových 30 korun. Zhodnocení výkonu nechám na jiných, třeba na takového Ivana Pacnera, rokem narození 1926, kterého jsem "šmiknul" o kolo. Ivane seš borec, já budu táta, ale výkon mám dědka. :))

foto: http://sewy.rajce.idnes.cz/2011_05_05_Stezka_muzu

Tématická poznámka:
Pokud chcete být aktuálně informováni o mých výkonech, teda spíš čeho jsem se zúčastnil, sledujte blog mé manželky, která má v současné chvíli poněkud víc času na psaní než já. Díky, díky všem. :))

1/2 PIM - na tajňačku

2011-06-09T15:02:00.008+02:00

Tak jsem se konečně dokopal pro své věrné fanoušky popsat nějaký ten vypečený závůdek, páč co si budem povídat chce to tu trochu proluftovat od pavučin a mrtvých komárů.
Takže proč zase ten Pražský půlmaraton? Protože má člověk kamarády hecíře, že? Tož jsem na poslední chvíli ulovil registraci za pár drobných od nějakýho frajera, který si vzpomněl ve frontě na banány, že tam tu formu fakt nevystojí a obdržel jsem aspoň to číslo pochybné kvality. Co napsat k tréninku ... nebyl, není a nebude nebo byl, je a bude? No něco mezi tím to bylo, teď to není a jestli bude, tak na to si musíme počkat. :)) Prostě jak by řekli zkušení triatlonový matadoři, nechat běžet motor na volnoběh. Jo, ale to bylo někdy v říjnu kdy se má odpočívat. No prostě valil jsem to na volnoběh dál a dál. V březnu jsem si teda řekl, že by to chtělo opravdu vyzkoušet jak to běhá, což jsem si ověřil na Pečecké desítce a po té jsem usoudil, že by to něco chtělo. Takže jsem přitlačil na pilku. Myslím, že březen se tréninkově "povedl" a atakujíc hranici 100km za měsíc jsem směle usoudil, že to na 1/2 PIM stačí. :))
Jako pojistku proti zpomalení jsem zpunktoval manželku a pár známých do role fandů, nejlépe s fotoaparátem, aby to případně bylo zdokumentováno v případě výmluv.

Tak tedy číslo na hrudi, pár slov s Davidem Procházkou a jdu se proboxovat do hloubi startovního pole. Sprostě jsem využil nepozornosti obsluhy brány a splynul s běžci v sektoru C, běžících na čas v rozmezí 1:35 - 1:45. Hlavně vodiče na 1:40 sem měl za sebou. Takže aspoň chvíli jsem se mohl pyšnit dojmem, že to pod těch 1:40 dám. Je tu start, sundavám vestičku, protože to dneska docela praží, těsně před startovací bránou odevzdávám ženě, probíhám koberec, pouštím stopky a ženu. Plán na první tři kilometry je běžet kolem 4:50/km. První kilák se to nedaří, protože je všude lidí jako smetí. Měl by to někdo uklidit. Takže další dva kiláky lehce přitápím. Jsem na třetím kiláčku a už to začíná být docela dobrý, lidí ubývá, žádné lokty a strkanice. Teď začíná ta pravá zábava a to udržet tempo pod 4:45/km, samozřejmě nejlépe až do cíle. Lehce poodkryji pokličku, byla to naivní představa. Ale nepředbíhejme... :) Tak já tedy valjooo vpřed, sem tam někoho šmik šmik, pak zase mě někdo fik fik, prostě klasická davovka. Na otočce u Erpetu sleduju kde kdo známej a jak na tom kdo kde a kdy, naprosto zbytečný kde nic tu nic. Takže zase k běhu. Je teplo, je fakt příjemný teplo, ale né na běhu, když do teď bylo maximálně 15. Prostě je mi vedro a nejásám z toho. Už aby byla občerstvovačka. Jsem na 9.km a tempo fakt lehce pod limit. Na desátým občerstvení, čupr, dokonce dva kelímky. Následuje lehké zpomalení. Tak jako co, voda přitěžuje za chvíli to bude zase dobrý. Na 11. furt stejný, to asi vodou nebude. Podjezdy pod Letnou mě fakt dostávají, tempo klesá k pěti a tajně se loučím s časem 1:40. Stanovuji nový plán pod 1:45 a těším se jak si to na těch 5 minutách příjemně odklušu. :)) Na 15.km zásadní rána, už neudržím ani 5tkový tempo, to je jako fakt nečekaná zrada a uvažuju o reklamaci těla na sokolovské porodnici. Nicméně to dokoušu na 16.km kde je další občerstvovačka, leju do hrdla, leju na sebe, leju všude kam se dá, což mě trochu probírá. Vybíhám na Rohanské nábřeží a zde se odhrává rozhodující bitva. Výheň jak sahara. Vlním se v tom vedru jak plechová krytina a tempo jde úplně do kopru. Z dostupných informací přehodnocují cíl na přežít. Jsem někde za 17.km a chlapík přede mnou krok doleva, krok doprava a jde k zemi. Asi se bude střílet či co? Chlapík v křeči, pěna u pusy. Aha střílet se nebude. Takže koukáma na něj, jestli nemá zapadlej jazyk, během chvilky jsou tam záchranářky a odhánějí nás s tím, že se o něj postarají. Oukej. Trošku mě to naštvalo, ten chlap byl prostě můj, spadl přede mnou tak co mi na něj šahají, safra taková geniální akce k odpočinku. Bohužel musím teda utíkat dál. :-)) Za Těšnovským tunelem potkávám Jirku Ježka, zdravím ho, fandím mu, mává rukou, že už toho má dost a šlape dál. Před Čechovým mostem zase Honza Kovalovský, ve štafetě lenoch jeden. Hodinky ukazujou lehce před 20 km, takže je na čase rozbalit zničující kilometrový finiš. Drtím pravou pražskou dlažbu svými metrovými kroky a těším se na vysněný cíl. Meta 21.1km je tu, ale ta páska s nápisem cíl jaksi zase chybí. Musím ještě přes Mánesův most a tam už to bude, rozezlen ještě přidávám tak, že se tempo blíží k úvodu závodu. Na cílových kostkách se mi ještě podlamujou kolena, ne však z tíhy výsledku, ale prostě už nemůžu. :)) Stopky se zastavily na čase 1:44:22. Na goučing docela dobrej výsledek.

záznam: http://connect.garmin.com/activity/76686617

Pečecká desítka-rekordy a antirekordy

2011-03-13T21:51:00.015+01:00

Tak jsem si myslel jak konečně proniknu do nového závodního odvětví a že bych snad hned na poprvé mohl trhnout nějaký úspěch, bohužel pod názvem Pečecká desítka se neskrýval závod pro milovníky pěnivého moku, jednalo se o třetí disciplínu triatlonového sportu, pro mě bolestnou a nejslabší. Současně s tím to nemilým zjištěním mi došlo Vavisovo heslo, dneska pod 40. :)
Naštěstí se sešly ideální podmínky (slunečno, skoro bezvětří, teda aspoň v autě to tak vypadalo), takže proč si neudělat žížeň. No ale přejděme k faktům. Jelikož moje tréninková morálka je bohatá jak bezdomovcův majetek, na čas pod 45 minut jsem přestal pomýšlet téměř okamžitě. Nu co tedy? Zalistoval jsem ve svém goučingovém deníčku a směle se podíval pravdě do očí a to, že nejdéle jsem tempo kolem 4:30/km vydržel celé 2 kilometry, ikdyž předtím už jsem si smlsnul na pár kilometrech v tempu pod 5:00/km. Takže kde hledat cílový čas? 4:45/km to bude to pravé ořechové, aspoň pěkně potrénuju na půlmaraton a nacvičím si závodní tempo.
Na závod se přihlásilo podle nepodložených údajů kolem 600 lidí. To mě uklidnilo, že začátek bude opravdu vlažný, pokud teda nebudu stát přímo na lajně a to bych si nelajznul.

Běžecký sraz borců z ČZU, jeden koučující, jeden ještě hrající a jeden už jen přihlížející=věk nezastavíš. :)

Na startu se houfujem v klubku baskeťáků ze Suchdola, jen ten největší dříč s vidinou pod 40 jde dopředu, abychom ho nezdržovali. Kousek od sebe mám Jirkou Chaloupku, nestora dlouhého triatlonu, a neznaje jeho aktuální výkonosti mě pojal nápad pokusit se o jeho skalp. Navíc ceny stříbra na světovém trhu stoupají, třeba na tom něco trhnu. :) Je tu start, pouštím stopky a kontroluji zpoždění na startovací lajně. Celých 15 sekund na realný čas. Běžím si pěkně s davem a snažím se dostat na své tempo. Po čtvrt kilometru jsem to konečně stlačil pod hrozivých 5:00/km. Zatáčíme na výpadovku z Peček a jsme najednou na 1.kilometru, tempo přesné jak chvýcarské hodinky (4:44/km), tepy překvapivě pod 180. Za Pečkama už se začíná "peloton" trhat na menší skupiny. Jirku Chaloupku mám na dohled, cca 300-400 metrů přede mnou, jen to začíná foukat do protivky, šikmo zprava. Snažím se za někoho schovat, ale všichni běží v levém pruhu, navíc takový přerostlý hovádko jako jsem já v okolí žádné. Už jsem u Ratenic a větřík na mě nemůže. Jsem na 2.kilometru a zkrs vesnici se to docela zvedá. Na konci vesnice hlouček občanů vřele povzbuzuje. Za Ratenicemi neustále do mírného kopce, vzpomínám na komentář místního, že toto je rychlý závod neb je to placka. Facka by padla kdybych ho tu měl po ruce. :) Končí 3.kilometr a s ním i stoupání, které přechází v klesání, tempo ve znamení samých 4. Snažím se natáhnout krok, ať to z kopce běží rychleji. Skoro pod kopcem potkávám v odstavném pruhu Libora Bucifala, který to zabalil pro zranění, jak jednoduchý skalp, až mě to skoro netěší. :)) Jsem pod kopcem, odbočuji před Cerhenicema doleva a míjím ceduli se 4.kilometrem, tempo klasika samé 4. V protisměru už se žene stádo chrtů, nefuní, skoro je není slyšet, jen jsou proklatě rychlý. Ten zatracený Chaloupka je furt kousek přede mnou a já ho né a né dohonit, ale přece ho tu nestáhnu za půl kilometru a vyčerpám se, když na to mám ještě pět kilásků. Prostě plíživým tempem ho někde před cílem docvaknu. Půl kiláku před otočkou míjím Vavise a povzbuzujem se. Já točím na 5.kilometru v čase 23:40, to žádná slává neb při stejném tempu by to hodilo 47:20, tak takle ne Šewy. Přitápím pod kotlem a s dovolenou pomocí větru jsem 6.kilometr odkroutil za 4:32. Jooo to by šlo, hlavně vytrvat. Dávám si za úkol vystřihnout 7.kilometr podobně, byť je tam docela slušné stoupání a pak konečně zapnout své biturbo. Kopeček mi dává docela kouř, ale již jsem na něm a nadosah už mám i železného Jiřího. Do Ratenic sbíhám v těsném závěsu za ním a dávám mu čas do 8.km. Hohooo, 7. a 8.km schodně za 4:29. Vybíháme z Ratenic a jdu na to, tisknu tlačítko GO BABY GO! a nic se neděje, asi zanešený trubky, či co. Chvíli čekám, jestli se bude něco dít, zdali se zadřený mechanismus probudí a k mému překvapení se nic neděje. Hmmm tak trubky to nebudou, zatlačení do asfaltu v důsledku nadpozemského zrychlení se nekoná. Ty voe zase to zbylo jen na mě. :)) Osm a půltej kilák a konečně se dostávám přes šedýho vlka, mocně ho povzbuzuji železňáckými přízvisky a on se prach sprostě přiznává, že už mele z posledního. Tak jo, dávám do toho všecko, zapojuji u nehtík na levém malíčku u nohy, který protahuje můj krok o celých 5 milimetrů a já se díky tomu vzdaluji od svého dnešního soupeře. Míjím ceduli Pečky, hned kousek za ní 9.kilometr, který byl za 4:26. Bomba stupňuji tempo, kdy se mi todle někdy povedlo? Sám nevím. Nicméně začínám toho mít dost. Vbíhám na hlavní koskatou třídu rychlostí zasněženého blesku a nohy se mi na tom povrchu docela motají, jen si něco neudělat. Fakt už si přeju cíl, poslední zatáčka a brána na dohled.

Poslední zatáčka.

Borce před sebou už nechávám být, jenže nějakej vocas zezadu začíná sprintovat jak na stovce při zlatý lize a samozřejmě je to ten fešák co měl rozvázaný eNBéčka. Ještě aby mě předběhl a pak se tam někde přede mnou rozmáznul nebo se mi zamotala ta jeho tkanička mezi nohy a já se vymlasknul. Tak to prrr!

Vidíte ho tam prevíta...?

Přaštil jsem do červeného čudlu a konečně se dostavil ten báječný pocit kdy vás rychlost zatlačí do asfaltu. Nadasflatovou rychlostí jsem prosvištěl kolem borce, které ho jsem chtěl ušetřit a nikoho před sebe už nepustil. Fuj, je to tam. Cílový čas 46:07, reálný když odečtem těch zmiňovaných 15 sekund. Sice jsem si kdysi říkal, že tu desítku vždycky pod 45 musím stlačit, ale ikdyž se to dneska nepovedlo, tak jsem s výkonem spokojený. V cíli mě vítá manželka a šťastný Vavis s časem 39:47! CDéčka z Kutný hory jsou prostě borci. :)) A teď už konečně to pivo, kvůli kterému jsem vlastně přijel. :))

Rodinné foto.

trasa: http://connect.garmin.com/activity/72633769
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2011_03_12_Pececke_10/
výsledky: http://pecky10km.wz.cz/vysledky/pecky-jaro/pecky10km2011v.xls

Grafiman aneb závod pro oteplouše

2010-07-12T13:42:00.025+02:00

Na začátek příspěvku bych chtěl upozornit, že se nejedná o článek zaměřený ani pro a ani na homosexuální část lidstva, byť se v něm najde spousta slovných spojení, které by tak mohla naznačovat. Namátkově vyberu: teplá vodička, horký asfalt, přihřátý ionťák, přehřátý Šewy, vyteplený depo nebo zasraně teplý počasí. :)) Tak a teď už konečně k závodu. Příprava byla neobyčejně "tvrdá", rychlostní trénink v podobě eXterry a běhu olympijského dne, dále týdenní pokouření v hodnotě skoro 10 tréninkových hodin a pak už jen odpočinek a ladění, na které jsem si vzal týden před GM volno. Ladění se nezadařilo, ale odpočinek byl plnohodnotný. Na sobotu plánuji příjezd k Náklu kolem deváté, ať je na všecko dost času. Bohužel plány mi kazí Vavisův požadavek na vyzvednutí po desáté na vlakovém nádraží v Olomouci. Nu což, sjedu nás zaregistrovat a pak se pro něj vrátím na nádraží. Jenže průjezd Olomoucí se poněkud zkomplikoval a přijel jsem na Náklo kolem půl desáté. U registrace frontička. Nu co s tím? Hurá do fronty a tlačit očima registraci závodníků. Je deset a povedlo se zaregistrovat i Vavise, kterej si pak rychle vyzvedne všecky prkotiny. Ještě dávám kolo do depa, rozhodčí mě furt vrací pro nějaký nepodstatný věci (přilba, číslo,...). Konečně vyrážím a zároveň velím Vavisovi ať vyrazí směr Mohelnice. Je čtvrt na jedenáct a začínám být docela nervózní neb jsem ho fešáka ještě nepotkal. Zastavuju na zastávce u rozcestí a čekám kde se vylíhne. Neuplyne ani minuta a je tu kluk šikovná. Šup to narvat všecko do auta a hurá zpět. V půla jsme zase na místě. Tož máme půl hodiny do startu. Teda větší kalup před startem jsem nazažil. Kdejakej Chaloupka už mě vyhání z depa, ale já furt nemám všecko připravené. Za deset start a já opouštím depo s tím, že je snad všecko ready. Houbelec nemám číslo na přilbě. Prosím Kačenku, aby to nějak zmákla. Soukám se do gumy a leje ze mě jak na běhu. Nandavám rukáv a škub, díra, tak vofafrně, škub a druhá, no to mě poserte. Chci si jen trošku posunout rukáv a další díra. Supééér, děrovanej neoprén, to tu eště nebylo. :) Ta sviňa normálně tím teplem změkla a trhá se jak papír. Už na to kašlu zapínám neoprén a další škub už se naštěstí nekoná. Tož rychle okoštovat vodu a poplácat se s ostatníma. Na startu stojíme vedle Vabrocha, Matuliče a Mildy... asi jsme tedy zvolili správně. Takže start, vodička je fakt teploučká, skoro škoda toho neoprénu... no ale určitě se bude ještě hodit, když se má obeplavávat Titanik, jak vtipně referoval Vlado Baron. Valím si to na kotvu a koukám, že jsem nějak blbě odmáčkl Garmina. To mě to přitom plavání nedá spát a že toho naspím. :) Valím to teda na kotvu a zkouším co nejvíc cákat v domění, že si mě spletou s ledovou krou a třeba s Titanikem uhnou. Neuhli potvory, otřu se o řetěz kotvy a točím na bojku, ale tu nějak nevidím, tak plavu se stádem. A už je tu bojka a hurá ke břehu, konečně mi přijde, že to plave. Druhé kolo nic zajímavého, jen pole nám nějak prořídlo a u bojky zvolňuju neb mi síly nestačí. Z vody lezu za 37minut, teda žádná hitparáda Ševčíku. Čekal jsem čas pod 35, ale možná to bylo krapítek delší, uvidíme podle ostatních.

Šewyho brutální levačka... :)

Depo za 2:42, nic tragického, ale depař ze mě asi nebude. Hop na kolo a jedééém. Začátek nemá cenu honit neb podle propozic by to mělo být někde rozkopaný. Takže si tak vesele plácám, piju, rovnám se na hrazdu a zase z ní, sleduju šílený tep, který se ustálil na 170. Po 5km se dostávám na hlavní silnici. Krásný černý a hladký kabát na zemi a o kousek dál už si to šmirglujou první komety. S napětím očekávám sled známých a ještě netrpělivěji očekávám otočku, abych zjistil jak si na tom stojím. A za chvíli už se to sype: Laďka, Prochajda, Fojťák, Ječmen, Langoš, Henry III, Aldaman. To jsem tak nějak čekal. Za mnou pak Advid, Vavis, Milda, Standa Cibulka a Téčko. Seznamovací otočku mám za sebou a teď do toho šlápnu, abych dojel někoho známého a pokecali jsme. Valím to kolem 35, bohužel tepy to valím taky a to přes 170. Vydržím na druhej konec a uvidíme. Blížím se k zadní otočce a vidím, že to co vidím, ani snad vidět nechci. Z těch co bych měl reálnou šanci dostihnout, tak to všichni valí jak rakety, především Ječmen. U něj se uklidnuji tím, že třeba přepaluje a na běhu bude šance ho dostihnout. První kolečko mám za sebou a musím říct, že takle to asi v dalším nepůjde. Pocitově jedu tak na hraně pohody a podlahy, něco podobného jako loni. Zkusím to vydržet ještě do půlky dalšího okruhu a pak budu muset zvolnit.

Tady ještě relativně zvesela.

Přihřátý ionťák do mě padá jak palivo do nádrže sporťáku. Na přední otočce se leju vodou a buším dál. Míjím nájezd na okruh a tuším, že dneska to bude totál. Zvolňuju na rychlost kolem 32 a tepovka konečně klesá pod 170. Dost mě děsí představa, že na zadní obrátce nemají vodu, tak třeba zareagovali na to teplo co panuje. Bohužel reakce leda tak praporkem a propiskou v bloku. Dost vehementně mě stahuje Advid, kousek za ním už je vedoucí dvojice a za nimi mě imaginárně sestřeluje Téčko svým ostře nabitým ukazováčkem. Za Pňovice mě předjede motorka se zebrou a o pár chvil později Vabroušek s Matulou. Přijíždím na přední otočku vyschlej jak saharskej písek a musím zastavit na doplnění tekutin. Dolejvám jen jeden bidon, což byla velká chyba. Ještě se stačím napít z kelímku a polejt se. Vyrážím na poslední kolo a vůbec to nejede. Vidím, že někteří jsou na tom rychlostně podobně (Vavis a Téčko), Advid už mi skoro dýchá na záda. Rychlost se zcvrkla pod 30, jen tepy se nějak nezcvrkávají. Tak se tak motám po silnici a už jsem úplně v řiti. Vždycky se rozjedu na 30 a pak to nechám samovolně dojet na 20 a tak dokola. Před zadní otočkou mě předjede Advid a ani nezabučí, ty co jsou přede mnou už ani nesleduju, protože dneska jsem fakt marnej. Otočím a v podobném ražení tempa pokračuju dál. Jediným potěšením je, že od Vavise a Téčka mám furt stejný odstup, asi jsou na tom chlapci taky dost prachbídně. Ani nevím kde a najednou se vedle mě vylíhnul Standa Cibulka, tak chvíli klábosíme jak je to dneska vyteplený a uvařený. No hlavní je se teď dokodrcat do depa, jinak to ani nejde. Na přední otočce opět doplňuju ionťák, ale už se mi z něj křiví pusa. Při výjezdu do závěrečného kopce už se mi křiví kdeco. Všichni kolem už to fakt šudlají do depa a jsou rádi, že jsou, stejně tak já.

Jak z Cimrmana: Tak se vzájemně osolte.

Jsem v depu a přemýšlím co s tím, mezi tím automaticky sundavám tretry a připravuju běhačky. Sedíme se Standou na lavičce a rozprávíme, pak mrknem na brčálník o podál a jdem se v něm vyválet. Nevím proč pořadatel nedal do depa sprchu, zázemí hotelu Prachárna by to jistě umožňovalo. Osvěžen brčálem se ustrojím do běžecko-chodeckého a jdu se pokusit o nemožné. Kousek za depem potkávám téměř svěžího Ječmínka a dostávám od něj informaci, že to balí, že měl první dva kilometry tep 170 a tempo přes 6 na kilák. To je v celku logické, taky bych to asi zabalil. No ale to jsem se ještě nepodíval na svého Garmina. Přemýšlím nad těma jeho hodnotama a jdu to srovnat se svýma. S tepama jsem lehce pod 170, ale tempo přes udatných 6:30 na kilometr, a to jak ještě trefně poznamenal Ječmínek, z kopce. Vskutnu geniální nápad se do toho pustit, ale co poslední ještě nejsem. Oprašuji legendární myšlenku indiánského běhu. Na 2.km potkávám finišujícího Vabrocha a povzbuzuju ho ať to nakopne. Skoro se divím, že nenakopl on mě. O kousek dál mě zdrzujícím tempem zdolává Téčko. Ještě mě slovně napadá, abych to zkusil s ním. Nejsem blázen, že jo a tak ho zkouším uviset. :) Normálně bych ho nařkl, že schválně prevít přidal, ale nepřidal, to já jsem se vlíknul jak smrad. Běh městem byl fakt mazec, při střídání sluneční výhně se stínem, jsem si připadal jak v boxerském ringu. Snažil jsem se voplazit jakejkoli barák s náznakem stínu a dostat se do vysněného parku se stromy. 3x sláva jsem v parku, vidím pořadatelky s barevnýma provázkama a hned po nich zatoužím. Bohužel musím oběhnout několikrát kolečko v parku. Co bych proto neudělal, žádnej problém. Jen tedy kde tu máte občerstvovačku. Tady ne, prej kousek za rohem. Jasný, taky není problém. Dostanu se na občerstvovačku a za chvíli jsem tady pro šňůrku. Skoro po 25 minutách indiánského běhu jsem na občerstvovačce. Vyznavači konzumace alkoholických nápojů ve velkém množství prominou, ale musel jsem se zlejt jak dobytek, jináč by to dál nešlo. Následně jsem popil, pohodoval a pak už zas jen pochodoval. Dalším šutrem úrazu byl systém podchodných a nadchodných lávek, ještě že bylo zábradlí, po kterém se dalo šplhat. Za necelou tři čtvrtě hodinku jsem si mohl navléknout vytouženou šňůrku. Jenže pořadatel a pořadatelka neměli jen jednu barvu, oni měli hned několik a samozřejmě já nenasyta jsem chtěl mít všecky. Bohužel pravidlo směnného obchodu bylo takové, že za každý okruh jedna šňůrka s jinou barvou. Co jsem mohl teda dělat... no jít to dalšího kola. A vyplatilo se, v druhém kole jsem potkal v parku Jakuba Chmelíčka, tak jsme pěkně pokecali, ale pak jsem se zase musel vydat na trať pro ty šňůrky. Musel jsem taky využít přilehlého jezírka v parku a nestále se smáčet houbičkama. Na občerstvovačce mě dohnal Standa, chvíli jsem se ho snažil držet, ale jak přišly mostky tak jsem to vzdal. Jak mi nešel běh, tak mi nejde ani popis běhu, tož to zkrátím. Dokroužil jsem zbylá dvě kola, skoro bych řekl, že i běh už začal převládat nad chůzí, ale byl to očistec. Samozřejmě jak jsem vyběhl z parku, horký asfalt a sluníčko udělalo své a tak se záverečná část proměnila opět v hledání příjemného stínu a pozvolný přesun k depu, vlastně teda cíli. V záverečném stoupáníčku ještě kontroluju kdo by mě mohl předběhnout a jestli třeba s Vavisem bychom neproběhli společně cílem. Nic takového a tak si to v poklidu šudlám do cíle, kde mě čeká objetí mé milované, Ječmínkovo, Téčkovo a i Aldamanovo. Doufám, že to objetí od chlapců nemělo na svědomí zasraně teplé počasí. :)) Ječmínek nás popohání neb jeho svědomitá a poctivá organizace večerní hodovačky je bezpochyby tou nejlepší částí dnešního dne. Vavis doráží více než 20 minut po mě a pak už se v záplavě křečí a bolesti oddáváme pivním mokům.

Sežrat ty medaile by bylo možná jednodušší. Ale kdyby jsme to nedali, tak je nemáme, viď brácho? ;)

Co napsat závěrem, počasí udělalo své. Sice mám rád teplo, ale odtud až sem, todle bylo už přespříliš. Zajímavostí je, že odolal o 2.5 minuty můj nejhorší výsledek z první půlky Bečvomana++, kde jsme si to s Ječmínek taky náramně užili, ale úplně z jiných důvodů. :)))

výsledky: http://www.timechip.cz/vysledky/2010/grafiman/bez-kategorii
fokty: http://sewy.rajce.idnes.cz/2010_07_10_Grafiman/

Se nám tu někdo poněkud nehorázně smahnul. Co Jindro, jsou to tvoje záda?

Se nám tu někdo poněkud nehorázně smahnul. Co Jindro, jsou to tvoje záda?

Běh olympijského dne - nadějný začátek, beznadějný konec

2010-06-28T19:56:00.004+02:00

Je středa a sobota ještě v mých nohách neodezněla. Přesto se hrnu do dalšího, tentokrát běžeckého závodu. Na celkem rovinatou desítku mě nalákal nikdo jiný než Vavis. Registraci jsem stihnul na poslední chvíli, spíš teda Kačenka, zatím co já se převlíkal, abych měl čas se trošku rozhýbat. Poměrně početné pole 242 běžců se už houfovalo mezi strahovskými stadiony. Úvahu o cílovém času jsem nechal někde v MHD, páč mých 200 běžeckých kilometrů v neohmataném deníčku moc prostoru k osobáku nedávalo. Nicméně základní kámen pro spokojenost je pod 45. S Vavisem se zkoušíme protlačit ku středu pole, přece jen na startování z chvostu už jsem dost starý, ne? Je tu výstřel a početný dav lidí se sune kupředu. Prodírám se dál kupředu a hledám si svoji pozici. První kilák proletím neskutečně lehce (překvapivé tempo 4:04/km), až se mi z toho točí hlava. :) Držím se kousek za Vavisem. Druhý kilák je v parku Ladronka do mírného kopce, cca 15 metrů převýšení, ale neskutečně mě to vadí. Tempo klesá na 4:15/km, což byl v podstatě můj tajný plán. Následuje lehký seběh k Vypichu a pak levá zatáčka, pak do kopce opět na Ladronku. Třetí kilák v předepsaném tajném tempu. Snažím se to na rovince trošku rozbalit, nějak se nedaří, asi proto, že moje srdce tepe na maximum. To už se mi dlouho nepodařilo vytlačit ho ke 190. :) Čtvrtý kilák tedy opět za 4:15. Těším se na onen mírný seběh a v proti směru vidím vedoucího závodníka. Super už brzo bude otočka. Bohužel moje nožičky začínají dost krutě vadnout. Točím do druhého kola a s pátým kilometrem za 4:22. Začínám čichat zradu. Vracím se na Ladronku do toho prokletého mírného stoupání a nejradši bych se na to vykašlal. S nehtama zarytýma do asfaltu "šplhám" k šestýmu kilometru, zatím co prvoběžec už mastí zpět na stadion. K...a špatná. :) Loučím se z pěkným výsledkem a upínám svou pozornost ke spokojenému výsledku. Nohy už zvadly definitivně a tak se plácám dál. Sedmý a osmý kilometr jsem pojal velice ležérně (4:44 a 4:40). Za to do závěrečných dvou chci dát všecko, takže devátý jsem z něčeho vybičoval za 4:28 a hodlám v tom pokračovat až do cíle. Bohužel z toho bičování něčeho nezbylo vůbec nic, takže předposlední půlkilák jsem opět sbíral to všecko, který jsem chtěl opět bičovat aspoň na posledním půlkiláku. Nakonec jsem bič použil až na stadionu na posledních 300 metrů a modlil se, aby to bylo aspoň do 170 místa, které zajišťovalo účastnické tričko. Na konec jsem vytlačil poslední kilák za 4:35 a celkový čas na 44:34. Nakonec teda aspoň spokojený výsledek. Dokonce to stačilo i na první stovku mezi chlapama. Průměrné tempo teda vyšlo na 4:26/km a to se podržte průměrné tepy 183. No co, je potřeba to srdce občas trošku vytůrovat. :))

trasa: http://connect.garmin.com/activity/38075081
výsledky: http://www.behy.cz/files/vysledky/BODvysl2010.DOC

Welas eXterra Triatlák - bramborový úspěch

2010-06-21T12:52:00.008+02:00

Po týdnu relaxace, kupení energie a léčení psychické a fyzické újmy po Langošově peklu, jsem si nemohl nechat ujít další divočinu. Tentokrát to byl terénní sprint triatlon z pera klubu Deportivo, jehož hlavou pomazanou není nikdo jiný než Vavis. Společně s Ďoubim se vrhají do dalších a dalších nových výzev na poli pořadatelském a tak po loňské premiérové Dačické 12 přibyl i Welas eXterra Triatlák s objemy 400m plavání, 17km bike a 5km běhu.
Hecování pořadatelů, že to vyhraju, protože je to závod pro prvotriatlonisty, jsem nebral vážně. Navíc Ďoubi mi sliboval náskok na plavání a na kole a běhu, že už mi bude v patách. :)) Škoda, že Vavis se nenechal vyhecovat, požičal bych mu svého lety protřelého Kamzíka (Author Vision 04), který by ho nástrahami bikové trasy hravě provedl a ve zdraví a včas ho dopravil do depa. Registrace v mém případě jako vždy už po "zavíračce" neb si vezu početný fanklub, který vyžaduje pozornost. :) Už při přípravách je vidět, že někteří nejsou opravdu žádnými nováčky, viz. borec v kombošce a slr fuskách a další několik triatlonových oblečků.
Od Vavise zjišťuju, že plavčo má 350 neb je to kurevsky studený a neopreny jsou dovolený. Na takovou vzdálenost to asi nemá smysl. Sotva jsem připraven už se odpočítává. Lezu do vody a jdu rovnou na to. Začínám se proklínat s neoprenem, teplotu vody odhaduju tak na 16. Mozek se omezil jen na dvě základní věci, neumrznout a bojka. To že jsem jí drbnul z opačné strany zjišťuju hned na cestě zpět, zbytek pole valí proti mě. Ještě pár plácnutí a lezu z vody jako pátý, čas 5:45 - spokojenost. Jo pokud počítáme i ženský tak šestý.
Nasoukávám se do dresu, beru přilbu, tretry a hurá na bika. Trasa je v podstatě po modré k hradu Sion a pak po červené. Od Velkého rybníku do Malešova je jeden krosovější výjezd, který se pojede i zpět, což bude zajímavější neb je tu hodně vody, bláta a pěkných kamínků. :) Z Malešova až kousek za Maxovnu je to po asfaltu, což je teda na biku docela zabijácké a tak mě sjíždí borec na trekovým kole. Ale pak přichází super terének na Sion a sjíždím jak trekáče tak kluka od Pošťáků (Jakub Vrbenský, 95 ročník, nejrychlejší plavec). U Sionu jsem lehce zazmatkoval a zatočil jinam, naštěstí kluci na mě houkli, tak jsem se vrátil a valil za nima. Do Polánky to pěkně odsejpalo, lehké klesání s nenáročným terénem. V Polánce jsem jim trochu cuknul do kopce. A pak to přišlo, luxusní sjezd k potůčku Švadlenka. Jeden borec v půlce kopce to sbíhal dolů a další dva kluci už nasedali pod kopcem na kola. Pěkně prdel za sedlo a jdem na to s Burlakem. Než chlapci dole zacvakli pedály, já už sem kopec sešrotoval dolů. :) Kousek rovinky, brodek a máme tu ten slibovaný krpálek co se nedá vyšlápnout. To už mám dvojici na dostřel. Tož co nám ten Vavis připravil, kluci tlačí, já to chvíli zkouším točit, ale na jejich úrovni slézám a tlačíme statečně spolu. Na kopci velím do útoku. Podle úvah by měli být předem mnou jeden nebo dva kluci. Teď s odstupem vím, že jsem byl na čele závodu. Lehká rovinka, pak drobný sjezdík, kde opět nabírám nějaké ty vteřinky a skáču na asfaltku 1,5km před Malešovem. Dojíždí mě skupina 4 lidí, ona dvojice, pak starý známý trekař a borec, co tenhle balík táhne jedouc na silničce. No docela na něj valím bulvy. Chvíli visím, ale nedá se. V Malešově mě migne ještě jeden biker a za Malešovem další trekař (pověstný Johny Růžička, pozdější vítěz). Johnyho ještě šmiknu na krosovém sjezdu, který jsem zmiňoval na začátku, ale poté na asflatovém úseku jde zase dopředu. Přijíždím do depa a skupinku běžců potkávám kousek za startem. Rychle přezout a zkusím jít po nich. Vybíhám úvodní kopec od rybníku a funím jak lokomotiva, ale nemá se cenu šetřit, dyť je to jenom pětka. Do Markoviček seběhnu jednoho z dvojice, na panelovce ke svaté Trojici druhého. Na dohled mám trekaře a předním ještě jeden borec. 1,5km do cíle a trekaře už mám na dostřel, ten před ním je nenávratně v trapu. Na posledním kiláku jdu před něj a pak už mě čeká jen seběh do cíle. Čas se zastavil na hodnotě 1:22:47 a jak to dopadlo s bednou? No těsně pod ní, ale brambora taky fajn. Na třetí flek mi chybělo 64 vteřin. Dalo by se pošetřit, příště na maximum a v plném nasazení. Jenže příště už asi bude kvalitnější startovní pole. Takže nejezděte, rád bych si příště přivezl medaili. :)))

plavání: ...
bike: http://connect.garmin.com/activity/37425625
běh: http://connect.garmin.com/activity/37425630
výsledky: http://www.dacickeho12.cz/news/jaky-byl-welas-exterra-triatlak-2010
fotky: http://clubdeportivo.rajce.idnes.cz/
záznam: http://www.fajnzona.cz/index.php?option=com_seyret&view=video&id=745&videotitle=Welas+Exterra+Triatl%C3%A1k

Krušnoman Extreme Diamond Triathlon - neřízená destrukce těla

2010-06-14T16:42:00.004+02:00

Další povedený Langošův podnik, který jsem si nemohl nechat ujít a tím se zařadit na listinu potenciálních soupeřů, které je nutné zničit ještě dřív než se s nimi Langoš postaví na startovní čáru. :)) Ač jsem dorazil na Klíny 10 minut po oficiálním ukončení registrace, přesto se mi povedlo se přihlásit. Osazenstvo registrace očividně hýřilo klidem a tak jsem se extra nestresoval. Příprava proběhla nerušeně, teda aspoň ta v Klínech, kde bylo bikový a běžecký depo. Pak už jen batůžek s koupacíma pomůckama, skočit na silničku a sjezd do Litvínova a do Lomu, kde čekala poklidná hladina Opramu. Ovšem najít ono přírodní zrcadlo nebyla zas taková hračka, po třetím projetí obce Lom jsem si vyžádal pomoc místních obyvatel. Po druhé pomoci jsem přijel k lomu z opačné strany po kvalitním drceném štěrku, ideální povrch pro silniční kolo. Věci do depa a hurá na rozpravu. Soukám se do neoprénu a čekám jaké to bude s osmi kily navrch. Díru na pravém rukávu od loňského ME jsem zatím nelepil, snad se bude hodit pro únik přebytečného tuku. Po několikerém škubnutí zipové šňůrky a zatahování břicha se mi úspěšně povedlo zapnout gumu. Pozvolným uvolněním svalstva a opatrného nadechnutí jsem zjistil, že by guma mohla přežít vnitřní tlak. Pro klid duše jsem se okamžitě ponořil, abych kompenzoval pnutí. :) Vyhlížím Pepína s tím, že se mu pověsím za nohy a pěkně si s ním zaplavu. Je tu start a věsím se za Pepína, však co to, jeho levé tejpované rameno se s prvním záběrem roztáčí do neuvěřitelných otáček a Pepa mizí. Počítám, že urvané rameno zastavil až o štangli svého silničního Bianchi. Takže nakonec volím svojí trasu. První kolo se dost hledám s plaveckým stylem. V druhém jsem ho už doplaval a tak v půlce kontroluji čas. 11:44 na 750 se mi libí. Snad to bude pokračovat dál. Třetí kolo jedu jak drak, čtvrté na pohodu skoro pod vodou. Z vody lezu za 24:35 = spokojenost. A teď skočit do papučí a dobrých půl kiláků do depa, aspoň si stačím zapnout GPS na Garminovi. Po cestě se motám jak adept na záchytku a je mi poněkud šoufl. Oprám mě pěkně opral, i zevnitř. Zkouším depo na stojáka a musím uznat, že bych sklidil potlesk i ve stejně jmenovaném pořadu. Po hbitých šesti minutách se sunu na kolo a s prvním šlápnutím zjišťuji, že cyklistika bude peklo. Nohy gumový, blbě od žaludku a hned na začátek 8km stoupání jak někde v Alpách. Šup tam nejlehčí převod a v některých usecích si to i šněruju. Poznávám nový druh souboje a to sám se sebou, rovnocenějšího soupeře dneska tady těžko najdu. Nahoře na Flájích se to konečně trochu rozjede. Nicméně žížeň mám jak saharský písek a během chvíle obsah bidonu ve mě. Je to malinko lepší a tak zkouším do sebe i něco nasoukat. Doklepal jsem to do depa v Klínech docela na kaši. Čas 1:38 na 32km, není žádná hitparáda, ale horská časovka se nedá jezdit s průměrem 30, teda v mém případě (poznámka redakce: průměr silniční části 19.7km/hod). Moc jsem se těšil na bika a doufal, že to bude lepší. Hlavně se pořádně napít. Za depem hned občerstvovačka a pane bože bidon s kolou (ředitelskej máš velký plus). Půlka do mě padla téměř okamžitě. Začátek bika sjezd, ani jsem neměl sílu brzdit, takže jsem se řítil směrem dolů ukrutnou rychlostí, teda mě to tak přišlo neb bylo všecko kolem rozmazaný. :)) Pak přišlo něco jako pomalý odchod do věčných lovišť, věčně nekončící kopec jak sviň v délce 6km a k tomu brutální žízeň, že bych vypil suda vody. Na kopec jsem se vyškrábal s vypětím všech sil a hodlal jsem tomu to utrpení udělat v depu přítrž. Avšak při sjezdu do depa jsem potkal tlačícího Pepína, ten úchyl nakazil i svoje kolo a svlíknul oba pláště, nabídka rezervní duše byla naprosto zbytečná. Nic nenabudí víc než smůla soupeře a tak jsem s radostí vlétl do depa, popadl bidon s kolou (druhé plus) a hurá do druhého kola. Než jsem začal klesat bidon byl opět ve mě. Začalo pršet, příjemné osvěžení, nicméně žížeň furt jak na poušti. Potěšen jednoduchým skalpem se vrhám do toho prokletýho kopce. Jooo je to tak, chyba lávky jednoduchého sklapu. V půlce kopce jsem totálně na hadry, že by mě nevzali ani ve sběrných surovinách, a slézám z kola. Tlačím pár set metrů k potůčku, u něj zastavuju a piju jak o závod, naplním bidony a rvu se s tou sviní dál, tentokrát už opět v sedle. Na kopci už zase prázdný flašky a žížeň zpět. Ale konečně už mi je líp od žaludku. Smotal jsem to do depa v celkovém čase biku 2:13 na 25km, jak říkám sběrná surovina proti mě elitní jezdec. :)) Vůbec se mi nechce dál. No ale přezouvám do závodních běhaček. Začátek vypadá slibně, ale po ohmatání prvního kola by jste ze mě dolovali kladného slova jako stoletou třísku z pod nehtu palce levé nohy. Ani nevím jak bych tu trať popsal, prostě organizovaný běh po sjezdovkách. Ale nevídaný jev se objevil a já se rozběhl a i snad by se dalo říct, že jsem frčel. Prudké kopce jsem chodil, to po mě nikdo nemůže chtít, abych podobné věci běžel. Až na odskočení do lesíka, to běželo fakt dobře. Každé kolo občerstvovačka, takže jsem vždy do sebe něco vyklopil. Závěrečné půl kolo s výběhem pod lanovkou = chuťovka sadomasochystické první třídy, díky osazenstvu občerstvovačky se ještě v půlce kopce rozbíhám a moje stehýnka dostávají pořádnou laktátovou péči. Finišuju do cíle, který protínám v čase 5:27:58 a mám toho víc než plný kecky. Mé prvopočáteční opatrné odhady s časem kolem 5 hodin vzali za své, ale spokojenost s výkonem tu je, však překonal jsem sám sebe. Pak už jen ionťák, pivko, sprcha, jedno kolo sauničky, sprcha, dlabanec a hurá domů. Vřele doporučuju to někdy zkusit, Langoš prostě ví jak vás oddělat až do konce sezony, je to machr. :))

plavecká část: překvapivě rovina
silniční část: http://connect.garmin.com/activity/36710406
biková část: http://connect.garmin.com/activity/36710414
běžecká část: http://connect.garmin.com/activity/36710423

1/2 PIM, nová éra, nový začátek.

2010-03-30T10:31:00.007+02:00

Po neuvěřitelně dlouhé době tu máme opět jeden report ze závodu. Ani nevím jak se to stalo, ale byl jsem téměř donucen se zúčastnit Pražského půlmaratonu. Jedni hecovali, abych už se zvedl z gauče a něco předvedl, pak zase, že by to chtělo pěkně se hecnout a prošťouchnout pomalé a lenivé výklusy něčím rychlejším. A tak když se i Vavis rozhodl, že poběží a že nám zajistí normální startovné dva týdny před závodem, kývnul jsem na jeho nabídku. Navíc všude kolem bylo slyšet, poběžím svůj první půlmaraton. Co ty, za kolik to běháš? Poběžíš taky triatlonisto? Pozor už jsem považován za triatlonistu, ale řekl bych, že to je jen laické publikum. Pravověrní triatlonisté ví, že se za opravdového triatlonistu považovat nemohu, neplavu 100m pod minutu ani 1500m pod 25 minut, nejezdím na kole 100km s průměrem 40km/h a už vůbec neběhám desítku pod 30 minut. Tak jakej pak triatlonista. :))
Máme březen a půl PIM se závratným tempem blíží. Bylo na čase oprostit se od lednových a únorových běžkových radovánek a drahocený čas věnovat zvednutí svých běžeckých mini dávek (leden 25km, únor celých 10km). Začátek března byl takový vzpomínkový jak se vlastně běhá a s dalšími týdny přibývalo kilometráže a v závěru přípravy i nějaký ten "tempový" trénink.
V pátek odpoledne vyrážím pro číslo, pěkně bez fronty, v klidu měním tričko z velikosti L na M. Přece jen to je funkční běžecké triko, tak na co plachtu. Bohužel v tom měnění jsem zapomněl na obálku s číslem a čipem a pěkně jsem jí zanechal na pultu v Expu. Celou tuto situaci jsem zjistil večer doma, takže jsem byl vysloveně klidný před závodem. Nu co ráno zavolám a poptám se. Ráno vstávám jak přetažený pádlem, zase ta prokletá záda. Bohužel musím do Expa a tam se to prý s číslem nějak vyřeší. Takže před devátou jsem tam, obálka se našla, tak můžu zase frčet domů na snídani, pro věci a před závodní přípravu. Po cestě částečně rozhýbávám záda. Nicméně masáž od drahé podpořená fastum gelem taky dělá své.
Kolem 11 se snažíme prodrat Staroměstskou na povrch. Nasáváme atmosféru davu a v půl 12 máme sraz se všema známýma co poběží. Začínám vytahovat své trumfy na dnešní den, které mě mají dokopat k vytouženému času. Takže Garmin 310XT nastavený na zabijácké tempo 5:00min/km (nad todle tempo se nesmím dostat, jinak zahazuji číslo do Vltavy a vzdávám), dále kompresní podkolenky Moose černé barvy (černá zeštíhluje) a na konec závodní botky New Balance 827 (schopné běžet 4:00min/km a i rychleji). Nicméně musím zohlednit i protipól trumfů, to aby jste si nemysleli, že to bude dneska na osobáček. Takže zimní příprava téměř nulová, pro potíže s třísly a zády jsem letos vynechal i basketbalovou sezónu a v důsledku toho všeho krásných 8 kilo navíc a to především v kvalitním tuku. Takže odpovědět na před závodní otázku s jakým časem budu spokojen bylo něco jako pohyb na tenkém ledě. V průběhu stanovení cíle padali i úvahy o úspěšném dokončení, ale to jsem okamžitě zavrhnul. Tak tedy hodně opatrný cíl byl 1:50, postupně jsem se psychicky dopracoval k času 1:45, čas pod 1:40 by byl považován za neskonalý úspěch hodný nebetyčnému obdivu. Nakonec čas 1:40 byl vodítkem pro stanovení závodního tempa. Když vydržím super, když ne tak konec nějak doplácám.
Za 10 12 se hrnu do svého koridoru s tím, že Vavis je jeden přede mnou a až to pustí sejdeme se u balónku na 1:40. Jenže mě se chce ještě pořádně na malou a tak zase ven z koridoru, vystát frontičku, odlehčit a šupky dupky do davu, protože mezi tím už koridory vzali za své. Stojím někde u čísel 2500 a víš. Je tu výstřel a samozřejmě se chvíli čeká než se dav pohne vpřed. Na startovací pásce jsem se zpožděním 2:30. Zapínám Garmina a jdu na to. Začínám s tím, že 3km poběžím celkem ležérně, ale přes 5:00min/km to ne. Tak se tak prodírám davem kupředu a, že to je teda početný dav, který se občas nevejde ani na celou šířku silnice a tak tempo je střídavé. Na druhém ještě potkávám sousedku z Klatov, prohodíme pár slov a pak už si od 3.km držím své předpisové tempo 4:45min/km. Občas mi tempo ulítne směrem dolů, ale dalším limit 180 tepů držím. Pod Nuselákem (cca 4.km) předbíhám vodiče na 1:50. Další záživný moment je u otočky před Erpetem. V protisměru se zdravím se Seržou a těším se až ho doběhnu. Chvíli si ho poslechnu, oddechnu si a pak povalím dál. Během ani ne půl kilometru se tak stává. Dozvídám se jeho trable na soustředění, o jeho nachlazení a zjišťuji, že tempo přes 5:00min/km je moc pomalé, takže žádný ulejvání a frčíme dál. Desítku jsem odkroutil v čase 47:00, žádná hitparáda, ale ještě jedna o něco delší mě čeká. Při průběhu přes Palachovo náměstí bystřím zrak a pátrám po svém fan klubu. Na Mánesově mostu se jedna věrná, vlastně nejvěrnější našla a tak mávám a usmívám se do objektivu. Dostávám se na 12.km a musím říct, že až sem to v celku šlo. Pak začíná ta pakárna pod Letenskými sady, seběh a výběh... Stanovené tempo už se mi nedaří držet. Na 15.km v Holeškách padne dokonce první kilometr za pět minut. Již dávno jsem pohřbil šance na balónek s časem 1:40, tím pádem i to, že bych zahlédl či dokonce doběhl s Vavisem. Přebíhám Libeňák, sešrotuju to do Voctářovky a už se blíží Rohanské nábřeží s očekáváným fukarem. Snažím se schovat za nějakým běžcem, ale je mi to prd platným, neb všichni jsou mi do půli hrudi. Tak se tak probíjím a mám toho plný kecky. Překvapivě držím tempo těsně pod pět, ale stojí mě to příliš sil, které pak chybí při výběhu z Těšnovského tunelu. Následují kostky až k Čechovu mostu a to taky není žádná líbačka. Přeplácám most a do cíle už je to jen pár set metrů. Mobilizuji veškeré síly a chystám se na závěrečný finiš jak jsem Téčkovi slíbil. Ještě pár kroků a skoků a jsem tam. Protínám cílovou pásku v čase 1:45:25. Na Garminovi zatahuju ručku a tam svítí 1:42:44. Zázraky se nekonají, ale i tak panuje spokojenost s dosaženým časem. Skutečný reálný čas je 1:42:39 čemuž se dá přes všechny časoměřičské problémy věřit. V cíli zjišťuji, že Vavis to "odklusal" za 1:31:37, na což jsem fakt neměl, a tím mu také blahopřeji k osobáčku. Za lepších povětrnostních podmínek a bez lehce vyvrtnutém kotníku by to možná sfouknul po 90. Ale to asi až někdy příště. :)

záznam s Garmina: http://connect.garmin.com/activity/28161545

Vzpomínka na Alpy

2010-01-25T10:34:00.003+01:00

Pro svoji dlouhou nečinnost, i na svém slavném blogu, zveřejňuji něco z klávesnice mé přítelkyně a její pohled na souboj se slavným alpským kopcem Passo Stelvio o letní dovolené. :)
Něco málo informací zde: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Passo-dello-Stelvio&qryMountainID=39

A teď moje verze…
…třetí den dovolené. 18.8.2009, 9:32 středoevropského času. Jasno, slunečno, mírný severovýchodní vítr o rychlosti 0,5 metru za sekundu, tlak 1054 hektopascalů, teplota 22°C.
No krása nebeská, co vám budu povídat! Po vydatné alpské snídani čítající asi litr mátového čaje, dva krajíce Šumavy a paštiky nejasného složení, jsme do Františka Laguny naložili naše dva hliníkové oře a vyjeli jsme směrem Passo de Stelvio (to jsem ještě nevěděla, jak moc budu všem svatým děkovat za to, že mám na tom svým Šemíkovi trojpacku…)
Po příjezdu do bodu A, jsme se na místní poště pomocí rukou a nohou doptali na polohu bankomatu, neb Italové jsou prostě líní a jiný než rodný jazyk neakceptují...
Do kapsičky svého dresu jsem si uložila 10 eur pro případ nouze a můj drahý mne začal vybavovat výživovými doplňky potřebnými k úspěšnému zvládnutí té hromady šutrů..Když mi cpal druhý gel a třetí mysli tyčinku, rezolutně jsem (já Káča pitomá) odmítla, že je to zbytečné, protože za tři hodiny jsem zpátky a normálně se najím…hahaaa..
A tak jsme nasedli a popojeli..

Dohoda zněla jasně: Prvních pět km spolu, pak každý svým tempem... Pro nezasvěcené - tím opravdu nemyslím, že by mě Pavlík zdržoval...
Ale kupodivu, nešlapalo se zas tak tragicky! Pravda, teplota vzduchu vysoko přesáhla hranici dobrého vkusu, ale stoupání bylo snesitelné a ty panorámata, táto!!!
A tak se stalo, že těch pár společných kilometrů uteklo jako voda a ze mě se stal sirotek bez tachometru, což se ukázalo jako zásadní problém... Ono to totiž do toho kopce jede dlouho a pomalu a tak se člověku zdá, že namísto 3 km ujel takových 10... a myslí si, že už tam za chvíli musí být! Jenže jak nemá to počítadlo, tak vůbec netuší, že ještě zdaleka není ani v půlce...
Takže jsem se rozhodla spoléhat na své pocity a polohu hvězd. Vůbec jsem netušila jak jsem vysoko a kolik mi toho ještě zbývá, bylo mi horko (jako fakt horko) a dostala jsem hlad. To bylo hodinu a půl po startu a já jsem zrovna snědla jednu ze svých dvou müsli tyčinek. Příjemná pauza s výhledem na jakýsi krásný zasněžený hřeben.
A tak jsem jela dál. Dávno už mi nebylo do skoku, energie mizela rychlostí světla a já – vůbec nevím jak se to stalo - jsem v mžiku vycucla svoji poslední záchranu, gel s příchutí meruňky. Oooo to byla krása, srdce zase začalo bít normálně, hvězdičky před očima se rozplynuly a můj imaginární spolujezdec, kterému jsem zpívala nějaký song z 60. let, zmizel neznámo kam.
Jedu dál. A hle, na patníku u silnice vyryto číslo 1850...“ To bude asi rok, kdy tady postavili tenhle pomníček“, říkala jsem si, když jsem krokem míjela jakýsi obelisk. Věděla jsem, že jestli se rozhodnu sesednout a zjistit co je to zač, minimálně 15 minut se mi nebude chtít do sedla zpátky. A cítila jsem, že brzo už budu nahoře, takže jsem se nechtěla zbytečně zdržovat.
Serpentýny začaly být únavné a tak jsem za jízdy slupla mou poslední pevnou stravu v podobě slisovaných ovesných vloček s rozinkami a ořechy.
Díky Bohu jsem u silnice uviděla ceduli s nápisem Hotel Stelvio 1km! Nová síla se mi vlila do žil a poslední kilometr jsem se rozhodla vyjet bez pauzy a pak se kochat výhledem na tu krásu kolem.
V protisměru mě míjí usměvaví šťastlivci, kteří to už mají za sebou a pohledem povzbuzujou. Jojo, říkám si, tohle už snad zvládnu... přijíždím do poslední serpentýny a vidím něco, co se mi nadosmrti vrylo do paměti... Hotel Stelvio a za ním „ten“ zasněžený hřeben, který se mi asi před třema hodinama tak líbil... A až teď jsem pochopila, že to číslo na patníku nebyl rok výroby, ale oznamovalo mi, kolik metrů nad mořem se nacházím (takže mi zbývá ještě skoro 1km převýšení?!?) a cedule s číslem 38 udává kolik zákrut a serpentýn mě ještě čeká, než se doplazím nahoru…Bylo mi jasné, že na tohle prostě nemám…
... Ale ... znáte ten pocit … do něčeho vložíte spoustu energie a pak jako nic? Sakra já se tady zničím a na ten blbý kopec ani nevyjedu? Tak to teda prrrr... I kdybych tam to kolo měla nechat a dojít to pěšky...
A tak jsem vyrazila. No jo, ale došlo mi, že už jaksi nedisponuji žádnou potravinou ani gelem a ještě ke všemu se slunko šine za kopec a začíná být chladno. Takže bych si asi měla pohnout. Další věc je, že já mám klíče od auta, páč jsme si (my bláhoví) mysleli, že já to nahoru a zpátky dolů zvládnu rychleji, než Pavlík nahoru a zpátky okruhem přes Švýcarsko dolů.
A tak se hecuju, aby na mě dole nemusel čekat..Jenže hecovat se, když je vám zima a máte hlad, jde docela blbě. Začínám přehodnocovat svoje rozhodnutí ten kopeček zvládnout..A to udělám ještě asi tak 186x. Můj slovník se omezil na asi tři nejvulgárnější výrazy, které jsem se v mládí naučila a nyní jako by našla a jsem moc ráda, že pravděpodobnost, že mě někdo uslyší natož bude rozumět je velmi malá.
Jedu, stojím, jedu stojím…to všechno asi v pětiminutových intervalech. Najednou před sebou vidím tlustého sviště. Vysvětluji si to svým vyčerpáním a jím způsobenými přeludy a hledám ve svahu krávu Milku. Není tam. Ale svišť pořád jo. Asi je pravý. Ale je mi to nějak jedno. Přichází SMS: Zlato, ty se s tím kopcem pořád pereš? Byl jsem u auta a jedu ti do kopce naproti… Jeeeežiš dyť já nejsem ještě ani nahoře!!! Chce se mi jet okamžitě dolů, ale nejsem přece blbá, neee?? :)
Přiznávám, že poslední asi tři km víc jdu, než jedu, ale já tu mrchu dám ... a dala. Nahoře mě sice nepřepadl pocit z dobře vykonané práce ani euforie z dobytí severního pólu, ale byla jsem neskutečně šťastná, že můžu jet dolů... Za svým milovaným chlapem, teplým čajem a svetrem...
Nahoře se nezdržuju, protože je mi hrozná zima. A správně tuším, že sranda to zpátky rozhodně nebude :)
Serpentýny nutí brzdit neustále a mám pocit, že mi prsty na rukách musí dřív nebo později upadnout. Ale jedu a začíná mi to být jedno. V protisměru potkávám jediného cyklistu a taky nevypadá, že by mu bylo do skoku..Ale neboj, taky se dočkáš... :)
Vjíždím do městečka, o kterém jsem si na cestě nahoru myslela, že je tak v půlce cesty. Zastavuju a odůvodňuju si to tím, že mi musí vychladnout ráfky a brzdy... :)
A koho nevidím..Pavlík..? Nikdy jsem ho snad ještě neviděla radši :) (promiň zlato, ale viděl jsi v jakém stavu jsem byla... :) ) A měl v kapse Tatranku! Chutnala asi jako steak ze svíčkové se smetanovým přelivem. A návleky na ruce a vestičku!! Ježíšku můj, nevěděla jsem, že příjdeš už v srpnu…
Pak už to šlo dolů dobře ... teda líp. :) No ale stejně jsem jela asi oklikou, protože když jsem dorazila a Pavlík mě sundal z kola, už mi stihl uvařit horký čaj. Asi jsem byla tak trochu mimo, protože moje tělo nějak nechtělo pochopit, že už se nemusí třást, když je dole 25 stupňů a myslím, že jsem začla i brečet – to asi z té radosti, že už nesedím na kole.
Vnímat jsem začala cca za 30 minut po dojezdu. Chvíli jsem si myslela, že mi doma začnou všichni říkat „dračí drápe“ kvůli zakřivení mých prstů na rukou, které stále svíraly pomyslné brzdy. To ale naštěstí za dva dny přešlo ... :)

Teď už jsem opět plně funkční a musím říct, že to byl zážitek k nezaplacení! :) Napoprvé možná trochu velké sousto, čemuž odpovídá i čas necelých pět hodin (moje drahá polovička za 2:20), ale mám ji, tu mrchu škaredou. :)

A ještě třeba můj záznam trasy: http://connect.garmin.com/activity/19553547

Dačického 12 - stačilo říct, že vám prostě chutná

2009-08-16T18:30:00.008+02:00

Představte si, váš nejlepší kamarád pořádá běh, vy máte naplánovanou dovolenku a navíc jste ještě nezregenerovali po reprezentačním závodě. No běželi by jste? Já teda ano. :) A tak vzhůru do Kutné hory. Standartní příjezd na poslední chvíli, ale co, je to pohoda závod a tady se na každýho závodníka třesou. Tady by vás regli i 10 minut po startu závodu. :) Vavis v podobě ředitele závodu podává dokonalou rozpravu v délce asi 20 minut. Z vlastní zkušenosti vím, že si z toho nic stejně pamatovat nebudu, protože se startovním výstřelem vidím a myslím jen rudě. :) Po dlouhé době volím závoďácké běžecké trenky, je to dost komické, protože moje opálení působí dojmem, že mám pod trenkama ještě jedny bílé elasťáky. :) Jako obuv volím Asics Cumulus a dávám jim poslední šanci na to, aby mi nerozedřeli úpony pod kotníkama. Čas startu je v 10:34. Důvod? Na přetahovanou s vláčkem nehrajem. Cpu se do druhé řady a nastavuji Garmina na tempo 4:30 na kilák, při troše štěstí by to mohlo být i na traťový rekord, který stanovil pan ředitel svým osamělým výkonem na 53 minut. Vláček houká, projíždí kousek od nás přes viadukt a Vavis přikládá zbraň ke spánku. Tak ne, do vzduchu. Výstřel jako z dětského kanónu, kdo ví odkud ten zvuk vyloudil, a je odstartováno. Držím se ve smečce s čelem závodu. Chvíli rovinka a za 500 metrů už se plazíme do kopce. Musím říct, že to bylo dost zákeřný, ten kopec jsem nevydejchal úplně podle svých představ a tak jsem funěl jak parní lokomotia hned od začátku. V předu se vykrystalizovala skupinka chrtů a já s několika odpadlíky za ní poslušně vlál. Až do třetího kilometru jsem virtuálnímu partnerovy dával pěkně na prdel tempem pod 4:30 (4:10, 4:14, 4:27), že by se opakoval Ondřejův běh? Kdepak neopakoval. :) Od 4.km se trať začla poněkud zvedat a moje tempo postupně uvadalo a uvadalo až zvadlo. V největším stoupání jsem přešel i do chůze, abych pošetřil, no já už ani nevím co bych pošetřil. Takže 4. a 5.km za 4:50 a 5:34. Na nejvyšším místě a po poli bylo pěkně viděl jak se to přede mnou odvíjí. Vedoucí trojice s mírnými rozestupy a pak skupinka tří potácejích se přepalovačů. Ty musím sestřelit. Lehký seběh a dva borci už jsou na dostřel. Levotočivá zatáčka a stoupáme ke hřbitovu kde je odekvátní občerstvovačka. Čapnu kelímek a smažím si to dál, tím jsem odrovnal veškeré přepalovače, kteří to do sebe ládovali horem, někteří i dolem. :) Posilněn pramenitou vodou jdu na steč s betonovým povrchem. Nevím jestli to bylo tím hřbitovem, nicméně od této chvíle jsem se už jen ploužil. Stehna bolela jak pes a lehkost v nenávratnu. Do cíle už jen 5km tak to snad nějak doplácám. Začínaj mě sbíhat zkušení vytrvalci se strojovým tempem. Jednoho se chytám a tupě za ním běžím, asi byl na tom dost podobně, protože najednou vidím, jak se jeden z běžců vrací a tak všichni bloudíme. Jak ta mula jdu poslušně za nimi a opět volíme špatnou cestu. Tak zpět a až na fáborek. Konečně správná cesta, zde opět rezignuju a minikopeček poslušně jdu. Teď už to vypadá jen na seběh a napojení na úsek kolem železniční tratě. Vbíhám na asflatku a konečně si můžu dáchnout před finálem na pořádném povrchu. Dobíhá mě Ríša Maxa, ale né ten zpěvák, prostě Vavisovo kámoš, ale kdo vlastně zde není jeho kamarád :)) a sleduju po očku ohoz. Čepička se Švýcarskou vlajkou, tričko Ironman, sakra ten bude dobrej. Takticky se ho snažím zrakvit rozhovorem o triatlonu. Co nejkratší otázky volené tak, aby co nejdéle musel odpovídat. :) Na jednu jsem se nechal nachytat sám, tak musím taky dlouho sáhle odpovídat. Do cíle to máme 2 km a sbíháme staršího pána. Ještě se na závěr hecnem, ať to máme i s krásným finišem. Starouš se drží a já po něm jdu jak býk po červeném hadru. Ríša odpadá a já už dýchám soupeřovi na záda, jenže najednou nevíme kudy, kašlem na to. Tady jsme startovali, tady někde bude cíl. Probíháme parkem a běžíme furt skrz něj. Najednou vidím hlouček běžců a cílou pásku, rvu to do cíle a všichni koukají odkud jsme se to přihnali. Je to fakt divný když přiběhne do cíle z úplně druhé strany než vás čeká obecenstvo. Ale jak říkám v závěru už člověk nemyslí, to už to bezmyšlenkovitě tlačí vpřed. Opačnou stranu cíle protínám v čase 58:02 na 15. pozici z 49 závodníků. Traťový rekord se mi překonat nepodařilo, ale co hlavně, že účast byla hojná. Fandíme ostatním a po doběhnutí posledního závodníka je během čtvrt hodinky vyhlášení výsledků. Ještě tombola v které jsem vyhrál 3 carbosnacky, ochutnat Dačickou 12 v tekutém stavu a teď už konečně na dovolenku, do Alp, na kopečky, no úchylárna. ;)

výsledky: http://behy.cz/vysledky/2620-dacickeho-12.doc

ME v dlouhém tri aneb proč bychom se netavili

2009-08-13T18:54:00.007+02:00

Už někdy na začátku roku jsem si říkal, jak by bylo skvělé to mistrovství Evropy zkusit, obzvlášť když se bude konat v Praze. Těšil jsem se jak nabuším a předvedu své umění. Jenže se střídavě potácím s přívalem práce a zdravotních problémů a tak můj tréninkový deníček je oproti minulému roku značně ochuzený. Nicméně dva střeďáky (Mělice a Litovel) naznačili, že by to s tou formou nemuselo být úplně tak špatné. Definitivní rozhodnutí jsem nechal na poslední chvíli a to pondělí 3.8. Zas tak úplně jednoduché to nebylo, páč jsem neměl platnou, no vlastně žádnou licenci, takže honem honem přihlášku na licenci a poslat na svaz. Naštěstí se vše odehrálo přes net a tak během jednoho dne bylo hotovo. Licence mi přijde později poštou. A tak jsem se stal nejspíš jediným triatletem s licencí triatlonového klubu Klatovy. Naprosto jsem ignoroval nějaký doprovodný program jako fontánu, slavnostní zahájení a další veselí a soustředil se na práci, které je haba děj a ať mi někdo zkusí něco povídat o krizi. V pátek jsem to zabalil v práci o chlub dřív a vyrazil. Nejdříve pro krásnou čepičku od Craftu, poněvadž mělo být v sobotu docela parno, tak abych ochránil mozeček před spařením, a pak na registraci do Chuchle. Musím říct, že nebýt zdejší a nějaký ten rok se nepohybovat v Praze, tak bych asi v životě na registraci nedorazil. Dorazil jsem na místo a už se těšil na Expo. Nebylo to Expo, možná ani Expíčko, spíš to bylo Po. Jeden solidní stánek od Blueseventy a další nestojí ani za zmínku. Rychle jsem zaplatil, vyfasoval igelitku, dostal "luxusní" ponožky, vyžádal si nějaký informace a valil radši pryč. Večerní příprava věcí proběhla v normálu. Ráno budíček na šestou a v sedm už oxiduju v Chuchli. K depu se nedá zajet autem, takže parkuju na druhé straně Strakonický. Během 10 minut přijíždí Milda Bayer se Strangem a začíná bujaré vtipkování. Poněkud udiveně okukují mého hliníkového Autora, tak je aspoň ujišťuji, že jsem nepřijel vyhrát. No nic, dávám věci do depa a začíná dlouhé čekání na start. Prezentaci závodníku od 8:00 do 8:45 jsem vůbec nezaregistroval. Pana prezidenta jo. Kolem deváté se závodníci začínají soukat do neoprenů. Dotěrný kameraman natáčí Petra V. při jeho nutrendí svačince těsně před startem, když má čas on, tak já taky. Ale kamery k tomu nepotřebuju. :) Tak jo 20 minut do startu a jdu se do toho nasoukat, je hic jak prase a guma na zpocenou kůži nejde a nejde. Když se podaří zjišťuji trhlinu na předloktí, no to bych se picnul, kde se to mohlo stát. Kašlu na to, taky co teď s tím. Jdu na povinnou rozplavbu na druhý břeh, však co to, zbloudilá plachetnice se proplétá davem triatletů. Panečku to bude ještě zajímavé plavání. Abych se pak neocitl na kotvě a v Perském zálivu. Na druhém straně se dost chaoticky rovná startovní pole. Nějakej rozhodčí tam huláka na plný kule, ale je mu prd rozumět. A tak čekám a čekám a nejednou se do vody řítí ženský. To jsem fakt asi někde jinde, nejdřív měli startovat přece chlapi. Ahá ono se to otočilo, nedřív ženy a pak muži, jak galantní. Čekám dál kdy se začne formovat start podle věkových skupin. Najednou se nějaký pole řítí do vody. Marně koukám kdo a proč startuje. Startovní čepičky s číslem nad 200 čekají dál. Chvíli váhám a pak se se svojí 136 vrhám do vody. Seru na pořadatele a jdu na to. Taktika jasná, v protiproudu při břehu a po proudu u středu řeky. V protiproudu se ukrajujou metry dost těžko, ale na místě rozhodně nejsem.

Začíná mě doplavávat vlna seniorů, najednou jsem v presu dvou lopat, flák z leva, flák z prava. No tak to ne hoši, čut doprava, čut doleva. Chvíli klid a už se tu motaj zas. Takticky jsem zpomalil a už se flákají navzájem, jen si to užijte. :) Konečně jsem na vrcholu a jdu napříč řekou pro další bojku. Bohužel jsem se zavěsil za borce co plaval rovnou dolů a tak nás člun nahání zpět na bojku, dobrých 100 metrů na víc. Pak už konečně po proudu, najednou to jede, ale bohužel i všem ostatním. :) Trefuju se pod jeden z oblouků Branického mostu a točím zpět, opět do "kopce". První kolečko dávám za 40 minut, to vypadá na čas 1:20, což by byla spokojenost. Než však vyplavu na vrchol řeku, celej balík s kterým jsem plaval je náhle v čudu. Vůbec to nechápu. Ale co teď už pojedu po proudu. Dávájí mě čoud další dvá. Na točce pod Branickým mostem zjišťuju, že pod 1:20 to nebude. Horko těžko se prokousávám do cíle plavání. Čas 1:26, žádná sláva. Depo poměrně rychlé, ani šiška se mi nemotá. Valím na tu cyklistiku, těším se na uzavřenou Strakonickou, jak si to budu švihat po krásným černým asfaltu. Společně se mnou vyrážejí dvě ženský, které v prvních metrech střihnu a valím v před. Tuším, že špička už je o kolo přede mnou. Začátek je super, dva volný proudy a jede to jak ďas. Horší to je u staveniště dalničního obchvatu. Zúžení na jeden pruh, na silnici bordel a ještě debilní esíčko. To mě neříkejte, že to nešlo zaméct, modlím se abych nebodnul. Měl jsem štěstí, někteří však ne... A už je tu Cukrák a ty dvě ženský hned za zadkem a ještě jdou přede mě, v poklidu si za nima plandám. Z kopce to taky valí hustě a tak je mám furt na dohled. První kolo jsem jel celkem na pohodu a stačilo to na pěkný třicítkový průměr. Druhé kolo jsem rozpoutal vácheň a šup průměr přes 31. Další dvě v klidu a pak už to začlo docela uvadat. Jedno kolo jsem pěkně odkroužil za Mírou Vraštilem, pěkně se s ním jelo, ale jen jsem si do kopce na chvilku odfrk byl v čudu a dotáhnout už se nešlo. Jelikož byla občerstvovačka jen na otočce u depa, začal jsem se od 80.km docela tavit, nemluvě o tom, že v jeden moment voda ani nebyla. Což o to ionťáku jsem si vezl dost a nakonec jsem díky doprovodu musel doplnit ještě jednu flašku, ale voda byla nutná na chlazení (polévání), po každém takovém smočený jsem ožil, ale to vydrželo tak do půli kopce a pak už jsem zase vařil jak stará Octávia. Poslední kolo jsem doklepal opravdu silou vůle, na rovince zpět foukalo dost do ksichtu, tak jsem i tady spadl s rychlostí pod třicet. Ale nějak mě to nedemotivovalo, úkol zněl jasně doklepnout už to do cíle. Už si to valím do depa, ale najednou zjišťuji, že nevím kudy. Žádná cedule, žádná šipka na silnici, ani pořadatel navádějící kudy, tož otočím se kolem kužele a jedu zpět a hledám kudy tudy. Já snad pojedu ještě jedno kolo. Až když houknu na ženu v pořadatelském tričku ukáže mi, že zde je vjzed do depa. Tak konečně lezu z kola. Do depa je to taky štrečka, nejdřív pěkně po koberci na trávě a pak už po asflatu, to zase karbon na tretrách dostal zabrat. V depu se zbytečně neženýruju a pěkně si užívám sluníčka. :) Když už mám všecko při sobě a na sobě nezbývá nic jiného než vyrazit. Opět nastává problém kudy. Zde bych si dovolil jednu vsuvku o tom, proč v jednoduchosti je krása. Je fajn, že máte plánek kudy z depa a prostudujete si ho před startem, vryjete si ho do paměti tak, že kdyby vás o půlnoci probudili vysypete kudy z depa i s vyjmenovanýma slovama. Bohužel v případě kdy jste na pokraji sil a už se chystáte vypnout mozek a tupě zírat před sebe a nemyslet na to, že musíte běžet si to prostě nevybavíte... Takže se motám v depu a nevím kudy na trasu běhu. Až když se konečně jeden z pořadatelů probere ukazuje mi směr. Těším se na první občerstvovačku kde se zleju jak dobytek od hlavy k patě? To ne jen od hlavy po kolena. :) Paráda to jsem potřeboval. Takže vyrážím na třiceti kilometrový výlet a nastavuju brutální tempo 5:30 na kilák. :) Nějaký ten kilometr běžím dokonce i rychleji, ale v součtu první desítky je to těch 5:30 na kilák. Po první desítce stavím na kadiboudě. Bych nečekal jaký bude problém to lejno ze sebe vytlačit, ale po deseti minutách se povedlo. Takže to rozbíhám dál. Další desítku nastává velký problém, vůbec mi to neběží, je mi šoufl a prokládám chůzi během. Ne, není to překlep. Víc jdu než běžím. Normálně bych se na občerstvovačce napil koly a za chvilku by se to srovnalo, ale to by do prdele musela někde na občerstvovačce být. Za todle bych pořadatele nejradši zabil. Ionťák už nemůžu ani cítit a tak musím jet jen na vodu. Na konci druhého kola mě osvítila myšlenka zkusit Magneslife na srovnání žaludku. Celkem se to daří a tak konečně zase víc klušu než jdu. Vydržel jsem až pod Barandovský most a tam už toho mám plný zuby. Na nohou mě drží myšlenka, že do cíle už to je jen nějakých 6 kilásků. I ty jsem poměrně nesvižně doklusal, obkroužil naposledy dostihový ovál a hnán pomyslným bičíkem svého žokeje jsem přicválal do cíle. Nebýt mého milého doprovodu, tak jediné pěkné na cíli bylo, že už jsem se nemusel nikam přesunovat po svých.

Kdybych měl zhodnotit svůj výkon, tak to teda nebyla žádná sláva, ale v tom hicu se asi ani nedalo víc vydolovat. Co se týče zážitků, tak největším byla konkurence závodníků. Špička je fakt mazec. Zatím co já se potácím na Cukrák, tak oni jsou za tu dobu na kopci a ještě i dole z něj. Vůbec všichni předvedli pěkné výkony a největší uznání mají ženský.

O organizaci závodu už se napsalo mnoho a mnoho. Za sebe musím říct, že to je pro mě veliké zklamání. Pokud by to byl samotný Bigman, tak se to ještě dá pochopit, ale todle měla být prezentace České republiky Evropě. Jestli pan Jaroš usiluje od pořádání kvalifikačího Ironmana a chce to pojmout ve stejném stylu, tak to ať na to raději co nejrychleji zapomene. Díky této organizaci jsem byl poněkud otráven a tak jsem bojkotoval i večerní vyhlášení a radši si užíval domácí moravské slivovičky. :))

Asi jste čekali poněkud zábavnější článeček, ale bohužel, někdy je život takový. Nebojte report z Dačického 12 bude úplně o ničem jiném. ;)

fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2009_08_08_ME_DTT

výsledky: http://www.sportis.cz/csv.php?id=945&co=vysledky

Ondřejův běh

2009-07-17T10:48:00.006+02:00

Ani nevím proč jsem se nechál zlákat na tento běh, který jsem předloni absolvoval v časem 48:00. Prostě Vavis mě vyzval na souboj a tak jsem od soboty odpoledne začal akumulační energetický program bez zbytečných pohybových aktivit. Na start k rybníku Labuť jsem dorazil 10 minut před výstřelem, to věru na rozklusání moc nezbývalo. Takže regnout, převlíct, napít, vyčurat a poklusem cca 200 metrů na start. Ideální začátek. :) Na chvíli jsem zabředl do rozhovoru s Honzou Šimlem, který mě na Grafimanu kilometr před cílem předstihnul. Vavis nabádal k ataku předních řad, prej už jsou pryč doby kdy jsme se řadili na chvost. Takže je tu start a dávám si na začátek ležerní tempo, které jsem v úplném prvopočátku hodlal udržet až do cíle. Jenže nějak se pěkně běželo a tak šroubuju tep na 175, pořád docela pohoda, tudíž na plynu neubírám. Přichází první kopeček a už jsme na 185, toto pěkně roste. Takových 10 vteřin na dohled Vavis. Nechávám zařazen rychlostní stupeň číslo 185 a valím dál. Najednou jsem odhadem podle času v půlce a Vavis furt na dohled (25 sec). Snažím se trošku přitlačit na pilu. Na nějakým 7.km jsem 20 sec za ním. Dávám si čas do 38.minuty a pak za to vezmu. Jenže mě seběhy z kopců vůbec nejdou, trať taky nebyla úplná rovina, spíš naopak, sobota "mírně" zničující a tak mi na 9.km cca 42.minuta docela dochází a prevít jeden se mi ztrácí z dohledu. Do cíle už jsem to nějak dotlačil v pěkném čase 45:34. Vavis za 44:46. Nemá to smysl, to trénování, stačí jen závodit. :-D

výsledky: http://www.behy.cz/vysledky/2560-ondrejuv-beh.xls

Grafiman aneb rande s Ječmínkem :)

2009-07-12T17:29:00.000+02:00

Tak kde jsem ještě nebyl na nějaké té Ironmanské půlce? Ha Litovel a dokonce přesné distance, žádných 95 kola a 20 běhu nebo jiné odrůdy. Pěkně přesně 1,9-90-21 ani o prd víc či míň, však uvidíme po závodu. :)
Po Czechmanovi jsem se vyhrnul do tvrdé přípravy, která vydržela celý týden. Pak začlo stagnovat počasí, pěkně po práci sprchlo a člověk se kochal jen mokrou silnicí a zapadajícím slunkem. Nicméně v dalším týdnu jsem provětral aspoň každou disciplínu 1krát. Další týden skoro v bledě modrém, na kolo vůbec místo toho jeden kratší běh. Poslední bušící týden před Grafimanem se ke stagnování počasí přidalo i zdraví, proto místo pokoušení infekce v bazénu jsem větral tělo především na běhu a i to kolo jednou padlo. Ladící týden jsem zahájil brutální časovkou na 73km s průměrem 33km/hod, pak jedna prohlídka vodního skupenství a hurá akumulovat energii na závod. Páteční přesun do Litovle proběhl bez problémů, večeře v McDonaldu provětrala střevní floru. Pro přespání jsem vybral romantický plácek u odlehlé silnice za lomem. Za noc dvě auta, jinak nerušený skoro spánek. :) Budíček na osmou a hurá na parkoviště k lomu. Snídaně proběhla značně chaoticky v domnění, že u lomu bude Ječmínek s várnicí rizota od paní Ječmínkové Máselníkové. Však co to, u lomu jen lačný Tečko a Sokolík, hladově koukající do vody. Inu přidal sem se do party. V družném hovoru marně vyhlížíme onu várnici, čas kvapí a tak se jdeme radši připravovat na závod. Vyzvedáváme závodnické propriety a pak každý ke svému autu s nádobíčkem. Během přípravy mě vyrušil pichlavý pocit v zádech, otáčím se a v dáli zaregistruju rekognoskují pohled. Ano byl to on, v celé své hmotné kráse Ječmínek Máselník, bohužel však bez várnice. :) Po letech naší dlouhotriatlonové prvotiny v podobě Bečvomana++ se opět setkáváme tváří v tvář. Hned se strhne sprška svěžího humoru, úžasné. Jen co se vymaním z pevného Ječmínkova sevření je tu Aldaman. Další člobrda z běhejcom, ač zatím ironmanský panic, přesto už železňákem z části je. :) Hned probíráme plány na závod a Ječmínkův smělý atak na Ironpepu, bude to jistě zajímavý souboj na život a na smrt. :) Aldamanův cíl je velice skromný, skoro bych řekl až zpátečnický, a to zlepšení osobního rekordu. Proč zpátečnický? Protože s loňským časem 7:13 se v podstatě nic jiného ani nedá, než se zlepšit. :)
A teď už k samotnému závodu. Gumy povoleny a tudíž si kladu za cíl v plavání čas nejlépe jako v Mělicích. Hned při rozplavání mě bere křeč do prstů na noze, super začátek. První kolo je docela mela, ale nic zdrcujícího, příliš se dopředu neženu. První výběh zhruba za cca 10:30. Druhé kolo bylo pocitově podobné prvnímu, žádnej rytmus, takové trochu tápání ve vodě, v druhém navíc křeče do prstů. Druhý výběh v čase cca 22:00. V třetím kole se stal zázrak, najednou to frčelo a tak lehce, křeče žádný, kulky v pohodě na svém místě a aj flek v nohách za normálním borce se ke konci našel. Z vody se mi vůbec nechce když to tak pěkně jde, lezu z ní za 31:53. Výživný výběh do depa prokládám chůzí. Oproti Mělicím mám brutálně rychlé depo, které zapříčinilo několik věcí, jednak jedu na boso, nenavlíkám dlouhý dres a hlavně necpu žrádlo do kapes, ale již ho mám připravené v kapsičce na rámu. Když to spočtem celková úspora dvě minuty. A zde si musím přiznat, že toto byl základní úspěch k zajetí osobáčku. :) Vyrážím na kolo, zatím vím, že Ječmínek a Sokolík, jsou přede mnou a dalších 95 borců. Ještě před startem mě z omylu, že je zde lehčí kolo než v Mělicích, vyvedl Tečko. Tím mě trošku rozhodil, protože původní plán byl jet na kole hranu a dostat se k průměru 34. Tudíž průměr nesleduji, ale snažím se držet tepy v rozmezí 160 až 170, což je docela na hraně. Hned po kruháči začínají zajímavé hupance, následuje sjezd serpentinami a pak nádherná rovina s nechutným protivětrem. Sleduju boj na předních pozicích a snažím se najít svůj výkonnostní prostor v řadě asi 6 borců. Při vjezdu do Loštic začínám tušit blížící se otočku, za Lošticema mírné stoupání a na horizontu otočka. V protisměru konečně potkávám bagetistu Ječmínka a okus dál Sokolíka. Točím a těším se na vítr v zádech za Lošticema. Jak píšu tak se stalo, za Lošticema průvan v zádech a letím skoro padesátkou. Za Palonínem švihnu nejspíš brzdícího Sokolíka a těším se na Ječmínkův skalp. Tuším, že jeho nepříliš vydatný vlasový skalp padne až v druhém kole. ;) V protisměru sleduju vysmátého Tečka a začínám ho podezírat, že na něčem frčí ... už to nehul! :)Kousek dál kontroluje pozici Aldaman, pak Advid a rk. Před kruháčem kontroluju vzdálenost od Ječmínka a moc jsem teda neubral z náskoku. Nu což, ale v druhém kole bude můj. Tak si tak valím, zdravím se s Ironpepou, který to švihá v nepřekonatelné aerodynamické pozici. A zase je tu ten fujtajbl protivítr, přitom to mohla být tak krásná rovinka. Za Lošticema už se lesknou dokonale oholená Ječmínkova lýtka. :) Ještě pojím, pokochám se, porovnám jeho a moji kadenci a jdu přes něj neb tempo uvadá a tep taky. Předávám mu několik bezvýznamně cenných rad, ale reakce téměř žádná. Tady asi nepokecám, tak hurá dopředu. :) V protisměru opět ta samá scéna, jen jsou všicí o kousíček víc dál. Dojíždím na kruháč a mám sakra dobrou náladu, jen když začnu stoupat tak to už tolik nejede. Na rovince už taky tolik nefouká a tak se rychlost konečně přehoupne sem tam přes 30. Na otočce do sebe tlačím tatranku a zbytek gelu a frčím si to do cíle. Bohužel v serpentinách mi poněkud dochází a někteří borci si berou zpět své pozice přede mnou. Za kruháčem už mám docela přetočený budík a tak nohy točím co zvládnou. V cíli mám natočeno 93km za 2:52 s průměrem 32,45km/hod. Naprostá spokojenost. V depu mě překvapili tím, že odebírali kola, no jak někde na Hawaii, to je teda velký luxus. Paní depařka mi podává tašku a připravuje věci na běh, no ta mě snad i obuje. Škoda, že to za mě i neodběhne. Depo za 2 a půl minuty je průměr, celkový čas 3:30. Kdybych počítal nejhorší variantu běhu kolem 2 hodin, znamenalo by to 5:30 celkem. Začíná se odehrávat velká bitva propočtů, možností, myšlenek a rekordů. Začátek se snažím rozbíhat opatrně, abych se srovnal a zaběh. Počítám s tempem 5 na kilák a to bych měl být na otočce za 26:30 při vzdálenosti 5,25km. Otáčím za 25minut a valím zpět na náměstí. Na občerstvovačce za otočkou potkávám Ječmínka s už odtajněnou zbraní - podkolenkami SLS3, zatím se zdá, že pomáhají. Tečko zase vychechtanej. Aldamana jsem zahlédl na poslední chvíli jak letěl. Před náměstím mě převálcoval Ironpepa finišující do cíle. V napětí jsem očekával Ječmínkův spurt, ale pak mi došlo, že je o kolo pozadu a že se tedy žádného kostkodrtícího kroku nedočkám. První kolo jsem dokončil za 52:36, herdek zopakovat to mám osobáček s časem 5:15. Pod tíhou toho to faktu se snažím valit dál. Potkávám Ječmínka a jeho zbrani jako by docházeli nítě. Kousek dál tvoří sehranou promenádní dvojici Tečko s Aldamanem, nicméně to slušně valí. Dobíhám na poslední občerstvovačku před otočkou a začínám toho mít plné bulvy. Přesto otáčím v přesně stanoveném čase 4:48 (což je 26 minut od náměstí). Za otočkou chápu, že posledních 5,25km bude velký boj, nejít o osobák kašlal bych na to. Ještě se snažím ukázat nerozlučné dvojce, že si pokuřuji, ale ve skutečnosti v danou chvíli běh pokuřoval mě. Snažím se vyšroubovat tepovku někam víš, ale nejde to, 165 a víc ani prd. V důsledku toho musím zařadit pár chodeckých rychlokroků, ale pak hned zpět do běhu. Je tu poslední občerstvovačka a nějakých pár kilometrů do cíle. V této chvíli můj budík ukazuje asi tak trojité přetočení a zkuste z něčeho podobného vytlačit nějaký zdrcují finiš.Ano žádný se nekonal, přes veškeré usíli se podařilo prolomit časovou hranici na polovičních distancích Ironmana pod hranici 5:20 a to na 5:17:15. V cíli se kácím k zemi, ne však pod tíhou únavy, ale finišerské medaile. :) Ještě další hodinku možná dvě je mi pěkně blbě od žaludku. Takle se vydrtit to už se mi pekelně dlouho nepovedlo. Naše slavná dvojka si to ani nerozdala v cílové rovince a tak nám klucí naši doběhli odpočatí a usměvaví, to moc nechápu.Tak takový byl Grafiman.
výsledky: http://www.timechip.cz/files/grafiman-2009.pdf
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2009_07_11_Grafiman/

Czechman 09 aneb dílo se podařilo

2009-06-07T22:54:00.004+02:00

Na letošního Czechmana jsem se moc těšil. Hlavně z toho důvodu, že jsem si po Králi řekl, že už nikdy v zimě a dešti žádný závod nepojedu, teda aspoň letos, protože Czechmanovi počasí vždy hojně přálo co se týče teplot. Přesně tak drahý čtenáři byl to velký omyl. :) Předpověď slibovala kropení a teplota vody povinnost neoprenů. Upřímně, chtělo se mi pramálo. Ale obsazenost závodu především elitou běhejcom dávala tušit novým zážitkům a skvělé zábavě. Hned po registraci mě přepadl Téčko, záludným způsobem mě překvapil zezadu a na dlouho jsem se nemohl vzpamatovat z toho překvapení. Jeho mystifikující profilová fotografie už byla dávno prozrazena a tak jsem očekával místo mírně obézního papučkáře vyšvihaného mladíka. To se takřka potvrdilo. :) Hned od začátku Téčko hýřil vtipem a tak byla radost s ním pokecat. Čas kvapil a moje snaha vyzvat dnes Zombici s Ironpepou na basketbalový duel se minula účinkem, jal jsem si tedy připravovat věci do depa. V profesorském postoji a rozvaze jsem zahledl dvojici rk a vl001, zabředávám s nimi do rozhovoru co na sebe... Příprava depa proběhla bez nejmenších problémů a jako vždy na poslední chvíli. Před zničujícím vodním chladem preferuji šátek pod čepičku. Trošku temp ve vodě a jdu dýchat na Vavise aby nám neumrz. :) Startér vydává povel a já se řítím vstříc vodní hladině, čekám pořádnou rubačku v té změti těl, ale nic závažnějšího se nekoná. Překvapivě hned na cestě k úvodní bojce mě míjí pár křížníků. U bojky trošku mela jinak celkem v klidu. Na druhé bojce se matlám s nějakou ženou a jak máchnu pár temp prsama, je tu nechvalně známý pocit s Pilmana. Na výběhu se snažím vyklepat neposlušnou na správnou pozici, ale jakmile hodím elegantního placáka do vody a pár temp, je potvora zase tam kde nemá být. No co, s tím se nedá už nic dělat a plavu si teda jak to jde, tepovka na 155. Ha, poznávám Pepu Svobodu, tak jdu plavat pěkně v jeho nohou. Jenže po chvilce tlačka zprava a i zleva, no horké chvíle zažívám. Nechávám jim místo a plavu jednomu z nich v nohou, na bojce vidím, že ty kokoti ho nechali uplavat. Tak si tak plavu kde se mi zlíbí. A najednou je tu konec plavča, toto uteklo a za pěkných 32:30, to jsem vůbec nečekal. Odhadoval jsem něco lehce pod 35. Lezu po koberci ven a motám se jak po flašce Fernetu, běžet nemá smysl, tak se tak motám k depu a svlékám co se dá. V depu jsem hned vedle Pepy a jelikož máme oba červená kola, navrhuju výměnu. :) Bohužel Pepan byl o 3/4 minuty lepší v plavání a bere červeného Looka, na mě tu zbývá červený Author. :) Po dlouhých pěti minutách v depu konečně usedám na kolo. Na občerstvovačce hned beru gel a tlačím to do sebe. První kolo jsem měl v plánu objet pod hodinu, což se podařilo (58 minut). Potkávám staré známé, ale i nové a mladé známé... no prostě jako vždycky. Langoš kus přede mnou, ale to se celkem dalo čekat. Otázkou bylo jestli ho sjedu nebo ne (nesjel). Překvapivě i Dušan Kyjanka přede mnou. Nejvíc jsem byl zvědav na Advida a Téčka, jelikož byli maskováni kolem, přilbami a pestrobarevnými dresy, dalo to necelé tři kola fušku než jsem je rozpoznal, na štěstí byli poslušně za mnou. Vl001 profesorsky točí nějaký ten kousek, spíš teda kus za mnou. :) Do druhého kola vjíždím se stejným cílem jako v prvním, nepolevit. Tacháč ukazuje průměr 32,5km/hod a já nechápu kde se to tam bere. Tlačím do sebe Carbonex a půl Powerbiku co jsem utrh i s rukou občerstvovače. :)) Druhé kolo se odehrálo v rytmu prvního. Nechápu. Ve třetím kole jsem musel zařadit tatranku, páč sem cítil nějaký prázdný žaludek. Na poslední půl hodince kola do sebe tlačím gel i tabletu a začínám zvolňovat. Celkem kolo za 3 hodiny s průměrem 31,42km/hod (natočeno 95km) i s jednou masáží neprokrvených kulek. Naprostá spokojenost (i s tou masáží). ;) Druhé depo za 2:30. Taky naprostá spokojenost. :) Jen jsem zapomněl vyhodit vestičku co jsem měl pro sychr na kolo. Proběhla se holka dvě kola. Jde se na běh, což je pro mě jedna velká neznámá. Loni sem se tu během pěkně propotácel a prosr... Letos vzhledem k 150 naběhaným kilometrům jsem nečekal žádný zázrak. Do prvního kola vyrážím velice opatrně a počítám s tempem 6minut na kilák. Tepovka na 155 je ucházející a až na lehce rozbouřené střeva se běží překvapivě dobře. Chtěl jsem pít na každé občerstvovačce a je to naprosto zbytečné, akorát to ve mě žbluňká. Prostě budu pít podle potřeby a cucat gel po velmi malých dávkách. Takže první okruh za 32 minut, to je tempo někde lehce pod 5 minut, no kde se to dneska všecko bere, že by fakt talent? :) V začátku druhého začínám vadnout a hlásí se napumpovaná střeva. V třetině okruhu volím rigol, který hodlám zaneřádit svými výkaly. Zbytek kola chytám rytmus a snažím trošku přidat, tepovka kolem 165 a kolo za 40minut. Spokojenost. Vbíhám do posledního kola, odhazuji konečně vestičku v kapse a prohlašuji něco o tom, že teď poběžím jak průvan. Propočítávám celkový čas a když nezvadnu úplně, mohlo by to být pod 5:30. Jelikož se mi běží naprosto parádně, tlačím tempo na nejvyšší obrátky. Tepovka už neklesá pod 170, naopak stoupá vzhůru jak teploměr v dubnu. Dokonce začínám značně funět a to se moc často u triatlonových běhů u mě nestává. Nevím jak jsem to propočetl či mi začal vysazovat mozek, nicméně poslední občerstvovačku jsem profrčel v čase 5:15 a uklidňujíc se, že to už do 5:30 zvládnu valím ve stejném tempu furt dál. Normálně bych věděl, že i když to dojdu tak to pod 5:30 bude. V prostoru depa už bez úsměvu, páč to je fakt na krev. Protínám cíl v čase 5:21:25 a konstatuji, že dílo se podařilo a prdím na jakýkoli další trénink, asi jsem fakt talent, zatím jen hnijící. :) Poslední běžecké kolo jsem odletěl za 28minut což je odhadem tempo lehce přes 4 minuty na kilák. Tak to už mi hlava vůbec nebere.
V cíli vypadám asi tak 5 minut na umření a pak už je to v pohodě a jdu se kochat dalšími bojovníky, hlavně uctihodným cílovým soubojem Advida a Téčka. Pěkná podívaná. Pak ještě nějaké pózování fotografům s rk a Téčkem a je tu téměř konec exhibice. :)
Na závěr se chci omluvit všem, kterým jsem sliboval čas přes 5:30, protože se svým tréninkovým úsilím jsem ani nic jiného nečekal.
výsledky: http://skomt.cz/filestore/File/czechman%20VI..pdf
fotečky: nemá to cenu, stejně už jste je viděli a zatím je to nejnavštěvovanější fotogalerie ;)

Král Šumavy MTB - prasárna na n-tou

2009-05-31T12:01:00.005+02:00

Po dubnovém kurýrování a květnovém najíždění kilometrů jsem se postavil na start domácího Krále Šumavy. Čtvrteční a páteční počasí slibovalo nevšední zážitek. Chčije a chčije, jak by řekl děda Komárek... :) Na start jsem se postavil společně s kamarádem ze studií Paldou, který sedlá krásného a drahého fulla značky Maverick. Taktiku jsme zvolili jednoduchou, pojedeme kam až to půjde a pak to případně zabalíme. Tož stojíme v půl osmé na klatovském náměstí, zaplať pán bůh neprší, a čekáme na salvu. Co vám budu povídat, prvních pár kilometrů po asfaltu pohoda, čisté kolo a prvních pár metrů v terénu začíná ladná hra bahna a vody.
10.km - Stoupání na Barák jsem zvládl s jen minimem chodeckých vložek.
15.km - Při klesání do Číhaně jsem byl bohatě odměněn svým kolem bahenní svačinkou. Dál se na dlouho v podstatě nic zajímavého neudálo, jen snad, že šlapu do kopce a občas stojím na místě. Zpropadený bahno.
25.km Chlístov občerstvovačka - dobrej čaj, dobrý rohlíky se salámem
30.km Sv. Bartoloměj - to svinský stoupání mám za sebou a následný sjezd je snad ještě větší utrpení, jak "rychle" do kopce, tak "rychle" z kopce. Jeden elegantní přeskok řídítek.
38.km Brody - kosa a prej hurá do vody, loni jsem to objel, ale letos to nějak nejde, ti pořadatelé jsou všude a jsou dost nekompromisní, brody probíhám. Velká chyba, měl jsem si sundat návleky na tretry.
40.km Braníčkov občerstvovačka - známé tváře, mokré nohy, teplý čaj, v tretrách taky, papů a za chvíli klepu kosu, hajdy vpřed.
50.km Keply - teď už se budem jen přibližovat ke Klatovům, pokud nezabloudíme v mlze. Před hezkým sjezdem obouvám suché ponožky, aspoň něco....
55.km Svinná - zase brod, naštěstí je tu lávka... :) Začíná chcát :(
60.km Jesení občerstvovačka - sem úplně v prdeli, zima, mokrej, špinavej,... :( přestává pršet, čaj je fajn, rohlíky s masem taky, původní plán, že odsud jedu po silnici domů měním, dávám naději ještě jednomu přejezdu hřebenu.
65.km Pohádka - ve výjezdu jeden otisk Šewyho Drápalíka do bahna, ve sjezdu jsem úplně marnej, krasobruslení hadr, to už nemá s jízdou na kole nic společného, ani nevím jestli mám ještě svoje kolo, v Jesení jsem popadl něco hnědýho a hurá tlačit. Začínám cucat gel.
70.km - Palda v kopci utrhnul patku na přehazce, chvilka myšlenkových pochodů a bohužel nezbývá nic jiného než otočit a tlačit kolo zpět na silnici a pro pomoc (odvoz do Klatov). Já pokračuju dál ve stoupání do nebes.
72.km - Zázračně ožívám a valím co to jde, škoda, že to takle nejelo od začátku. :) Před Běhařovem krásný technický sjezd, 2 krátké padáky pod 45 stupni s rovinkou tak akorát na délku kola. Někdo řve ať neblázním a slezu. Hehe, zadek za sedlo a jde to jako po másle. Frajer určitě neměl bazalku. :)
75.km Úhlava brod - tady bacha, ráno prej voda do pasu, slézam z kola a brodím, voda po pytlíka, na návleky už kašlu.
80.km Běhařov občerstvovačka - no já snad ani nebudu zastavovat, ale jo. Zatím co do sebe tlačím banán a ionťák, myje se a maže kolo, safra to je servis. Během 5 minut valím dál jak splašenej.
90.km - nic zajímavého, prostě valím furt jak utrženej z řetězu a cucám gel. Začíná poslední úsek na Bítov.
95.km - tak mám tu prasárnu na Bítov za sebou, tendle úsek snad nepůjde nikdy lehce, začíná pršet, tak hurá z kopce do cíle.
98.km - Nějakej dotěrnej biker se mi věší na paty, asi chce můj skalp. Šewy říká, nikdy a ve sjezdu pevně svírá řídítka. :) Ještě, že mám tu bazalku. :)
100.km - Starej známej cíl. 9 hodin 50 minut zážitků, tepovej průměr 139 (príma trénink na Mělice) :)

Komu se nelení tomu se zelení.

2009-04-14T10:44:00.003+02:00

Jak říká Ironman, březen a duben je čas objemové přípravy. Ale podívejme co říkají pranostiky. Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. :) A tak i Šewy v březnu zůstal za kamny a v dubnu tam ještě pěkně zůstane neb mu stopku v tréninku (pokud se tomu co jsem do dubna předváděl vůbec dá říkat trénink) vystavil nezvaný host a to streptokok. Přesně kterej kok to je nevím, ale je to pěkná potvora. Týden krásných teplot kolem 38,5°C, bohužel však mého těla a né teploty vzduchu. 2 týdny zobání antibiotik a další 2 týdny nic nedělání, aby se tělo vzmátořilo z těch sajrajtů. Ano vychází to pěkně na 1.května kdy budu moct pomalinku a polehounku začít nabírat kondici. Ale nebudeme z toho dělat tragedii, pár závodů bohužel padne, to se nedá nic dělat.
Ale aby jste si nemysleli, že válení v posteli je fakt nuda a abych uspokojil milovníky číselných údajů, tak bych si dovolil jeden měřitelný výkon zmapovat. To takhle po návštěvě obvodního lékaře a nafasování nových antibiotik, jsem zalehl do postele a jelikož mi přišlo, že hicuju víc než i neobyčejně, založil jsem teploměr do podpaží. Vyšplhalo to na krásných 39°C (časový údaj 18:00). Takže nová antibiotika ještě nezabrala. Nasazuji osvědčený Paralen 500 a to 2 kusy. Od 20:00 do 21:00 se potím v posteli jak při letním závodě na Karlštejně. 21:30 - teplota 37,5°C. O půlnoci do sebe tlačím další dávku antibiotik (Ospen 1500). V 01:00 je mi neskutečně blbě, mozek stávkuje, studený pot a světe div se teplota na 35,5°C. Usilovným dýcháním jsem jí vyhnal na 36,5°C což už se dalo vydržet. :))) Takže to máme za 7 hodin pokles tělesné teploty o 4,5°C, slušnej výkon, ne? ;)
Letošní příprava na letní sezonu se některým fakt nedaří. No co Ječmínku a Aldamane, asi si založíme speciální kategorii hobby lazaret. :)))

Sezona 2008

2009-01-05T12:21:00.001+01:00

Prej mám taky zhodnotit sezonu a poodhalit pokličku (spíše takovu prťavou pokličičinku) tréninkových ročních objemů.

Tak tedy, myslím, že se povedla. :-)

V podstatě 1. pořádná triatlonová sezona co se závodů týče a taky 1.IM v podobě Železňáka. Účast na celém podniku Triexpertu a pár dalších triatlonů na vrch, plus veškeré akce od Klatovského triatlon klubu, to bych řekl, že je slušná porcička kilometrů. Trénink žádná sláva, ale tak dělám to pro radost a né abych honil nějaké ambiciozní mladíky, případně zkušené harcovníky. Nicméně některých zářezů zkušených borců si cením. :-D

za rok 2008 to celkem hodilo:

plavání 109km, kolo 3577km, běh 658km

pro porovnání začátečnický (čuchací) rok 2007 vypadal takto:

plavání 53km, kolo 3247km, běh 310km

Plány na rok 2009? Nějaké přípravné běhy a kolo. V triatlonu si hodlám střihnout Czechmana a Moraviamana, pak se uvidí, ale rád bych ještě jednoho IM. Možná Teplice a třeba ME v Praze. Uvidíme.
Tak ať to vám všem lítá v novém roce 2009. Šewy

V dolomitském objetí (červenec 2007)

2009-01-04T12:02:00.013+01:00

Našel jsem jedno slohové cvičení z brka mistra Vavise a usoudil jsem, že stojí za zveřejnění.

Z oblohy začínají padat kapičky vody, ale my jsme rozhodnutí i v chladu a začínajícím dešti pokořit výhlídku na Hochalpenstrasse z druhé strany, z městečka Heiligenblut. Před dvěma lety jsme to zabalili kousek před Hochtorem ze směru od Zell am See, letos nabuzeni juknout se na Grossglockner za každou cenu. Po mírném stroupání míjíme starou známou dopravní značku vyjadřující ve zkratce krpál jak cip, bacha na krávy vy bejci, možná se vám z těch zatáček zvedne kýbl a v zimě bych v autě na plyn moc nešlapal.Od této chvíle jsou našimi společníky zákruty, překrásné výhledy na rakouské Alpy a zvuk přehazovaček. Nad hlavami plují mraky a my tušíme, že se suchou kůží z toho dneska nevyjdeme. 8 kilometrů před vyhlídkou Franz Josefs Hoehe nám zavřená chatička s luxusní lavičkou a stříškou, pod kterou neprší, nabídne azyl. Oblékáme šustky, já své v dalších etapách legendární emergency poncho, jíme tyče a modlíme se, aby se vyčasilo. Pomocí společného ovládání síly čchi se po chvíli ukazuje punťa a pro nás je to jediný možný signál, huráá nahoru.
Zase do kopce, stoupání roste i s nadmořskou výškou. Po menším rovinatějším intermezzu je před námi závěrečné šplhání, průjezd tunelem (kam se ale hrabe na ten na Gavii) a už jsme nahoře. Počasí zaznamenává náhle obrat o 180 °, sluníčko tatam,nahoře mlha, nejvyšší hora Rakouska v nedohlednu a směsice sněhu a deště nás štípe do obličeje. Dvě sličné motorkářky, odkud odjinud než z Čech, fotí naše maličkosti a bič a pryč. Sjezd v tomto počasí je zkouška odolnosti proti chladu a mrazu, když to ve dvou tisících valíte přes šedesát 15 kilometrů dolů, jste rádi, že jste z toho pekla zase v nebi. I když dole je tak deset a lehce poprchává. Prsty pomalu rozmrzají a i pusa je schopná vyloudit nějaké to slovo. Na nějakou hygienu ani nepomýšlíme, naskakujeme do Lagunky a vyrážíme směr Itálie, cíl královské etapy letošního Gira, kopec kopců, podle odborníků i profesionálů, jedno z nejtěžších či dokonce nejtěžší cyklistické stoupání v Evropě, hrůzu nahánějící, pan Monte Zoncolan ...

Druhý nocleh nám bez připomínek nabídne vytuněný altánek v blízkosti squatu zřejmě romského osazení, ještě k tomu u potůčku nedaleko městečka Comeglians. Po vydatné snídani v podobě ovesné kašičky se navlékáme do sexy přiléhavých kostýmků, mažeme řetězy, plníme lahve a lehce po desáté vyjíždíme, jak jinak než do kopce, do Ovara, odkud k peklu jménem Monte Zoncolan. Už z dřívějška je nám znám výškový profil zdejšího kopečku aneb na deseti kilometrech převýšení 1120 metrů s průměrným stoupáním 11,9. První dva kilometry z Ovara jsou poznamenány pouze prvním z Rumových pádů po celou dobu expedice, pořád čekáme, kdy to přijde. Hm, tak teď to přišlo. Po minutí první cedule se jménem cyklistické legendy Fausta Coppiho oznamující nám pouhých 8 kilometrů k vrcholu se můj život stal na dlouhou hodinu a půl utpením mladého Vavise, napsal by klasik Goethe. Prásk! Před námi se silnice zvedá do výse a my si myslíme, že se překotíme. Jsme rádi, že otočíme klikou, abychom se vůbec dostali o nějaký ten metr dále k vysněnému cíli, který je však vzdálen doslova na míle.
Cože? To jsme ujeli teprve 300 metrů? Divíme se, když míjíme ceduli s další cyklistickou legendou, která je jen pár metrů od té předchozí. Když se před námi zjeví úsek o oněch 22 procentech stoupání, začínáme věřit moncolanským povídačkám, vyjet tenhle kopec nebude jako dát si kopeček támhle za barákem. Jedu pořád ze sedla, jen kamarád Rum to všechno dupe v sedle a já začínám přemýšlet o jeho tréninkových metodách na rovinkách v Holandsku. Na tom musí něco být!
Stoupání se udržuje na konstantní hodnotě, ze všech z nás leje, rukavice začínají být mokré durch a inklinují ke klouzání, tenhle kopec se nejede jen nohama, ale žíly na rukou i krku vyvstávají jako při maximálním rozčílení, ozývají se i záda. Žádné místo na odpočinek, jsem rád, že se vůbec napiju, když krkolomným způsobem vytahuji láhev z košíku. A ta auta! Občas nějaké projede a vy se musíte maximálně soustředit, abyste vydrželi jet alespoň chvilku rovně.
Po osmi kilometrech od Ovara se silnice podezřele zplošťuje, ale stoupání nás nenechá dlouho čekat. To už válčím jen se Šewym, spolubojovník Rum je daleko před námi, zvýšený představec, obě láhve plné ionťáku a poslední placka vzadu o 26 zubech dělá své. Před námi jsou dvě brány do pekel v podobě věhlasných zoncolanských tunelů, se Šewym si v jednom z nich zahrajeme na texaské honáky a jako dva bráchové J.R. a Bobby zachraňujeme dopravní kolaps v 1500 metrech nad mořem, když vyprovázíme stádo o dvou krávách ven z tunelu. Pak už jen pár stovek metrů, poslední stovku předvádíme spurt jako vystrřižený z BBV a už jsme nahoře. Dáváme si vzájemně five, kývnutím gratulujeme i hrstce cyklistů, kteří to absolvovali před námi či dojíždějí.Po téměř hodině a půl sedíme u cyklistického monumentu a vychutnáváme ten pocit. Kurňa, vyjeli jsme to, řikáme si, že něco drsnějšího snad už ani nemůže být, nevědíce, co nám přinesou dny příští. Držím se za záda, jsem rád, že se po předklonění narovnám a v duchu si představuju své útrapy, až budu zítra šplhat na Tre Cime.
Co jsme nahoru jeli 90 minut, dolů směr Sutrio to jedeme minut 20. Poté následuje rychlý sled událostí jako třeba Rumovo druhé políbení matičky Země, ztracení a znovu nalezení jeho pumpičky, relaxačka u potůčku a neúspěšný pokus o rychlostní rekord. Jo, skoro jsem zapomněl na tradiční bagetku, plísňák a pivo, v tomto případě chorvatský Laško.
V našem basecampu u altánku ještě stihneme osvěžující koupel v malinké lagunce, koupání ve vodě studené jak žiletky se pro dalších pár dnů stane bobříkem odvahy a statečnosti.
Večeři necháváme až na místo třetího určeni, už z dálky můžeme s otevřenou pusu sledovat otevřenou náruč dolomitského vápence vítajícího nás v lesíku poblíž Misuriny nedaleko olympijského městečka Cortiny dAmpezzo. Po párečcích a dvou plzních na oslavu Johnnyho the Goose usínáme pod hvězdami nad dolomitskými štíty.

Tre Cime di Lavaredo, Drei Zinnen ... další etapa té nejvyšší kategorie a my stoupáme do nebe. Příjemné dvanácttiprocentní stoupání do Misuriny je skvělým probuzením, ale všichni se shodujeme, že po Zoncolanu to nebyl zrovna nejlepší nápad. Míjíme kýčovité jezírko, brány s mýtem a je to tu zase. Nápisy na asfaltce nám oznamují stoupání a že prý máme být silní..Forza,forza. Osobně jsem nazval jisté úseky výjezdu na Tre Cime za tzv. zoncolanovské, ale šlape se mi celkem dobře, kdybych se dolů skutálel, jistí mě tam Šewy s Rumem. Obdivuju s grimasou čumila okolní výhledy a velikány, kličkováním z jedné strany silnice na druhou občas vyděsím projíždějící auta či dokonce autobusy. Míjí mě černé lamborghini, já se usměji a říkám si pro sebe, že bych momentálně neměnil. Když vyjedu na vyhlídku, otevře se přede mnou výhled, pro který bych jel i světa kraj. Dolomity se táhnou, kam jen oko dohlédne, dole v údolí klikatící se řeka ...Po uvítaném odpočinku, kdy v Cortině čekáme na otevření supermarketu a lehce závidíme příjemnou siestičku od 12:30 do 15:30, se doslova nacpeme už dříve zmíněnou tradiční svačinkou a vrháme se na další sedýlko Tre Croci do výšky kousek pod 1800 m.n.m.
Cesta dolů je svědkem nejprve předjížděcích manévrů za autobusem, z čehož nakonec vždycky vyjde, kurňa vem to vnitřkem, a posléze i překonání 80-tikilometrové rychlosti na úseku kousek od našeho bivaku. Po hygieně v potůčku oblékáme společenský oufit, rozuměj tričko nosené ne déle než čtyři dny a kraťasy, a vyrážíme na italskou pizzu do města zimní olympiády roku 1956. Jako správní Češi dáváme jen jídlo bez pití a za deště přes passa di Falzarego a Valparola uháníme autem richtung lyžařské středisko Plan de Corones, kam se budeme zítra škrábat.
Obavy z přicházející bouřky nás přinutí lehnout si na místo za pár let našeho bydliště, pod luxusní most před městečkem Armentarola. Holandský Grolsch nám navodí skvělou spací atmosféru, a tak na kamenech tlačících pod karimatkou usínáme v okamžiku.

Co mě ráno v půl osmé neprobudí? No samozřejmě že ohromný žugr v bederní oblasti, ale krom toho nesnesitelné vedro a proud slunečních paprsků mířících mi přímo do obličeje. To zas bude dneska pažák!
Po fantastickém 26-tikilometrovém sjezdu, kdy si ale uvědomujeme, že ho budeme muset nazpátek vyjíždět, se dostáváme opět k místu, kde silnička začne mírně stoupat. Kocháme se upravenými políčky a žasneme nad zemědělskou technikou pracující v těchto podmínkách. Užíváme si 7-kilometrovou průměrnou rychlost až k ceduli Furkelpass. Cesta už dále nevede, tak no nic, je čas na pivko. U svérázné starší dámy ve vyhlídkové restauraci, hned vedle stanice kabinkové lanovky, si objednáváme wursta, těstovinky a omeletu a k tomu poctivé kvasnice mnichovského Franziskaneru.
Po čase kochání a konverzace se servírkou, odkud odjinud než z Čech, opět klesáme dolů a stoupáme nahoru. Fantastický 26-tikilometrový sjezd si užíváme i cestou nahoru, dojíždíme přesně na vteřinu, kdy začíná pršet. Stroje se nám umývají pod větvemi borovic a my se téměř pokoušíme ukájet při pozorování nohou sličné Italky, která ve skupině zřejmě bratra a otce čeká pod stromy na odvoz.
Déšť pomalu ustává, náš plán vyjet si na Valparolo, kde krajina připomíná tu měsíční, padá, a tak se přesunujeme opět o kus dál. Tentokráte se nám stane útočištěm, dokonce po dvě následující noci, přístřešek u fotbalového hřiště FC Arabba.
Zde následuje nezapomenutelná ledová koupel po přibližovacím pochodu lesíkem, řev připomínající Tarzanovo volání rodu, ale po důkladném vydrhnutí všech partií se i v 8 hodin vecer v teplotě lehce nad 10 stupňů cítíme jako znovuzrození.
Kapky skrápí naše kola, bubnují do střechy, ale my usínáme jakoby jsme o ničem nevěděli ...

Ráno nás čeké nepříjemné zjištění, ani po dvanáctihodiném bubnování déšť neustal. Operaci snídaně tak úmyslně protahujeme co to jde a nakonec se dočkáme. Nastáva už ordinerní příprava kol na dnešní etapu, v jejímž itineráři stojí dvě ikony cyklistického Gira – passo di Pordoi a passo di Fedaia. Nu, kdyz poprvé šlápneme do pedálů začíná opět poprchávat, ale do nory se nám zpátky nechce, tak se nenecháme zastrašit rozmarem počasí a pokračujeme v harmonogramu. Prší, ale jaksi stále vice, tak se shodneme, že není čas na hrdinství a využijeme zastřešené garáže. Sledujeme potoky vody a tmavou oblohu, ale za pár minut už zprava přichází sluníčko a azuro. Neleníme, cvakáme se do pedálů a třes se Pordoii! Stoupání je poměrně mírné, zato táhlé, ale už brzy vidíme vrchol. Obklopeni sjezdovkami a třesoucí se zimou dojíždíme, jak jinak než za deště, na samotný top do výšky 2236 m.n.m. Zde nám nabídne azyl zdejší restauračka, tak sedíme a upíjíme gigantické espresso. Po půl hodině za mrholení se rozhodujeme ke sjezdu, jinak bychom nahoře byli snad do alelujá. Pekelná zima, vitr, déšť, fuj, jel jsem už lepší sjezdy.
Městečko Canazei a místní Sparr nám poskytují svačinu. Tušíme, že ještě zdaleka není všemu konec, takže to do sebe naházíme a valíme směr Fedaia pod mohutným masívem známé Marmolady. I sem nahoru to ubíhá a zanedlouho obdivujeme úmyslné přeseknutí vodního toku lidskou rukou. Objíždíme část přehrady a už to zas svištíme dolů, jen lehce omezeni mokrým povrchem a někteří z nás i hubenými brzdovými špalky. Ke stánku FC Arabba dojíždíme za deště, promočení a promrzlí na kost, tak se, myslím, jenom převlékneme, najíme a jdeme do hajan. Plánované úterní pozování na vrcholu Marmolady tak nechtěně odkládáme na neurčito ...

Vzhledem k průběhu počasí, které sice ráno vypadá jakž takž, tedy neprší a i slunko se ukáže, se rozhodneme tento den vegetit. Ve výšce nad 3000 m.n.m. to může vypadat všelijak, tak se kocháme krajinou, doslova se přežereme třešní kousek pod Mendelovým sedlem, dáchneme si a nabereme sílu na další etápky. A pomalu se blížíme k passo di Tonale.
13 kilometrů před ním chvilku hledáme místo pro bivak, ale nakonec nás opět přivítá ubikace FC Cusiano poblíž Vermiglia. Zde obdivujeme přepychový kuchyňský koutek, výhled na skokanské můstky a do jedenácti hodin se zaposloucháváme do malebných zvuků, které vydává zdejší amatérsků hudební skupina zkoušející právě v místnosti fotbalových šaten.
Sedíme v autě, naše uši trošku trpí při poslechu Nirvany a s využitím síly rytířů Jedi se dočkáváme krátce před jedenáctou vyklizení pozic a kýženého spánku na zastřešené terásce.

„Pičo“! Omlouvám se citlivějším povahám, ale jiné pojmenování středeční etapy bych hledal marně. Ve zkratce naznačím průběh – Tonale nahoru, pak dolů, Gavia nahoru, Gavia dolů, pár kilometrů k Mortirolu, to nahoru, dolů, jak Tonale dolů, tak pak nahoru a jak Tonale nahoru, tak dolů. Suma sumárum start kolem desáté ráno, návrat po desáté večer, zhruba 140 kilometrů přes kopečky 1884 + 2651 + 1853.
Výšlap na známé to středisko ještě jde, občas projedeme restaurující se úseky na červenou, míjíme kamennou pevnost a samože se kocháme okolními vrcholky Alp, které nahradily dolomitský vápenec. Z passo di Tonale se sjezdem a začínajícím výjezdem dostáváme na cestu na druhé nejvyšší sedlo, kam se dá na dvou kolech v Itálii dojet, cíl královské etapy loňského ročníku Gira, Passo di Gavia o 6 metrů vyšší než ikona francouzské Tour Col du Galibier. Po anabázi s malým černým prasátkem, které si se mnou při fotografování hraje na schovávanou, vyrážíme skoro kolmo nahoru.
Za sebe mohu říci, Gavia se pro mne stalo zhmotněním toho, co jsem v Itálii hledal. Poměrně širokou asfaltku střídá poměrně uzounká cestička hrubého povrchu uvozená značkou 14% stoupání a zúžení vozovky z obou stran, doporučená rychlost 30 kilometrů za hodinu. Snížíme tedy otáčky klikoměru a ve stínu lesa stoupáme k výšinám. Po cestě potkáváme nápisy z loňského Gira dodávající nám sílu a pokoušíme se přijmout radu o vuyžívání sluneční energie.
Po třech kilometrech necháváme les pod námi a pohltí nás nekonečné serpentiny lemované stády krav či ovcí. Obklopen jen horami a přírodou, myslím na všechno a zároveň na nic. Proti kopci svým výšlapem nebojuji, ale jsem s ním v symbióze. Najednou se mi šlape tak lehce, vnímám jen otáčení klik, svět přede mnou a absolutní pocit vnitřního štěstí mě žene stále výš. Hopla! 2 kilometry před vrcholkem si Gavia pro nás schovala překvapení, po kterém jsme se všichni tři nakazili tunelofobií. Odhad tak 500 metrů dlouhý , tma jako v pr..., nevidíte na nic, jen kdesi v dálce malinké světýlko značící zřejmě druhý konec. Modlím se, aby nic nejelo, valím to, jak se dá, ale kdyz jsem na konci, málem mi přechod z černočerné tmy do žlutého jasu dne způsobí celkové selhání organismu. Podobně jsou na tom i zbylí dva mušketýři. Statečně ale vzdorujeme a za chviličku se spolu setkáváme na vrcholu. Grilujeme se, opřeni o stěnu restaurace. Po získání lehce bronzového opálení navlékáme rukávky a vůbec všechny vychytávky zabraňující alespoň trošku úplnému promrznutí a klesáme k třetímu kopci, kde bychom měli narazit na památník legendárního cyklisty a píchače, Marca Pantaniho.
Až do Edola je to víceméně jen z kopečka, představa že tento sjezd plus ještě na Tonale v nás budí vzpomínku na sjezd a výjezd na Plan de Corones. Ale to už zabočujeme doprava dle pokynu šipky s nápisem p. di Mortirolo. Po chvilce zjišťujeme oblíbenost kopce právě mistrem Pantanim. Už jsme dlouho nestoupaly do kopce, tak nás chce Mortirolo vyvést ze stereotypu. Pomalu ujíždím Šewymu a Rumovi s domněním, že kdyžtak na ně počkám nahoře u pomníku. Po šesti kilometrech vám Mortirolo dá čuchnout, sklon se skloňuje na rovinku, což vás nutí dokonce ke změně na velkou placku vepředu, ale po chvilce jako spousta žen ucukne s tvrzením, že dneska z toho nic nebude, se rovinka mění na brutální stoupání, kde o den později máme problém se vůbec rozjet do kopce na jednotku. S pomocí místních domorodců dojíždím na vrchol. Památník nikde, nikde nikdo. Po chvilce se ptám přijíždějících bikerů, ale ani oni mi nedokážou odpovědět, kde nám Pantani zanechal vzkaz do let budoucích ve tvaru:“Kdo nefetuje s námi, fetuje proti nám.“
Na pár minut dřepnu a každou minutku vyhlížím oba kamarády. Deset minut nic, dvacet minut nic, začínám si domýšlet jejich setkáni s vnadnou Italkou a skoro nadzvukovou rychlostí dolů téměř letím. A tu je vidím, už v městečku téměř dole, pohoda, dáví se houskami a sýrem zajídajíce tu lahůdku čokoládovými sušenkami. „Kde se flákáš“,zazní odspoda. Po sdělení, že se místo výšlapu chtěli opalovat, jim dávám par minut náskok, přeci jen sluníčko už zapadá, tak co by tady se mnou čekali a mrzli. Láduji se lahůdkou a vyrážim za nimi. Ale co to, šlapu, ale nejedu. Začíná být znát ta menší projížďka! No bacil jménem tuhnutí skočil na mě a já jsem rád, že oba borce vůbec doženu. Jsou mi na dosah, jen parkrát šlápnout. V začátcích stoupání na Tonale po osmé večer mi ale kluci utíkají a já se trápím celou cestu na vrchol. To máš za to, že děláš machra a nemáš křídla, i když při sjezdech to možná tak vypadalo.
Šewy s Rumem čekají nahoře a následnou dobu po půl deváté v noci jednoho středečního večera bych nazval triumvirátem synonym kosa, zima, chlad. To vše při teplotě něco nad deset stupňů Celsia a ve výšce kousek nad Sněžkou. Po pekelném sjezdu s jedním světlem na nás tři, s promrzlými prsty a vlastně celým tělem, vjedeme téměř přímo do zaparkované Lagunky. Řádně přitopíme a pomalu se rozehříváme. Zase abychom se úplně neroztekli, požíváme každý po plzniččce a hnedka nám je lépe. Věřím, dát si jich ještě ten večer pár, chtěli bychom to vsechno absolvovat znovu.
Z toho večera si už jen matně pamatuji, že jsme si vzali spacáky, karimámy a odebrali se do věčných lovišť.

Lahodnější třešničku na dortu než výšlap na nejvýše položené pro cyklisty přístupné místo v Itálii si ani nedovedu představit. Po vyspinkání se do růžova se skoro se slzami loučíme s naším luxusním hotýlkem u skokanských můstků a přes Gavii vyrážíme ke střetu s passo di Stelvio alias 2757 výškových metrů. Kopírujeme cestu ze včerejška, škrábeme se na Tonale, ale Gavii se vyhneme, krapítek se děsíme zúžení vozovky z obou stran a jízdy třicítkou. Jedeme do Edola a opět známou cestou na Mortirolo pevně odhodláni Marcův pomník najít. Při sjezdu z Mortirola na druhou stranu odhalujeme holou pravdu. Myslím, že jsme se všichni tři shodli, jestli existuje pekelnější peklo než Zoncolan, pak je to zcela určitě Mortirolo z druhé strany, z městečka Mazzo. Při cestě autem dolů se strachujeme, abychom nešli na střechu, uzoučká vozovka nabádá být ve střehu každičkou sekundu. Zhruba po třech kilometrech ho vidíme.
Zajímavě řešený, žádný kýč. Snad jen ta tatrovka pod ním zaparkovaná. To nás neodradí, horolezčíme na korbu a necháváme se zvěčnit s memoárem cyklistické legendy, posledním cyklistou, který vyhrál Tour i Giro v jednom roce.
Zbytek cesty dolů nám jen potvrzuje, žádné místo na odpočinek, no prostě prďák jak cip.
Se slovy, však my si Tě jednou povodíme, necháváme další sportovní výzvu za zády a krátce po jedné hodině se ocitáme v Bormiu, odkud započínáme naší projížďku na Stelvio.
Čeká nás 20 kilometrů do kopce, opalovačka a 20 kilometrů z kopce. Volíme poklidné tempo, okolní příroda si pro nás opět připravila sérii neuvěřitelných výhledů a panoramat. Najednou jsme v půlce. Když se podíváme dolů, tají se nám dech, jak serpentýny připomínají stočenou vinnou klobásu, po chvilce zase menší vložka v podobě rovinatějšího úseku. Poslední tři kilometry, kdy míjíme odbočku do Švýcarska, jedu po Rumově boku. S tímhle chlapíkem jsme toho zažili už hodně a jsem moc rád, že jsme se spolu vyškrábali i sem. I se Šewym, který se kroutí ze strany na stranu pár serpentýn nad námi. Jooo, zařvu si a ocitám se na cyklistické střeše Evropy. S kolem to už jde výše jen na dˇIzeran ve Francii.
Nepohrdneme mňamkou, wurstem vykládánou houskou, sluníme se a kocháme se zasněženými vrcholky. Potkáváme dva snowboarďáky, postarší dámu v cyklistickém a smekáme klobouk. Itálie cyklistikou opravdu žije, lidé jsou ohleduplní, a tak troubení a řvaní slyšíte jen v návratu do české reality.
Poslední velký sjezd si každý vychutnává po svém. Za necelých 30 minut jsme dole, loučíme se s Bormiem a túrujeme autíčko tam, odkud jsme před chvilkou sjižděli. Potvrzujeme fakt, že při sjezdu autem z kopce, který jsme vyjeli, odhalujeme nové sportovní výzvy. Při zpětném pohledu na Stelvio od Prata se nám pusa sama otevírá, dle odborníků nejsouvislejší a nejdelší sled serpentýn v Evropě. S pocitem, že je proč se vracet, se loučíme s Itálii, sbohem, dala jsi nám nespočet krásných zážitků!
Přes Rakousko míříme k nejvyšší hoře Německa, kde se chceme rozloučit víceméně rovinatou etapou. Poslední base camp mimo Čechy rozkládáme na půli cesty mezi rakouským Ehrwaldem a německým GaPa. Naposledy si zařveme, když provádíme hygienu, likvidujeme poslední zbytky potravin (jejich totální konzumaci zpečetíme u louky za Strakonicemi dva dny poté) a usínáme pod Velkým vozem.
V sobotu ráno necháváme snídani na odpočívadlo v Grainau u GaPa, které známe z naší akce před dvěma lety. Naposledy se oblékáme do kompletů a startujeme na okružní jízdu kolem masívu Zugspitze. Ládujeme se zmrzlinou po prohlídce Linderhofu, jednoho z pohádkových zámečků bavorského blázna, krále Ludvíka II. Bavorského. Uskupeni v rojnici po celé šířce vozovky se odpočinkovým tempem šineme k Plansee, kde je na plánu další grilovačka. Zde se odvažujeme smočit i naše ohanbí, takže skáčeme do vod zdejšího překřásného jezírka. Místní obyvatelé nazvali ten pátek Dnem tří Mobydicků.
Přes Fernpass se dostáváme opět do Říše, zde je cesta poznamenána občasnými rychlostními manévry, které jsou k vidění spíše na velodromu.
Po 100 kilometrech dojíždíme do cíle, vaříme poslední večeři, fotíme hory při západu slunce a občas zavzpomínáme. Když na místo přijíždí zřejmě prototyp Škoda 612 Caravan, jen tak se zamyslím a říkám si: Teď z něj vyskočí tři borci, udělají si večeři a budou si plánovat, kam pojedou na silničkách zítra. Jak dají kolečko kolem Zugy, a pak směr Itálie, na Stelvio a Gavii. Tohle odněkud znám. Místo toho vyjde z auta pár, jen se koukne na ještě sluncem osvícený vrchol Zugspitze a schová se do konce dne v autě.

My nasedáme,teď směr už Čechy ...

Novohradský basketbalový maraton

2008-12-08T12:58:00.004+01:00

Tato moc povedená akcička probíhá každoročně a když se nevydaří po sportovní stránce, tak vždycky po stránce společenské. :-) Tentokrát jsme zahájili akci již v pátek podvečer, tedy tu společenskou část. Po příjezdu na Hrady kolem osmé, jsme okamžitě zapadli do restaurace zvaná Radnice. Zde už sedělo pár členů družstva, kteří zavodňovali organismus na zítřejší akci. Nicméně jsem nezahálel, kopnul tam několik plnotučných piv a podpořil to několika panáčky zelené. Bujarou přípravu zakončilo několik smečovaných piv a panáků a kolem jedné se šlo spát. Ranní vstávání kolem osmé nebyl zas takový problém, cesta do Stropnice, kde se tentokrát odehrávala sportovní část víkendu, taktéž v pohodě. Horší už to začalo být s pohybem po palubovce. Starosta Hradů zahájil akci v půl desáte pokřikem Huňá muf a šlo se na věc. Nějakou náhodou jsem se ocitl v zahajovací sestavě Hradeckých. Tož sem bez ostychu zahájil palebnou formaci a hned tam loupnul první troječku turnaje, odběhal jsem nějakou tu půl hodinku a šel jsem si hačnout na lávku. Co vám budu vyprávět, ze začátku všichni běhali jak čamrdy a postupem času sil ubývalo a ubývalo až nezbývalo. O proti loňsku mi taky nějak krutě došlo a tak sem v závěru turnaje už běhal dost sporadicky, ale běhal. V průběhu turnaje už začínalo být jasné, že Novohradské družstvo opět nebude stačit na v laufu hrající družstvo Zbytku světa. A tak se stala pro starostu nepříjemná věc a to stejně jako loni, prohrálo se. Turnaj byl ukončen v pět hodin odpoledne, kdy většina lidí už šilhalo únavou. Celkem se odehrálo 7,5 hodiny. Kolektivně sme si přiznali, že jsme pěkný mejdla a zavzpomínali na časy kdy se hrávalo 12 hodin a v dobách hodně dalekých i 24 hodin. Jo to byl ten správný basketbalový maraton. Luxusní halu jsme využili ještě k výtečné večeři a pak se vrátili do Nových Hradů na závěrečnou oslavu turnaje a vyhlašování statistik. Zde se sešlo jen zdravé jádro a několik fanynek. :-) Záverečná oslava už proběhla v umírněnějším tempu než příprava v pátek, vlastně ani nebylo co oslavovat, ikdyž my si důvod vždycky najdem, a tak jsem se dostal do postele již před půlnocí. Ještě vyhodit kotvu z postele, aby se ta zpropadená místnost při usínání tolik netočila a je po mě. Probuzení ráno bylo příjemné, ale při vstávání se stala tragická věc, přes noc mi asi ochrnuli nohy, prostě se na ně nešlo postavit. Po několika pokusech se mi to povedlo a celou neděli jsem chodil jak naprcanej kačer. No byla to podívaná. Ještě, že do Prahy byl přesun autem. Bohužel ani v pondělí to nebylo o moc lepší, lejtka pořád proklatě bolela. Teda po Železňákovi jsem byl taky pěkně zhuntovanej, ale rozhodně ne tak moc jako po této akci. Inu kyselina mléčna tekla proudem. :-)

A ještě konečný výsledek: Nové Hrady : Zbytek světa 562 : 654
Odkaz na tabulku střelců: http://www.bknh.ic.cz/cz/maraton2008.html
Poznámka, proč zrovna my jsme Béčko? ;-)

Král Šumavy aneb zase na šrot

2008-09-24T17:09:00.014+02:00

Marně vzpomínám, to bylo letos nebo loni jak bylo tak hnusně na Králi? Jojo loni, letos to bylo snad ještě horší... :-) Tak popořádku, po Pilmanovi totální flákačka, nicméně mám najeto přes léto, tak co bych ten 250ti kilometrový dýchánek neobjel. Když nebude chcát, proč ne. S Vavisem z domu vyrážíme ještě za tmy v 6:20, za chvíli jsme na náměstí kde se to všecko pěkně řadí a roj cyklistů ševelí do tmy. Potkáváme klatovskou borkyni Martinu, fotíme se a já se snažím zjistit za kolik to má v plánu objet.

Počítám, že to dá pod deset, ale ona se tomu brání. Však uvidíme. Hlavně se teda uvidí co my s Vavisem, dost bude záležet na počasí. Je 6:30 a peleton nadšenců (možná spíš pošuků) se vydává na svou nekonečnou a zatím skoro noční pouť. S Vavisem se snažíme držet pospolu a využívat výhod balíku. Bohužel mě to nějak na "rovince" do Mochtína baví a sjíždíme balík za balíkem, když zjišťuju v kopečku, že mám tepovku přes 180, zvolňuju. Takle by to nešlo. První obstojný kopec za Malonicema docela v pohodě, přesto došlo poprvé na kašpárka. Následuje odměna v podobě sjezdu pěkně v menší grupě. Tak teď si vystoupáme do Kunkovic a na dlouhou chvíli bude pohoda. Ve sjezdu za Čachrovem se to pěkně potrhalo, až jsem osamocen na špici, inu znalost prostředí se vyplatila. Směrem ke Strážovu to funí pěkně do zad a tak si to valím podle sebe. Mrkám dozadu a v dálce vidím Vavise, určitě si mě v Děpolticích docvakne. Za Strážovem mě sjíždí skupina 3 lidí, tak se zapojuji. Chlapci na špici bezhlavě buší a každou chvíli je musím upozorňovat na správný směr trasy. Být beze mě jsou dávno zpět v Klatovech, minimálně v Janovicích. :-) Je tu krpoš do Děpoltic a opět kašpárek, jedu ležérně a vyhlížím Vavise, furt nikde, přitom ty kopce mu letos tak pěkně jdou. Jsem na vrcholu a furt nikde, jedu skoro krokem. Rozhoduji se pro sjezd k bufáči a tam počkám. Cpu se tu už čtvrt hodiny a furt nikde, za chvíli telefon, že měl defekt. Po nějaké době opět telefon, defekt nemá, za to je u Janovic. :-D Naviguji ho hlavním tahem do Nýrska a pak dál na Rudu, sraz ve Lhotě. Čekám a kláda jak cip, jedu mu kousek naproti. Sláva konečně spolu, ale veškeré balíky cyklistů nenávratně v řiti. Valíme na Špičák a sjíždíme pár jedinců. Jednu ženu jsem vyhecoval k závěsu, snažím se jet tak, aby stíhala. Nakonec se pod sedlem odpojuje, že si radši pojede svoje. Ještě se uvidíme, v tu chvíli by mě nenapadlo jak blízko jsem k pravdě. :-) Sjezd do Rudy lahůdka, za to výjezd za Rudou pruda, trochu vody a nějak mi to nemele. Na Gerlovku jsem se vyškrábal, 75.km a začínám toho mít dost. Tak snad si do Srní odpočinu. Za Hůrkou se sjíždí trasy a potkávám 150tníky, hned kousek přede mnou brácha, snažím se ho docvaknout a vůbec mi to nejde. Jen co se mi to povedlo, namotal přehazku, to je teda pešek. A už tu jsou pověstné Prášilské kostky. Sice nikomu moc nejdou, ale Vavisovi vůbec, takže ho dojíždím. :-) Za Prášilama nás dojíždí brácha a tak to do Srní doklepeme společně, nicméně do kopců se neskutečně trápím a vlaju za všema jak toaletní papír. Srní občerstvovačka = spása, cpu se vším, polívka, rohlíky se salámem, banán a navrch horký čaj. Vůbec se mi to tu nechce opustit, co mě chybí? Nic. Možná sluníčko a teplo. No tak dobře, ze Srní to je pěkný sjezd. Valíme dolů a je to zase kláda. Fuj tajbl. Skoro bych jel to dvoukilo. Máme natočeno 100km a představa dalších 150 je fakt na pěst. Chvíli to konzultuju s Vavisem a bohužel nekompromisní pravačka určuje směr na Svojše, no tak jo. Jsme tu půl hodiny před limitem. Co asi naše kolegyně ze Špičáku, stihne to? Prďák na Svojše a pak na Zhůří to je fakt mazec, že já si tu pravačku radši neusekl a ještě dělám jako bych to tu vůbec neznal. Ve Svojších dávám pauzičku, čůračku a nasazuji Shlehovou terapii. Zabublá to do trubek a ať se děje vole boží. :-D Po neskutečném trápení jsem se vyškrabal na Zhůří, do žaludku letí tyčka a další gel. Vavis čeká a hlásí teplotu 5°C. Zabte ho, pak mě a pokud nemáte péřovku, tak i sebe. :-) Koketuju s myšlenkou zavítat do nějaké teplé hospody a objednat si flašku Fernetu. Nebo že bych stahnul kůži z tamhle toho berana, sakra kdyby aspoň ty praporečníci měli nějaký noviny. Nějakou záhadou jsem se dovlíknul až do Kvildy. Následuje krásné pozvolné klesání při Teplé Vltavě až do Borové Lady. Trošku jsem pookřál a tak to tu mastím krásnou 45, dojíždím Vavise a pelášíme vpřed jak lavina údolím. Odbočka za Borovkou zase velí do kopců, teda oni to nejsou kopce v pravém slova smyslu, jen taková mírně zvlněná rovina, ale moje momentální psychické rozpoložení má značně vychýlenou vodováhu. U Nového Světa přichází spása (jak patřičný název vesnice). Starší borec s rozebraným kolem se dožaduje pomoci. Hurá, slézám a nabízím svůj kompletní servis od výměny ventilku až po složení tandemu z jeho a mého kola a dojetí do cíle za jeho pomoci. :-D Pardál jeden se však spokojí jen s mojí náhradní duší a využití služeb mé hustilky, ani nedovolí mi to nafouknout. Asi je to na mě poznal, že melu z posledního. Odjíždíme s Vavisem, aby nás bodrý chlapík za pár kilometrů dojel a oplatil mi pomoc tlačením do kopce. Sundej tu ruku z mého zadku nebo tě kousnu. Buď se na mě vyprdni nebo mě za chvíli zakopej pod tou krásnou lípou. :-) No tak jedu zase za svý, za svý nic co ze mě už dávno vyprchalo. Už, už je to tu, otočka u Vimperka a teď začne hra na přibližovanou ke Klatovům. Další skvělá zpráva, za 2km bufík. Na občerstvovačce nabízí své kolo výměnou za cokoli motorového, co by mě dopravilo do vany a na masáž, když už tím tady nedisponujou. Ve Zdíkově jsem se fakt zaseknul, divím se, že už zde mě Vavis neopustil. Taky jsme dospěli k závěru, že letos to fakt pod deset opět nebude. Přijíždí sběrný vůz, chvilku před ním dáma ze Špičáku, co teď jásat nebo plakat? Tento moment zažívám fakt poprvé, s bufíku odjíždíme úplně poslední a hned po nás se to tu balí. Před Javorníkem mignem dvojici a v trápení na Javorník mám na dohled dámu ze Špičáku, Vavis už je zase někde vpředu. Pod Šimánovem se sjíždím s výše zmíněnou dvojicí a dámou. Ona nasazuje nejmenší placku z trojky a vesele si to točí, já to rvu na 39-25. No nevěřil bych, že to celé dám v sedle, ale je to tak, no když máte za zadkem ženskou... I potlesk pořadatelů jsme si vysloužili, byť jsme úplně poslední. Juchů a teď na sjezd do Sušice, vůbec se s tím nemazlím a odjíždím. Na předposlední občerstvovačku do Dlouhé vsi prej přijíždím s pěti minutovou sekerou na Vavise, to docela jde, ne? No a zase ládování, ať je z čeho brát a zase odjezd jako poslední. Teď už mám před sebou poslední tři "smrťáky", Hartmanice, Hlavňovice a Velhartice. V Hartmanickém odskakuje Vavis, kterého uvidím až v cíli. V půlce mezi Hartmanicema a Hlavňovicema se sjíždím s Jíťou (to je ta dáma ze Špičáku, kdyby někdo nevěděl) a zabředáme do rozhovoru. Pěknej Ridley se zadní karbonovou stavbou na 105. Jen ta trojplacka to trošku hyzdí, ale co bych dneska za ní dal. :-D Do Hlavňovic dojíždíme společně, já atakuju občerstvovačku, Jitka kopec se slovy, že ji jistě dojedu. Tak nevím jestli myslela, že dojedu jí nebo ten bufík. :-) Začínám si pohrávat s myšlenkou, že když už se mi takle "daří", že by to bylo takové stylové dojet poslední do cíle. Začínám koordinovat balení bufíku a po sléze odjíždím směr smrťák. Docela jsem si s ním hravě poradil, na zlomu bylo viděl předposledního borce, kousek níž už to valila dolů Jitka. Tendle sjezd mám fakt rád, pěkný pozvolný zatáčky, do kterých to klopíte v 60tce a v posledním lomení to jde přes 70. Konečně můžu jednou za rok prosvištět stopkou pod kopcem bez zastavení, kvůli tomu to stojí Krále jet. :-D Mignul jsem pána v letech a frčím si to dál, jsem předposlední. Za chvíli už zase stoupám na Velhartický utahovák, Jitka na dosah. Jenže než já budu na vrcholu tak ta už bude zase klesat někde dál. Následuje další ze skvělých, byť krátkých sjezdů. Dneska to tu přes 80 nevytlačím, řídítek se sotva držím. U Podolí dojíždím Jitku a kecáme. Má obavy, aby jsme to stihli do 12 hodin, prej je to limit pro měření časů a ráda by to stihla, aby mohla být v kategorii ZD2 (myslím, že něco jako ženy nad 40) změřena a na bedně, je totiž jediná účastnice v této kategorii. Safra, co s tím? Taky si nemohla vzpomenout dřív. Z Běšin to máme do cíle tak 11km a času 20 minut. Vytlačuju z tuby poslední zbytky gelu a pak vytlačit něco ze sebe. Jedu co to dá, Jitka vzorně v háku. Příšerně mě bolí kolena, no ale nedá se nic dělat, čas je neúprosný. Tak ještě chvíli a budou tu Luby, z bolesti kolen už mi tečou slzy. Praporečníci na svých místech, paráda, a tak to můžem řezat. Svádíme neuvěřitelný souboj s časem. Bude to na vteřiny. Jitka je skvělá, perfektně za mnou vlaje. Ještě sme střihli nějakýho chlápka, takže na nějaký poslední místo kašlu. Cílová rovina na dohled a tak pouštím Jitku před sebe, aby si to užila a měla třeba nějakou pěknou fotku kde bych nezacláněl. Nakonec jsme to dali s malým fousem (12:00:17). V cíli jí čekají kolegové-fandové a bouřlivě aplaudují, tiskneme si ruce. Večer se snad uvidíme, tebe na bedně určitě. ;-) A já jsem si schytal nemístnou poznámku, jestli mi to za to stálo, od mého stvořitele. Na to se nedá jinak reagovat než, stálo, sice to bolelo jak prase, ale stálo to za to, ostatně jako veškeré bodobné akce ve společnosti Vavise a dalších skvělých lidí.
Jinak plán na příští rok zůstává, pod deset, sice už budou nové trasy, ale to vůbec nevadí. Bude to chtít konečně nějaký pěkný počasí, taky toho sportovního štěstíčka a hlavně odpočatého a 100% zdravého Šewyho. A vzkaz tej svini co mi na Srní vyměnila nohy: Dostaneš příště po čuni, s takovýma šmečkama se to nedá jet. :-D

výsledky: http://www.championchip.cz/cze/zobrazenisouboru.php?IdAkce=809131&Kategorie=250%20Km
fotky: snad budou

Pilman

2008-08-31T18:02:00.000+02:00

Týden utekl jako voda a hurá na závěrečný podnik Triexpert Cupu a to na Pilmana. Přiznávám se bez mučení, zas tolik se mi na ten závod nechtělo, jednak po Lipnu to není ještě ono, jak fyzicky tak zdravotně, navíc jsem veškeré tyto krize přiživil na závodu Javor 1456. Ale některé aspekty velely vyrazit a pěkně se dorazit. :-D Tajně jsem doufal, že někteří profi chrti by nemuseli přijet a kdybych si vylepšil bodový výsledek mohl bych snad i stanou na bedně věkové kategorie Triexpert Cupu, zatím jsem se krčil na 6.fleku. Nebudu vás hned na začátku napínat, ty cajzli nabóchaní snad přijeli všicí. Tudíž jsem si to přijel užít. Na místo konání jsem přijel na poslední chvíli. Rychle pozdravit s Vavisem, urobiť prezenčku a šupem dem do příprav. Zdravím se s Ironpepou a poznávám jeho kámoše Demiho, ty blázni se ještě stačí jít proběhnout. Nechápu, stejně se nejdřív plave. :-D Veškeré přípravy už se chýlí ke konci, už se jen převlíknout do cvičebního úboru. Mažu k autu a koutkem oka zachycuji jak se Pepa snaží rozflákat zadní okýnko u auta. Na dotaz o kladivu mu nabízím montovací klíč č. 32 (kdyby někdo nevěděl, tak je to klíč na dotažení misek středového složení pomocí takového nástavce). Nakonec sehnal kladivo a tak se deset minut před startem probíjí sklem do vnitřku auta pro neoprény, To jsou mi dneska zabezpečovací moresy. :-) No nic čas letí a jdu se taky rychle navlíct do gumy. Pár tempíček, rozprava s Langošem o neposlušných čepičkách a hurá do toho. Od Lipna jsem vlastně neplaval, tak jsem na to zvědav jak to půjde. Hned na prvním úseku se stala tragická událost. Asi jsem špatně věnoval pozornost usazení neoprénu nebo nevím, nic méně sem si uskřípnul v podbřišku to ... no, a levou. Celých dlouhých 1,9km jsem bojoval s tím dostat tu potvoru na správné místo a bohužel se nepodařilo. Panečku to bylo utrpení, takže pánská část publika asi chápe jak moc jsem se těšil na kolo. :-) Pod vlivem okolností a bez 3 týdenního tréninku lezu z vody za krásných 31:30. Hurá, neoprén je dole, to je úleva. Takže na to příště bacha. Lezu na kolo. Prvních 10km je bídných, vůbec to nejede, skoro bych se na to vyprd. Začínám to tu pojímat jako výlet v duchu vl001. Okruh kolem Vepřové je novinkou. Balíky slámy na poli mi imponují, to by byly fotky. Z fotografické letargie mě probouzí krpoše za Velkou Losenicí, no to se z toho vomeju. Takovej pohodovej okruh byl ten loňskej a teď toto. Jdu se s tím poprat. Konečně začíná další zábavná část kola, z Vepřové na Pilskou nádrž můžu sledovat soupeře. Čím víc se blížím k otočce, tím víc mě tuhne úsměv z cyklistického filmu odvíjejícího se přede mnou. Začíná to borcem na známém Specializedu, pak Mírou Vraštilem, pokračuje to Langošem a končí Jirkou Baldou. Všichni tyhle vylezli z vody přede mnou, přitom na Lipně i na Karlštejnu to bylo opačně. No někde se stala chyba. :-) Nic naplat 2.okruh se snažím napálit. Fakt se s tím nemazlím a docela to šťavím. Hned za Polničkou smahnu Jirku Baldu a další tři borce, pak dlouho nikde nikdo. Jo málem bych zapomněl, jediný Vavis a Milda Bayer poslušně za mnou. :-D Dlouho dobu jedu sám, tak zdravím známé v protisměru. V krpálu za Velkou Losenicí se na mě smějou tvrdnoucí půlky Langoše. ;-) Jejich čas, ale ještě nepřišel. Teprve ve stoupání mezi Vepřovou a Hovězím (umělecký pseudonym pro Račín) se naše půlky řadí vedle sebe a začíná debata o plavání a Phelpsově 8 zlatých medailých. Už vím odkud dnes vítr vane v plavecké části. :-) Nic naplat, než začne Langoš napodobovat Bolta na běhu, musím si udělat nějaký náskok v cyklistické části. Potkávám pana Spešla, pak Míru Vraštila, ty asi dneska nesjedu, kdoví jestli někdy vůbec. Otáčím do třetího kola a zatím s pěkným průměrem přes 31km/hod. Neúnavný Milda mě sjíždí, ale zatím se však jedná jen o vteřiny. Na Vavise jsem najel možná minutu. Tlačím do sebe poslední jídlo a vrhám se potřetí a naposledy na tu zpropadenou stojku. Pěkně mi dochází a melu z posledního, kopec prokládám jednou moč-pauzou. Posledních deset kilometrů už v klidu doklepu. Jsem v depu a kolo odjeté za 3:09 s průměrem 30,71 a však délka ukazuje 97km, slušný. V porovnání s Karlštejnem mi to přišlo mnohem náročnější. Z depa se mi vůbec nechce, pěkně si dřepím nazouvám ponožky a přemýšlím co bych si ještě upravil, abych nemusel běžet. Nakonec se odhodlávám a po dlouhých třech minutách jdu na běh. Stejně jako na kole mi to ze začátku vůbec neběží. Co chvilku mě někdo migne. L Je to hrůza. Dobíhám na otočku a za chvíli už lehkým krokem jako tančící víla kolem mě protančí Langoš, jehož průvan, který za sebou zanechává, mě příjemně osvěžil. J Zkouším se ho držet zuby nehty, ale dál než pod kopec to nejde, pak uniká nenávratně v dáli. Kopeček se snažím vysmahnout poměrně svižně, ovšem svou daň si vybral směrem dolů, kdy mám hrudník jako v kleštích. Nedá se nic dělat musím přejít do chůze. Pod kopcem se to srovnává a můžu pozvolna doběhnout první kolo. Na začátku 2.kola mě šmikne Milda a celé ¾ 2.kola ho mám na dohled. V protisměru potkávám Ironpepu, před stoupáním i Vavise, už začíná dotírat. :-D Díky tomu, že měl číslo na zadku, jsem poznal Jindřicha Krále alias Henryho III. Rychle se zdravíme a on upaluje do cíle. Kopeček vybíhám volněji, aby se pak neopakovala situace z 1.kola. Dolů si to šněruje Pepa svým železným krokem, ještě se hecujeme, on to má však do cíle, já ještě jedno kolo. Pořádně se občerstvuji na to poslední kolo a když dobíhá Martina Maňasová vybíhám. Chvíli se plácá za mnou, pak se role obracejí. Na další občerstvovačce mi utíká. Po otočce kontroluji Vavise a furt se blíží. To už snad udržím a když ne, tak aspoň doběhneme spolu. J Naposledy fešné stoupání a pak už jen dolů. Začínají propočty, jestli to do 5:45 stihnu, určitě. Pak zase určitě ne. Každou chvilku čučím na hodinky. Klaplo to, čas 5:44:35 a běh za 1:57. Škoda, loni jsem tu měl běh o deset minut rychlejší. No tak mám ten slavný Triexpert Cup celý za sebou a pěkně zkompletovanou sbírku všech pěti závodů. Ale tím nic nekončí, teď začíná ještě víc zábavnější část dne. Z celkového vyhlášení Triexpertu vyzdvihnem Vavisovo 3.místo ve věkové kategorii 25-30 a pak překvapení pro celkové vítěze (v ženách Jana Candrová, v mužích Lukáš Nedělka) v podobě karbonového rámu Triexpert Vieper II. Dál tu máme povedenou tombolu. S Vavisem už ani nedoufáme v nějakou výhru, tak si jdeme vyzvednout diplomy. Než k nim dojdeme, už mě někdo tahá z pytlíku. Paráda, cestovní taška a tričko Asics, škoda jen velikosti S. Tak jo šahám do pytlíku a tahám číslo 46. Vracím se k Vavisovi a ten mě míjí s úsměvem, že jsem ho vytáh. Tak co bych pro něj neudělal. Však si letos taky řádně zazávodil, tak si zaslouží odměnu. :-D Scéna jak z filmu. J Dostává pěkný batůžek Asics a omotávku na řídítka. Konečně si můžeme skočit pro ty diplomy. J Vyhlášení končí a závodníci postupně odjíždějí. Chystá se soukromá oslava na zakončení Triexpert Cupu. Avšak avizovaná kalící parta se nám poněkud smrštila, nejprve ohlásil odjezd Vavis, pak Ironpepa, Zuzka radši ani nepřijela. J Nic méně nějaký to pivko jsme stihli. Ještě chvíli kecáme s Pepou a Demim a ti pak odjíždějí balit stan a domů. Na parkovišti potkávám Vavise a objevujeme bezprizorní vaky s božskýma Zippama, podle střepů z rozbitého okýnka je typujeme na Pepovo. No jistě, jak jinak, má vysloveně dneska svůj den. :-D Začíná kovbojka s naháněním Hyundaie se slovenskou značkou. Pravé křídlo spodem pod hrází, levé křídlo po hrázy, sraz u závory. Nic a tak pokračujeme dál, zapojujeme stopovacího psa Lupinu. Levé křídlo po břehu, pravé lesem po cestě. Pravému křídlu se nakonec daří zastavit hledaný automobil a tak Zippy putují zpět do rukou majitele. Pepo mám to u Tebe. Byl to pěkný pocit stát se majitelem takových kol, byť ten pocit trval jen 20minut, tak snad příště a už napořád. ;-) Konečně v okleštěné sestavě vyrážíme na pivo a žvanec do místního hotelu. Vladimírové, byl to fajn večer, víc takových s tak skvělými lidmi.

Javor 1456

2008-08-25T11:56:00.005+02:00

Ahoj všem zbloudilcům na tento blog. Po 2 týdenním nic nedělání přišla opět na řadu nějaká ta závodní ekšn. Asi bych měl popsat co to vlastně Javor 1456 je. Je to orientační závod dvojic na horských kolech. Jezdí se jak pánské dvojice, tak dámské a i smíšené. Na začátku vyfásnete mapu se zakreslenou trasou a tu musíte objet, protože po trase jsou rozmístěný kontroly. Závod se jede bez zajištění, to znamená všecko žrádlo a pití sebou, ale zatím se nestalo, že by na kontrole nebyla voda, letos i teplý čajík a třeba i s rumem. :-) Start je z Klatov, jede se překvapivě na Javor, což je nejvyšší vrchol Šumavy, ale na německé straně, a pak zpět zase do Klatov. Předpokládaná délka 115km, povětšinou po šotolinových cestách.
Po roce jsme se opět s Hynkem domluvili pro společného debla. Páteční prezentace s rozpravou proběhla za vydatného deštíku, který nehodlal přestat. Hned začala padat gesta, že pokud bude takto ráno cedit, kašlem na to. S přípravou oblečení jsem proto počkal na ranní hodinu. Usínám za zvuku pleskajících kapek a při každém menším procitnutí kontroluju stav zvuku. Pleská a pleská. :-) Kolem třetí ranní ticho, vau. V pět ráno opět ticho, pane jo. Vstávám v půl sedmé a ticho. Mrknu ven, zamračeno a nějaký podivný teplo. Koukám na teploměr a 18°C. Tak to se asi jede. Nikdy jsem snad nebyl tak rychle připraven (nasnídat, oblíct, všecky potřebné věci nacpat do kapes, jídlo do kapes, pití připravit, kolo namazat a doufoukat, vostrý voči nasadit) a za 45 minut od vstávání už jsem byl ready na startu. S Hynkem rolujem do zadních pozic a ještě se jdem poplácat se známýma. Je pár minut do startu a já spouštím svůj tuberácký kašel. Většina mě s údivem pozoruje, cože to jede za vášnivého kuřáka dvou krabiček denně. Po odfrknutí hlenu, který pleskne na zem jak dvoukilový stejk na prkýnko, pochopí, že skutečnost je jiná a hned je vidět jejich klid na tváři ve stylu, tak ten nás neohrozí, ten bude rád, že to doplácá. :-) Vlastně i přes relativně pěkné počasí na startu jsem splnil své gesto a fakt na to kašlu. :-D Tož tedy startujem a jsem náramně zvědav jak to dva týdny po Železňákovi pofrčí. Snažím se jet uvolněně bez žádného drcení kopců. První kopec na Hejno v pohodě, těsně za parťákem. Pak začíná pěkná bahenní prasárnička. Všecko je to mokrý z nočního deště a lidi na kluzkém bahnu padaj jako hrušky. Z kopce v tom sajrajtu jedu jako plochodrážník s nohama nad zemí. Tak jo skočíme na první kontrolu, Hynek propichuje kartičku a já kloktám horký čaj. :-) A vyrážíme dál, chytá se nás borec, který nějak nepochopil smysl závodu. Když je to závod dvojic, tak se jede ve dvojici, tento však svého parťáka na krosovém kole nechal daleko za sebou a doufám, že se aspoň modlí, aby se mu někde něco nepřihodilo. Sbíráme výškové metry jako na běžícím pásu. Někde jsem četl, že co 150 výškových metrů, to stupeň dolů. Klatovy jsou ve 450 m.n.m. a Javor 1456 m.n.m. V Klatovech bylo 18°C, to bude na Javoru něco kolem 11. No uvidíme. A máme tu první brodek, hlavně se nenamočit. Pohoda! Za brodkem stoupáme na Keply a pak na Hadí vrch, kde tušíme další kontrolu. Základem předtuchy je zkušenost z loňského roku. Ještě si projedeme potůčkem a je tu Hadí vrch i s kontrolou. Dávám čajík a kafíčko. Jelikož Hynek tu byl o chlup dřív, kartičku má propíchlou a tak hned valíme dál. Následuje krásný průjezd loukou a pak šup po louce k hlavní silnici. Na čerstvě posekané louce se trošku peru se směrem a cestou, která úplně zanikla. Hurá do kopce po hlavní silnici na Železnou Rudu. Zajímavé je, že po silnici do kopce mi to frčí a tak kousek odskakuji před náš malý peloton. Bohužel začíná poprchávat, v záloze mám svoji žlutou zaklínací pláštěnku, postrach všech dešťů. Zatím budu milosrdný. J Odbočujeme z hlavní na roz….. asfalt, ale na biku to moc nevadí. Znova přejíždíme hlavní silnici a stoupáme pod Polom, tam se trasa láme a frčíme z kopce až do Rudy. Na Grádlu se ještě stavíme pro třetí kontrolu. Konečně přestává pršet a punťa se dere skrze mraky na scénu. Projíždíme Rudou a pak přes hranice do Bavorské Rudy. Tudy silnicí a v první serpentýně zase do crosu. Táhlý stoupák, finální stojka a jsme pod Velkým Javorem, teď už jen kousek kolem sjezdovek do depa. Proti nám už si to dolů hasí vedoucí dvojice mladých chrtů ze Spořky. Odkládáme kola, přezouváme do běhaček a já beru na cestu štafetový kolík v podobě bagety. Letos do konce i běžíme, ale ne všecky krpoše to umožňují. V proti směru potkáváme další rychlejší borce a borkyně. Tak a jsme na nejvyšším bodě Šumavy, Velký Javor 1456 je dobyt. Ukaž pust mě taky. Dobyt! J Čekujeme kontrolu, objímáme vrcholový štít a valíme zase dolů ke kolům. Tentokrát odkládám pár věcích a taky obsah tlustého střeva. Do Klatov už pojedeme na lehko. Ještě pokloktat čajíček, do pedálů a valíme to dolů pod vlekem. Jedno lehké stoupání, kde nohy vůbec nešlapou a padáček do Bavorské Rudy. Po stejné cyklostezce zpět na českou stranu. Tady trošku tápem kde trefit modrou na Hofmanky, nakonec se daří, ale dojíždějí nás dvě dvojice. Trochu jsem měl strach z cesty na Hofmanky, loni jsme to jeli dolů a byl to duši vyklepávající sjezd přes kořeny. Letos je tu však zbrusu nový asfalt. Pěkně to odsejpá a za chvilku jsme na Hofmankách a dotyčné dvojice v prachu někde za námi. Na pramenu Úhlavy je pátá kontrola, kde nám hlásí, že jsme 15. Teď už nás čeká jedno větší stoupání na Můstek a pak sešup po červené až do Strážova. Počasí se pěkně vybralo a po hřebenovce se naskýtají nádherné výhledy. Než mineme Prenet, máme na kontě další dvě dvojice, takže 13. Kousek za Strážovem vidíme v kopci se trápit další dvojici. Než vyjedeme na kopec jsme u nich. V dalším lehkém stoupání jdeme nezadržitelně kupředu, začíná pracovat euforie a valíme co to dá. Sjezd k Loretě a máme poslední kontrolu, ještě zjišťujeme jak moc je před námi další dvojice. Vyrážíme a na horizontu jsou v dáli vidět dva žluté dresy. Hecuji Hynka k poslední zteči, aspoň to zkusit, přece jen na 3km sjet minutu náskoku je asi moc. Vyjíždíme na závěrečný asfaltový úsek a rozvíjíme debatu o tom zda brod bude nebo nebude. Jak známe Frantu tak bude. Navíc počasí už je fajn, takže aspoň opláchneme stroje. No a je to tu závěrečný brod, ze začátku plytký brodeček a na závěr až po kulky. :-) Dereme se na břeh a vlhkým krokem protínáme cílovou bránu. Je to tam, krásný 12.flek z cca 50 dvojic. V kategorii 6. z 15. Oproti loňskému roku zlepšení téměř o hodinu, ale loni byl delší výstup na Javor. Teď už, ale zaslouženou odměnu v podobě piva a těstovin.
Shrnutí na závěr. Tato akce je vždycky vydařená, ač počasí dopoledne zlobilo, pak už ukázalo svoji příjemnější tvář. Velkým plusem je, že to není žádná davovka, prostě těch cca 100lidí se na trase pěkně natáhne a občas někoho potkáte zabořeného nosem v mapě. Nás s Hynkem jste takhle mohli potkat jen jednou. Inu domácí prostředí. ;-) Co se týče mého výkonu, tak mě to do kopce v terénu moc nejelo, jinak to nebylo špatný. Hynek jel parádně. Příští rok už budeme v kategorii M2 a když to zajedeme o 20 minut lépe (něco k sedmi a půl hodinám), tak můžeme pomýšlet na bednu. Nebo mě napadlo udělat výběrové řízení na děvče (a nebo na Děvče ;-) ) podobné výkonnosti a se stejným časem bychom byli jasně první. No popřemýšlím. :-) Ale nejdůležitější je co? Je pocit z odvedeného výkonu a závěrečná kalba s živou kapelou a mořem piv. A taky noční 4kilometrový výklus do Klatov stál za to. :-D
výsledky: http://www.authorkralsumavy.cz/triatlon/user/vysledky/vysledkyJAVOR1456-2008-abs.pdf
fotečky: http://jjb.rajce.idnes.cz/Javor_1456/ - nikde mě tam nenajdete, asi jsem jel zrovna moc rychle nebo moc pomalu
http://fotomandak.cz/mandak/default.asp?page=2 - tady jsou veškeré fotky co se týče klatovských akcí, je tu jak Javor tak Klatovský triatlon a samozřejmě Král Šumavy

Železňák aneb vstupenka mezi Ironmany

2008-08-11T10:21:00.008+02:00

Tak se blíží den D. Veškerá příprava zdárně proběhla a testování formy na Karlštejnu taky proběhlo zdárně, především pak pro blinkaná noc z neděle na pondělí byla velice vydařená, fakt jsem si to užil :) Nicméně jsem se stačil dát dohromady a jak profíci říkají, vyladil jsem na závod. Ono toho zas tak moc k ladění nebylo. :) V týdnu jsem sledoval předpověď počasí a skvělou zprávou bylo, že horko fakt nebude. Další dobrou zprávou, že ani zima nebude, bohužel však ani teplo nebylo.Je pátek a odjíždíme z Prahy lehce po třetí. To by mělo stačit dojet na Lipno kolem šesté. Bohužel se tato představa v koloně aut na D1 a poté u Tábora poněkud rozplývá. Po pěkných 4,5 hodinách jsme na Lipnu. Dávno po prezentaci a rozpravě, přesto dostáváme čísla a těstoviny. Vyžádáme si soukromou rozpravu od Jirky Chaloupky a pak mažeme na ubytovnu. Zde probíhá diskuze nad tím co zítra na sebe, jasný je dlouhý rukáv a dál uvidíme podle aktuální situace ráno. Jen ať není nutná pláštěnka. Ležím v posteli a hlavou se mi honí myšlenky na zítřejší závod, vůbec se mi nedaří usnout a navíc pokašlávám. Ani nevím, jestli jsem zabral nebo ne, ale je pět hodin a zvoní budík. Snídaně v podobě makovce, šup do auta a přesun na Marinu. Tady sesadit kolo, s ním do depa, předat igelitky na kolo a na běh a je nejvyšší čas se soukat do plavek a do neoprenu. Ještě předstartovní foto a už je prezentace závodníků. Stačím ještě pár temp a už nás ženou ven z vody. S Vavisem si přejeme šťastné dokončení závodu a jde se na to ...

Plavání

Je tu start a masa lidí se hrne do vody. Začíná se poněkud pomalu a rozvážně, skoro bych řekl, že se pěkně flákáme. Snažím se někoho držet, ale nějak se motá, tak si rovnám směr na bójku, trochu volného prostoru a valím to na hodně vzdálenou bójku. Voda je příjemná, ne úplně čistá, ale Mělice a Teplice nastavili laťku hodně vysoko, a zatím bez vln. Před bójkou kontroluji tepovku a jsem někde na 150. Po otočce na levačce vidím Langoše bez čapky, za chvíli to někdo valí z prava. No nic jedu si své, nakonec stejně zůstávají někde za mnou. Z vody vyvádím asi 4 člennou skupinu. Po 1.kole je nezbytná kontrola času (24:50), jestli to moc neflákám. Probíhám bránou do dalšího kola a hledám bójky, zvedli se vlny a tak nejsou moc vidět. Další kolo plavání začíná dost tragicky. Vlny jak prase, některé i s bílým kohoutem na hřebenu a do toho několik vydatných lokanců ne zrovna pramenité vody Lipenské přehrady. Plavu ve směru kde předpokládám bójky.... hurá, už jsou vidět, směr jsem měl naprosto přesný. Borec přede mnou jede značně vlevo, za to jeho nohy jedou jak šlapadlo až se za ním tvoří gejzíry vody a pěna. :) Po bójkách kontroluji tep, jsem na 135, přijde mi to hrozně málo. Teď ke břehu a pěkně po vlnách. Ještě si trošku ublinknu, asi jsem se nalokal víc než bylo zdrávo anebo mořská nemoc. :) Taky jsem se konečně chytil nějakého borce a snažím se mu pěkně plavat v nohách. Je to fakt pohoda, ale jen do té doby než se začne motat. Nezbývá než jít dopředu a dát si svojí oblíbenou lajničku. :) Do posledního plavacího kola jdu v čase 51:30. Tak naposledy si dáme úsek s vlnami a pak šup směr záliv a depo. Tepovka pořád někde u 135. Snažím se konečně nenalokat v těch vlnách a docela mi to jde a taky se mi daří se vyčůrat do neoprenu, paráda. :) Úsek proti vlnám je fakt nekonečnej, že já trouba si nepřečetl jak se proti nim plave, ale kdo to mohl tušit, že? Uf, konečně míjím bójky. Jenže kam teď? Depo je někde vlevo a bójka pro směr nikde. Tak jo plavu někam do leva. Zase čůrám, jakmile se člověk něco naučí, tak ho to prostě baví. :D Konečně si vzpomínám na svojí myšlenku, že mám plavat na stožáry plachetnic. Poměrně přesně trefuji ústí zálivu, ještě obeplavat ten břeh a hurá na koberec. Konečně, po hodině a dvaceti minutách lezu z vody. Tak nevím, po přehodnocení času kvůli vlnám jsem čekal čas do 1:15, asi to bylo o maličko delší. Doplácal jsem se do stanu, kde jsem dostal igelitku s hadrama na kolo. Pěkně jsem si dřepnul na lavičku, sundal neopren, plavky, otřel ručníkem a navlíkl se do suchých věcí. Depo mi zabralo celých 5 minut, ale než ty vrstvy člověk na sebe navlíkne...

Kolo
Vykračuji si ze stanu pro kolo a láduju kapsy svačinou, nasadím přilbu a jde se na to. Samozřejmě se hned dostávám do zajetí čísel computeru. Na rovince do Frymburku to pěkně frčí, zde mě opět mignul, stejně jako na Karlštejně, borec na Specializedu. Škoda, že jede tak rychle, ani se nemůžu pokochat. Dochází mi, že jelikož je kolo na okruhy, tak se nebudem moct zdravit s ostatníma, jen ty co mě předjíždí nebo já je. Tak aspoň po cestě zdravím mrtvou lišku na silnici (ty vado Jerry už sem to měl napsaný s velkým L, tak to sorry :D ). Z Frymburka nabíráme výšku, ale stoupání je přerušované rovinkami i klesáním. Taky se tu nachází fešná stojka, kterou jsem hned na poprvé podcenil a musel jí urvat silou. Dolů do Větřní je to padák jak z Alp, být tu víc prostoru a nebýt to ve vesnici (nebo to je město?) byla by to zajímavá maximálka, takhle jen 65,6km/hod. Z Větřní frčíme směr na Vyšák, trošku to tu stoupá, ale pohoda, ideální místo na cyklistický piknik, takže už do sebe tlačím první zásoby. Před závodem jsem se bál té objížďky spadlého mostu, ale pořadatelé to vyřešili kulišácky, nechali nám prostor ani ne metr a tak se dalo v pohodě projet a odpadlo tak zdržování semaforem. A už jsem na odbočce na Větrnou, stoupání není příkré, ale pěkně táhlé a dlouhé, nicméně něco sil určitě vezme. Pak pěkný sešup do Vyšáku a chvilka psycha na kostách. Teď už se vyšplhat jen na hráz a do Lipna. V 1.kole občas lehce poprchávalo a fičet teda nepřestalo. Jinak jsem ho dal za 2:01, což jsem vůbec nečekal. Tož frčí se do 2.kola. Pozdrav odpočívající lišce a za Frymburkem ve stoupání se z lehkého deštíku stává pěknej chcanec. Než se dostanu na občerstvovačku ve Světlíku jsem durch a v tretrách mi šplouchá. Hned jsem si vzpomněl na loňského Krále Šumavy a pověstných 250km alias 11 hodin v dešti, snad se něco podobného nebude opakovat. Musím říct, že nebýt to můj první IM, tak bych to snad i zabalil, takhle jsem se hecoval, že to sakra nezabalím kvůli nějakýmu potoku vody padajícího z nebe. :) V "deštíku" mi vypověděl službu tacháč, respektive tvářil se že snímá otáčky kola, ale údaje jaksi zapomněl zobrazovat. Na "rovince" za Větřní se trošku probral z koma, byť ukazoval rychlost 151km/hod, to by nebylo špatný mít celý kolo objetý za hodinku a něco. :D Tak se zase vrátím ke svému výkonu. 2.kolo jsem doklepal za 2:05, celkem teda šlapu už 4:06. Ve třetím kole počítám s dalším zhoršením a s časem 2:10 bych byl maximálně spokojen. Opět míjím tu svini zrzavou co si tu nerušeně leží. :) V posledním kole už je znát únava, takže kopce nesmažím tak jako z kraje. Krpoš na Větrnou mi bere poslední síly a z Vyšáku na přehradu se plazím jak lemra. Krokem mě předjíždí Pavel a povídá něco o závěrečném finiši. :) No oba jedem jak ve zpomaleným filmu. Předjíždím paní s nákupem a ta se mě bezostyšně chytá, tedy hákuje. Povedlo se mi jí setřást až v Loučnici, spíš asi odbočila domů nebo někde určitě počkala bo jí jistě bylo líto mě předjet a totálně mě psychicky zlomit. :D Konečně jsem to doklepal až do depa, poslední kolo za 2:26, celkem tedy 6:32 a totálně na kaši. Jdu se přezout, nabalit gely a odlehčit se o vrstvu oblečení. Marně přemýšlím, jak chci po tom všem uběhnout maraton. No nic jsem připraven a pojďme to tedy zkusit jak se běhá maraton po 3,8km plavání a 180km kola.

Běh

Čeká mě 5 kol a jeden apendix. Zahajuji běžecký pohyb a kupodivu to jde, překvapivě mě nebolí žádný sval. Plán proto zní naprosto jasně, musím doběhnout za každou cenu. :D Ale popořadě, první úkol zní očíhnout běžecký okruh. Nedaří se mi odhadnout teplota a tak zůstávám v dlouhém rukávu. Taky si připadám jak nenažranec když běžím s třemi gely v ruce. Radši je odložím a běžím jen s jedním. První kolo uteklo docela rychle, ale jelikož jsem jak bezmozek, tak ani nevím za kolik. Další úkol zní oběhnout ještě jedno v podobném stylu a třetí poněkud volněji. Všecko se daří na 100%. Na konci třetího kola už cítím levou kyčel jak nastupuje známá bolest, chce se mi na velkou a mám puchýře na levé noze. V depu si odskočím na velkou, za další dva kilometry opět, pak doběhnu k lavičce kde zalepuju prsty s puchýři. Mezi tím mě ze známých mignula Zuzka a Langoš. Jsem na otočce a už jenom 1,5 kola. 4.kolo doklepu jak mrtvola, do kopečků chodím, při každém náznaku blinknutí tak též. Je to tam, 4.kolo za mnou a jde se do posledního. Mám dvě motivace, poslední kolo a ztenčující se náskok před Vavisem. Musím běžet co nejvíc a moc nezastavovat. Piju už jen colu a občerstvovačky jsou fakt světlým bodem běhu. V posledním kole už mě bolí snad všecko. Na otočce mě konečně správně posílají do cíle, v třetím kole se mě ptali jestli už mám čtvrtý a ve čtvrtým kole už mě posílali do cíle, musel jsem je, ač nerad,opravit. :) Běžím a jsem zvědav kde potkám Vavise, jen ať to není hned tady za otočkou. Potkávám ho 500m před prostřední občerstvovačkou a odhaduji náskok cca na 3km to je minimálně 15 minut, doufám, že to bude stačit. Poslední chodecká vložka před kolonádou a pak už si to smažím za potlesku lidí do apendixu a do cíle. Konečně jsem se dočkal, po 12 hodinách 37 minutách protínám pomyslnou pásku cíle. Cíle Železňáka. Dostávám od Jirky Chaloupky finišerskou placku a první gratulaci k výkonu. Oblíkám se, protože nehodlám klepat kosu jako kolega vedle a čekám na Vavise. 16 minut po mě i on protíná cílovou pásku s osobitým úsměvem jaký má jen on. :) Plácáme se po zádech a častujeme se železnými přízvisky, panická mise železných mužů je dokonána, máme to zdárně za sebou.

Jelikož nemám možnost srovnávat s jinými IM závody, přesto si troufnu tvrdit, že závod byl skvěle organizačně zajištěn. Perfektní personál kolem závodu pomáhal, usmíval se, fandil a povzbuzoval. Ačkoli běh je mou nejslabší a "nenáviděnou" disciplínou, přiznávám, že zde se mi líbil ze všeho nejvíc a to jak výběrem trasy, tak především atmosférou kolem a taky díky hecujícím se závodníkům. Bylo to fakt boží. Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mě nějakým způsobem podpořili a to hitem Je to fajn! :)

výsledky: http://www.sportis.cz/index.php?category=aktuality&item=cp---axiom-zeleznakcz-2008

fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2008_08_09_Zeleznak_Lipno/

zkouším tabulku

2008-08-10T16:04:00.000+02:00

Po vzoru Ječmínka zkouším tabulku, ale pořád mi to hází nějaký divný čísla.

Bulka tabulka bambulka.

Konečně se mi tam povedlo dostat normální hodnoty plavání, pořád mi to zaokrouhlovalo na celý kilometry.
Tak jsem po dlouhé době udělal aktualizaci tabulky, to aby jste viděli jak se flákám. :-)

Triexpert Cup Karlštejn

2008-07-27T12:09:00.005+02:00

Než prchnu na týdení dovolenou do Alp, pokusím se sesmolit něco malého o Karlštejnu.
Z organizace závodu mám velice smíšené pocity. Moje přihláška předem nikde, přesto jsem platil jako včasně přihlášený, ale zase bez propagačních materiálu, trička a poukázek na jídlo a pivo. Příšerně malé depo, po zavěšení kol těžko prošel jeden člověk z bagáží. Matení nepřítele jedním kolem plavání (nakonec byli dvě kratší). Náročné a atraktivní trase cyklistiky ubírali body jedná pitná občerstvovačka (nikde kousek jídla) a v některých úsecích velice ztísněný prostor se špatným povrchem. K běhu bych snad měl jen volbu terénu (úsek pod mostem, po 15.km byl fakt o kotníky). Poslední mínusem je moderování záverečného vyhlášení (chtělo by to někoho zkušeného, s vytříbenou mluvou a vtipem).
A teď v rychlosti něco k výkonu. Limit jsem si stanovil na 5:30. Co bude pod paráda, co bude nad nic moc. Plavání jsem si odfrčel docela s příjemným pocitem a v parádním času 30minut, na to jak teď moc neplavu je to paráda. Takže další posun plaveckých hranic. Na kolo skáču kolem 32. až 33.minuty, můj předpoklad počítal s 35.minutou. Hned na počáteční rovince mě fiknou dva časovkářské speciály, jeden Viper s Mírou Vraštilem a pak mnou věčně obdivovaný Specialized Transition (sen), kdo na něm to nevím. Snažím se jet velkou pohodu. Přiházejí kopečky a člověk se musí hecnout, no co se dá dělat. Rovnou přeskočím na obrátku, kde můžu čučet kdo, že se to za mnou řítí. V poměrně rychlém sledu frčí Pavel od Zuzky, pak Zuzka, Langoš, Milda a poněkud více zpět Vavis. Kousek po 20.km mě sjíždí do kopce Pavel. Na obrátce na 30.km je vidět, že se přibližuje Zuzka, jenže následuje rovinka, kde mě to zase letí. Předjíždím zpět Pavla a frčím vpřed. V podstatě až na 62.km je situace stejná, na něm mě dojíždí Zuzka a do kopce jedem vedle sebe a kecáme (hlavně o občerstvovačce bez banánů). Z kopce jí pouštím před sebe, abych se taky mohl konečně kochat. :-) Na 72.km mi přijde, že jede hrozně pomalu, tak jdu před ní a prchám. Při posledním sjezdu mě pekelně zablokovali auta a než to stačím rozdejchat je Zuzka opět přede mnou. Už to valíme při řece do depa a tak si tak za ní plápolám (žádný hákovají, jasný jo). Jinak občas to byla podívaná na nechutnou hákovačku. Nevím jak to ten Kovi dělá, že se to na každým závodě za ním poskladá jak vlaštovky na drátě. 87km kola jsem odjel za 2:53, což je maximální spokojenost, čekal jsem časem něco kolem 3:15. Musím říct, že na kole mě zas tak hic nevadí, ale v depu jsem teprve poznál žár slunce a tušil, že běh bude očistec. Z ponožkového depa vybíhám v 3:29. Přemítám o celkovém čase a při běhu za 1:45 by to byl nový osobáček. Ale takový čas v takovém parnu asi bude nereálný. No nic odkroutím první pětku a uvidíme. Na otočkách se pravidelně chladím, zdravím se a povzbuzuju s ostatníma a se Zuzkou se na sebe ksichtíme. :-) Dneska se jí docela držím. V rytmu parního stroje nasazuje kousek za mnou strojové tempo Langoš. Mám před ním obavy o svoje běžecké pannenství. :-) První pětku dávám za 26 minut a je to fakt peklo. Desítku dávám za 55 minut a už mě to vůbec nebaví. Zuza sbírá minuty náskoku. Potkávám Vavise a nevypadá vůbec svěže, ale náskok mám snad dostatečný pro dnešek. V předposledním kole se rozhoduju zařadit chodeckou vložku v krosu pod mostem, nohy se pletou a nerad bych si zvrtnul kotník. Na konec zařazuju ještě jednu na 14.km kde mě fikne Langoš. Dobíhám na občerstvovačku a totálně se cpu a kropím vodou. To mě na nějakou chvíli probere a tak na chvilku při běhu zabředám do hovoru s tím parním strojem, jenže pak mi zase prchá. Někde na 17.km potkávám Vavise úplně na plech. Poslední občertvovačka a pouštím se do hlemýždí stíhačky, morálně podpořen tím, že už to mám jen do cíle. Na 19.km ho míjím v chodecké vložce a prchám do cíle. Koukám na hodinky a snad by to mohlo být do těch 5:30, nestalo se tak, trefil jsem to úplně přesně. :-D Běh 2:01 není úplně z říše snů, ale na ty podmínky, proč ne.... :-)

Ironmaniac-probuzení v půlce sezony aneb konečně v laufu

2008-07-07T13:58:00.011+02:00

V rychlém sledu jednoho týdne, tu máme další závod a to teplický Ironmaniac. Bylo zajímavé sledovat vývoj délky distancí na tomto závodu. Na začátku roku se hovořilo o 4-80-20, postupem času 4-90-21 a nakonec by to snad mělo mít 3-90-21. Zkušení plavci z řad hobby triatlonistů se těšili na 4km plavča, pro mě to bylo taky docela lákavé. Ve finále si myslím, že zkrácením plavání na 3km se pořadatel ochudil o pár duší. S Vavisem jsem se domluvili, že pojedem. Tak trochu jsem tušil, že zajištění závodu bude špičkové. Přece jen pokud někdo chce po osmi letech navázat na tradici a prorazit, musí nabídnout závodníkovi co nejvíc a to nejlepší. :-)
Na závodě se sešla celá triatlonová špička (Vabroušek, Bednář, Wainer, Brynda, Podborský, ze Slováků Džalaj a Kristl a další), takže moc šancí na přední umístění nebylo. :-) Když spočítám 1. a 2. výkonnostní třídu tak mám 30 lidí a celkem startovalo 56, to na 3.VT a příchozích moc nezbylo. Holt to letos měli bez křoví. :-)
Prezentace na poslední chvíli a možná díky tomu rychlá. Příprava proběhla nějak hekticky, ani jsem si nestačil přeleštit kolo a vydrhnout neoprén. :-) Věci do depa dávám 5minut před uzavřením a rozpravou. Z rozpravy mám taky prd, protože furt něco rovnám a hledám záchod. Ještě do sebe nasypat půlku gelu, půlku šlehy (musel jsem jí vzkoušet před Lipnem) a pár lokanců napružováku. :-) 15 minut před startem se konečně začínám soukat do gumy. Dnes si musím dát záležet, aby mě to nikde netahalo neb 3km plavání není zas taková lechtačka jako 1,9. Přitom laborujem s Vavisem za kolik to kdo dnes poplavem, mumlám něco o 50 a 55 minutách, on o hoďce a čtvrt (pozor neustále plave bez gumy). Konečně jsem v tom, ještě usadit pořádně ramena a hurá okusit vodu. Pane jo dnes je obzvlášť mokrá, hopnu tam a je to kafčo. Ale ráchat se v tom hodinku tak se klepu jak ratlík, jsem na něj zvědav, jestli ho nebudou lovit. Pár temp, zapózovat fotografům a šupky dupky na startovací lajnu. Přemýšlím koho se chytnout a zkusit první kolo za někým rychlejším než já. Milan Ungr to bude to správná volba. Loučíme se s Vavisem a snad se uvidíme na běhu. Start a už se to vaří. Překvapivě žádná strkanice, hned na začátku jsem ztratil Milana, snažím se teda jet podle svého a občas se pokusím někoho chytit. Všichni to nějak ženou a tak se chvíli vezu s ženou Šárkou Kolbovou, teda aspoň si myslím, že to je ona. Voda je čistá skoro jako v Mělicích, tož je vidět na hodinky. Tepovka na 155, to je tak akorát. Šárka mizí vpřed, tak jí nechávám být. Na 1.bojku se plave nějak dlouho, ale někde ty metry nahonit musíme. Sakra kde ta bojka je..... no konečně, teď 50m na další a hurá směr ke startu. Doplavávám skupinku, která je teda značně nesladěná. Všichni kousek od sebe, žádnej vláček. Jdu za jednoho a ten se pěkně motá. Až před další bojkou se skupina tmelí. Proplaváváme kolem mola s fotografy a tak zařadím pro zajímavost znak, to jsem dlouho nezkoušel. Je to fajn, ale není to taková pohoda a rychlost. Frčím za skupinou do 2.kola a pro kontrolu čas - 28minut. Safra to je nějaké pomalé. Snažím se přidat a moc to nejde. Větřík nám zesílil a udělaly se pěkný vlny. Při každé kontrole směru si pěkně loknu vody. Fuj, takle by to nešlo, tak si dávám bacha, přesto se to né pokaždé podaří. Směrem na zadní bojky se trochu motám. Míjím zadní bojky a směřuju to přímo na bránu. Nějaký odpadlík přede mnou. Ani se nesnažím ho docvaknout a pořád si jedu svoje. Tu od břehu vyjíždí člun a směřuje nás ještě na obeplavání poslední bojky a pak teprve do cíle. No je to docela fuška neb povětru nás to žene na břeh. Nakonec jsem ho ještě stačil 50metrů před cílem střihnout (byl to Tomáš Langhammer). Vylézám ven a málem jsem se natáhl na tom krásným peršanu ve vodě. Čas plavání 58 minut, no 55 minut to není a 50 už rozhodně ne, ale nebudem z toho dělat vědu. Jsem v depu, kde komentátor hlásí ještě 15 lidí ve vodě. Depo poměrně rychlé, nějaké dvě minuty. Všecko to nasázet do igelitky a naládovat kapsy potravou chvilku zabere. Langoš už jde na kolo a já hned za ním, beru banán a frčím před něj. Jenže se mi odlepila výstelka na hrazdě a odpadla. Naštěstí mě na to Tomáš upozornil (díky Ti) a tak jsem se pro ni vrátil. A teď už teda definitivně vyrážím vpřed. Koukám na tacháček a nemůžu přečíst displej, bohužel slabá baterka. Safra, no aspoň se nebudu stresoval číslama. Tak jedu a jedu, Langoš kousek přede mnou. Říkám si, že bych ho mohl držet v dohledu neb v Mělicích byl o maličko rychlejší než já. Si tak šlapu vítr v zádech a počítám přibližné časy na otočkách. Někde na 5.km jsem si udělal první zářez na pažbu. 2km před otočkou dojíždíme dalšího borce, kterej se drží Langoše poněkud blíž, než by měl a taky mi přijde, že Langoš zvolnil. Celou dobu šlapu fakt na pohodu, tak trošku přidávám a jdu před oba borce a mizím v dálce (dva zářezy). Po otočce to funí jak blázen a na rovince to vůbec nejede. V protisměru pak kontroluju pozici od Mildy a Vavise. Začínám pomalinku baštit, protože v břiše mám pěknej brčálník z koupačky. Za nedlouho se dostaví větříky, ani nevím, jestli náhodou raketový pohon není nepovolená podpora, ale co vítr jako vítr. :-D Je to fakt pohoda, když vás nestresuje tacháč, prostě šlapete, občas mrknu na tep, jestli to neletí nějak vysoko a jinak šlapu a kochám se krajinou, závodníky v protisměru atd. Na další otočku si píšu další dva zářezy. Kontroluju čas a měl bych jet pořád s průměrem přes 30. Beru si banán a jedu zpět. Tady už to znám, dojedu na otočku a pak zpět a dál do Teplic, do cíle. Kontroluju znovu Mildu, tak nějak stejně, Vavis mi přijde, že jede pomalejc. Do 66.km se nic zajímavého nestalo, až teda na toho fotografa, kterej mě vždycky mlaskne v tom nejhlubším lese s bleskem a já pak minutu vidím jen záblesk. Taky vždycky při tom hejknu fuj tajbl nebo choc do p..., ale s úsměvem. :-) Na poslední otočku (66.km) píšu jeden zářez. Tady neberu nic, ale začínám se cpát gelama a víc pít, abych než vyrazím na běh nežbluňkal. Tentokrát přesně podle času kontroluju Mildu, jedem úplně stejně, a Vavise, ten ztratil 5minut. Ten je teda velkorysej v těch náskocích dneska. :-) No snad ho to nebude na běhu mrzet. Počítám, že mám poslední půl hodinku kola a přestávám se cpát. Míjím bývalou otočku před Dubí a sjíždím do Teplic. Takle si předsatvuju dojezd do depa, pěkně z kopce, rychlost cca kolem 50 a tepovka na 125. Jen točím nohama a jsou tu Teplice. Tak tady by někde měla být už ta hala. Vidím rovnou šipku v odbočovacím pruhu. Co s tím? Nikde nikdo. Tak zahnutá v odbočovacím a rovná v přímém pruhu to je naprosto jasné, ale toto... než se stačím pořádně rozhodout už odbočuju. Přijíždím na kruháč a nikde nikdo, šipky taky žádné, je to jasné, špatná volba. Doma se budu muset mrknout na centrální mozek a třeba ho někde porovnat. Obkroužím kruháč a vracím se zpět na hlavní, přitom si krásně do větru nadávám. Další sjezd už je to správné odbočení. Šipka vpravo a pořadatelé, zatočit k hale, kde jsem se málem přerazil o obrubník a teď už vklidu dojet k depu. Kolo bylo pěkné, takový dost zvlněný, ale žádnej dlouhej táhlej stoupák. Nakonec s jedním malým blouděním jsem dal kolo za 2:49 s průměrem 31,90 a to mě přišlo, že jsem to fakt nějak hustě nebušil, prostě paráda. Depo běžecké bylo taky docela rychlé, nějaké dvě minutky, ale ta buzerace. S kolem jsem přejel čáru, takže slézt, zpět za čáru a pak teprve k věcem. Kurník, příště si k tomu přelepenýmu kabelu na zemi napište stop a bude to naprosto jasné. Vybíhám z depa a už zase řvou, číslo dopředu. No jo sakra! Samozřejmě jsem ho v tom spěchu na jedné straně urval a tak jsem měl pěkný šikmý čtvereček přes rozkrok. Ještě, že jsem neměl jedničku na šikmo. :-D Vyrážím na běh a mám poněkud obavy, aby se neopakovali Mělice, toaleťák jsem si sebou nevzal, tak snad záchodový bůh zůstane nevyslyšen. Běžím a představa 21km mě fakt děsí, snažím se myslet na prvních deset km. Prvních 5km bude poznávačka kudy a pak holt to bude o vůli. Běžím relativně v pohodě s tepovkou kolem 165. Potkávám Vabrocha, který už je na první pozici a jde do cíle. Vypadá docela jetě, asi jde poněkud přes závit. Je fakt, že na kole byl s velkým náskokem první Kristl. Hned 5vteřin za ním běží, no tak to musel bejt souboj panečku.No nic, já si to jdu vychutnat. Motáme se parkem a všude hafa lidí. Kam já si odskočím na čůrandu. Konečně nikde nikdo a dva volné stromečky...chvilka tváření, že tu vlastně vůbec nestojím a můžu opět běžet. Mezitím mě doběhl Langoš a jde přede mě, zkouším se ho držet, ale dál než na 5.km k občerstvovačce to nejde. Tak teď mě bude zajímat jak je na tom Milda s Vavisem na běhu. Někde v půlce parku potkávám Mildu a za nějakých 5minut po Mildovi svého "pokrevního" bratra. Zdravím ho indiánským pohybem pravačky. :-) První desítka za nějakých 48minut a zatím je to pohoda. Při náběhu do druhého kola mi fandí Vabroch, no jo starej známej. :-D Na občerstvovačce piju a beru houbu na osvěžení po cestě, je docela teplo a jedna pitná by se hodila na 2,5.km. Myslím na poslední desítku běhu a vůbec to nejde, snažím se na to nemyslet a dokonce se mi daří vypnout mozek. Prostě běžím a tupě zírám dopředu. Na poslední občerstvovačce (15.km) toho mám plný kecky, beru ionťák, baštím meloun a ještě si beru vodu do kelímku na cestu. Už se pěkně šourám a najednou se přeze mě přežene exceletní běžec Tomáš Ulma, loni ho vylosovali v tombole Triexpertu a je majitelem Viperu, zatím mu to pořád vůbec neplave a přes super cyklomašinu ani nejezdí, naštěstí měl ještě jedno kolo před sebou. Potkávám Mildu, zdravíme se a zjišťuji, že něco malinko stahnul. To mě trochu nabudí, že dnes konečně bych mohl mít skalp takového borce. S napětím očekávám Vavise jak to žene a zatím se nic takového neděje. Potkávám ho na úplně stejném místě jako kolo před tím. Huláká na mě jak pěkně tuhnu, ale on taky nijak překotně neletí. :-) Tak to bude asi i jeho skalp. No už to mám za pár a dva kiláky před cílem už mě bolí celé já, hlavně se mi vůbec lehce nedýchá neb mě všude píchá. Žádný strhující finiš, ale pozvolný doběh v celkovém času 5:33 a běh za 1:40. Podle času musím říct, že mi to nepřijde jako 21km - vždyť Pražský půl maraton jsem běžel za 1:35.
Konečně zasloužený odpočinek a spokojenost s předvedeným výkonem. Jo a po závodě jsem si dopřál masáž zdarma, to byla slast. Sice žádná atraktivní kozatá mladá masérka, ale pán postavou alá Ječmínek, ba ne ten je proti masérovi ještě hubeňour, ale aspoň se s ním dobře kecalo.
Ještě trošku zamyšlení nad Lipnem a už bude konec. ;-) Bude to pěkný sado maso. Plavání bych mohl zvládnout v tempu jako tady, kolo bude chtít ještě lehce zvolnit a běh bude masakr, kdybych takle odtočil tama půlmaraton a pak další desítku v podobném volnějším stylum, tak jsem naprosto spokojen, pak už to nějak doplácám indiánským během. :-)
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2008_07_05_Ironmaniac
výsledky: http://www.sportis.cz/csv.php?id=839&co=vysledky
Sme tam :-D
video: http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/08.07.2008/20847129696-13:10-4-cesky-pohar-v-triatlonu-teplice-cesky-pohar-v-triatlonu-teplice.html

Klatovský triatlon

2008-06-30T18:01:00.001+02:00

Po dlouhých třech týdnech tu mám konečně zase jeden závodní příspěvek. Určitě už jste se nemohli dočkat na nějaké to čtení, stejně tak jako já na závodní aktivitu. :-) Tak kdepak dneska začnem? Co třeba dlouhodobou přípravou na tento závod. Ač obracím tréninkový deník ze všech stran, moc plných kolonek tam nevidím. Takřka od Mělic jsem za to kloudně nevzal z důvodů nějaké podivné hrdelní a plicní indispozice. Poslední přípravný týden jsem doháněl co šlo, nějaké to plavání, něco nesvižného běhu a v pátek ještě kousek kola na ozkoušení nového sedla a sedlovky. Pak také spřádání plánů za kolik to dát. Zde se musím společně s vl001 pochválil, jak jsme takový pěkný časový plán vymysleli Aldamanovi na Osecký triatlon. :-D Zpět ke mně. Zadívám se do slunce a říkám si plavání za 0:18, kolo za 1:20 a běh třeba za 0:45? S dvěma 2minutovýma depama za pěkných 2:27.
Máme tu sobotu, ale start je až ve dvě. Takže pomoct tátovi naložit konstrukci na depo a pak už jen zabalit věci, případně něco pojíst. Nestává se často, abych vyrážel na závody triatlonu po vlastní ose, ale když je to jen 4km od domu proč ne, že? V Bezděkově u Rualu na mě dýchla atmosféra loňské akce Javor 1456, hlavně po dojezdu to zde bylo veselé. :-) Takže zaregistrovat, jakožto člen pořádajícího klubu mám konečně nějaký závod zadarmo. Vyfasoval jsem pěkné číslo 5 jako ve škole. :-) A teď už jen počkat na rozpravu. Mezi očumováním závodníku mi vítr zfoukl kolo na zem, naštěstí to odnesla jen omotávka. Vítr je další nelibá událost. Pod jeho sílou a výběrem trasy kola přehodnocuji cyklistiku na 1:30, prostě ho mít s jakýmkoli průměrem nad třicet. Konečně dorazil bývalý spolužák ze střední a můžem probrat letošní 1/2PIM, taktiku na dnešní závod, cyklistickou dovolenou a podobné věci.... Véna nemá vůbec nic neplaváno, hlásí za letošní rok číslovku 3km. Že by potenciální obět plavecké části? Později mě na startu plavecké části dorazil tím, že by to mohl plavat tak za 16minut. Sakra jak to může někdo plavat bez tréninku? A právě přichází překvapení dne Honza Wainer, herdek kde ten se tu bere a co tu chce? To snad bude plavat levačkou, šlapat pravačkou a plazit se, abychom mi ostatní nebyli za kašpary? Další korunu tomu nasazuje Petr Pasev, Eva Nováková a Milan Ungr. Už tady chybí jen Vabroch a jemu podobné komety. :-) No nic vyslechnem si rozpravu, připravím běžecké depo a přesunu se k Pískovně. Plave se kilák, neopreny sou zakázaný. Voda jako kafe, slunko začíná pálit, takže ohoz je jasný, kaťátka a top. Jsme na startu a všichni navrhují se držet Evy. Volím pozici vedle Venci a za Dušanem Tomčou v Pointzero3+. Mě řekněte co chce na kilometru ušetřit? Minutu? Stejně to ztratí svlíkáním v depu. No nic je tu start a celou první rovinku se držím první skupinky. Na 1.bojce se to mele jak o život a ani na dalším úseku to není lepší, pořád mě někdo šťouchá, naplavává do mě a hrabe na nohy. Po prvním kole jsem z toho pěkně otrávenej, navíc když na bojce vidím Martina Kocuma plavat prsa a ještě přede mnou. V druhém kole jdu před něj a konečně se najde trocha místa a hlavně klidu na plavání. Druhé kolo končí nějak rychle a lezu z vody za 17:30, těsně přede mnou Andrea z klanu Jelínků, toho času dorostenka. V depu už moc kol není, vidím odjíždět Vencu, Martin Kocum taky včudu. Jedno zamyšlení, kde ty časy všichni berou bez tréninku, jak Martin, Venca, tak třeba Honza Vízek? Tak dál, depo za 1:30, to je skvělé. Skáču na kolo a valím, asi tak první 4km to frčí a pak najednou nic, nefrčí to, nejede prostě nic. Těším se na rovinku před Běšiny, tam zalehnu a povalím. Zase nic, jede to, ale né podle představ, není v tom žádná lehkost a tak se trápím na rovince s rychlostí kolem 35km/hod. Za Běšinama stoupání kde to znám, snad tam to konečně rozpálím. Drtím padály i kliky, ale není to prostě vono. Jestli to nebude ten proklatej vítr. Je trošku nuda, že to je jen jeden okruh bez žádných smyček. Člověk tam neví kdo je jak před ním, nemůže zdravit ostatní, natož se kochat ženskýma na kole. :-) Pár zhoupnutí do Strážova, pak do Janovic a je tu téměř rovinatý úsek do Klatov. Od Janovic to konečně foukne do zad. Rychlost jde přes 40, ale když jsem tady jel v pátek bez pomoci větru, jelo to stejně rychle a lehčeji. Asi se ta 3 týdní přestávka projevila. Plížím se k depu v poklidu neb stanovený průměr splním (konečný 30,24) a málem došlo na kolizi s Honzou Wainerem, který vbíhal do druhého kola. Komentátor Víťa mě pochválil za galantnost. Jaká pak galantnost, normální přednost z prava. :-D Tak šup do ponožek, boty a hurá na běh. Otec ratolestí Jelínků mě vtipně povzbuzuje, že Honzu ještě dám. Dám, ale leda tak večer v pivech. :-) Do prvního pěti kilometrového kola startuju jak střela. Nožky jsou roztočený z kola a setrvačnosti kmitaj vpřed, za půl kiláku už se srovnávají a jdou do normálního tempa, navíc i tepák hlásil, že takle by to nešlo. Běh je fajn, konečně společnost, tak můžu hulákat povzbuzující slova protiběžcům. V rozmezí 10 minut je to docela nahuštěný. Postupně potkávám známé tváře a poctivě zdravím. 500metrů před otočkou potkávám vedoucího Honzu a nepřijde mi nějak extra rychlý, asi už vyklusává neb náskok má luxusní. Dobíhat ho nebudu, přece jen mě čeká ještě 8km. Na otočce bumbám, oplachuju houbou a mažu dál. Oproti Mělicím je to fakt slast běžet v takové pohodě, těším se do druhého kola a na to jestli jsem někoho stahnul. Na 4.km z ničeho nic křeč jak sviň do zadního stehna, snažím se nohu propnout a předklonit, ale vůbec to nejde. Takže nejdřív propnout, uf to bych měl a teď předklonit. Po několika pokusech se daří. Narovnávám se, udělám tři kroky a je tu znovu, potvůrka. Tak znova, napnout a pak předklonit. Milan Ungr nabízí pomoc. Děkuji, ale snad to zvládnu. Opět to vůbec nejde, snažím se to promasírovat, ale je tam mega boule. Po chvíli se zadaří, masíruju a čekám. Po X minutách vyrážím volnou chůzí. Zdá se být vše v cajku tak přecházím do běhu a snažím se nohu moc nepokrčovat. Zdárně jsem dokončil první kolo za nějakých 30minut. U depa hafa lidí povzbuzuje, je to pěkné když člověk slyší skandovat svoje jméno. Čeká mě posledních 5km a hned za depem dostávám náběh na křeče do obou zadních stehen. Se asi poplazím. Pro jistotu zvolňuju. Po kilometru už to zase jde, asi konečně zabral Carbonex, příště ale sebou beru ten Magneslife, a rozbíhám se. Občerstvení na otočce a snažím se posledních 2,5km rozbalit co to dá. Tepovka konečně atakuje 180. :-) Je tu cíl, výsledný čas běhu 53 minut, celkem 2:39 a 21.místo. Nu nebylo to špatné. Při pohledu na výsledkovku pořád nechápu některé časy z plavání některých "neplavců", přitom když si vezmu čas svůj tak mohu být docela spokojen. Kolo bylo trápení, ale jak jsem říkal, co by člověk chtěl po 3 týdnech nic nedělání. A běh byl fajn, nebýt křečí dostal bych se pod 50minut, ale na 45 minut by to asi nebylo. Po závodě bylo standartně pivečko, půl kuřátka a koupačka v řece, která byla proklatě studená (počítám tak 2.třída základky :-D). Pak pokec, kdy Venca odhalil své tajemství v plavání. Loňský rok trénoval s plavcema 3x až 4x týdně, no jooo to se to pak plave bez tréninku. :-)
Závěrem bych si dovolil perlu dne. Vyhlašovali se mimo jiné i štafety družstev a tak na pěkném 3.místě skončila štafeta TTK Husqvarna Klatovy. Tož Šewy má svou první medaily z triatlonu, jupííí. :-) A taky si asi dojdu ke Kocumům do Husqvarny pro nějakou tu pilu, abych mohl víc řezat zatáčky, jako to dělá Martin a Ondra. :-D
fotky: snad nějaké budou
výsledky: na stránkách Klatovské triatlonové mafie (takle v pravo, kousek dole)

Czechman aneb zmrtvých vstání se nekonalo

2008-06-08T01:32:00.009+02:00

Co předcházelo této významné události. Téměř 14 dní odpočinku když nepočítám Krále, kterého jsem jel na 3/4 plynu a jeden bezvýznamný 5 km výklus. Pak také předsevzetí, že když nebudu 100% fit nepojedu. Pátek vypadal nadějně, už jen občasné pokašlávání. Bohužel však sobota vypadala jinak, zase kašel a i ta sviňa rýma se přidala. Správně bych měl napsat, že nejedu, ale nový plášť na zadku a hrazda na řídítkách vybízela. Aby ne když jsem se s tím mordoval téměř dvě hodiny. No takže pěkně zabalit a ráno hurá na Chodov kde byl sraz s Radovanem. Během hodinky jsme na místě, kde už se to hemží triatletama a triatletkama. Nečekaně rychlá registrace, dostáváme trička za včasné přihlášení a zaplacení. Zvolil jsem velikost L, bohužel po vybalení jsem zjistil, že velikost sice L, ale skutečnost tak XXL, namlouval jsem si, že ho ještě vyměním, bohužel se tak nestalo. V deset přijíždí Vavis na kole z Kutné hory. Vybavuji ho svojí zrcadlovkou a stáva se z něj dokonalej paparazzi. Podstatná informace od pařadelů zní, že voda má 22 stupňů a tudíž neopreny jsou povolený. Vzhledem k celkovému počasí to řeší mé dilema v čem jet. Proto beru svůj Ironmanský top s kraťasama a překrývám ho šprckou. Je trochu čas se pozdravit se známýma, pokecat, zapozovat osobnímu fotografu. Pak už jen dopnout neopren, okusit špičkou palce vodu, zkusit pár temp, zjistit, že jsem si měl jít aspoň 2x zaplavat v tom těsném oblečku a zařadit se na startovní čáru. Ještě jsem nabudil Děvče plácnutím po zadku, usmála se tak se jí to asi líbilo ;-) , a už je tu start, tož hurá do vody. Začátek s rozvahou, než se nám to porovná. Jsem překvapen čistotou vody, je vidět plavce přede mnou, občas si všimnu i čísel tepovky. Začátek na 170 mě docela vyděsil, ale snad se to brzo srovná. Snažím se dýchat na každé třetí, ale občas v tom mumraji musím na dvě. Snažím se plavat někomu v nohách, ale je to asi šílenec neb jeho vír mě vcucává k jeho nohám. To by pak nebylo plavání, kdybych si tu jen tak serfoval na břichu. :-D Po první bojce si nalézám volný prostor a jedu konečně a pravidelně na třetí tempo nádech. Tepovka se konečně dostala pod 160 a frčím kupředu. Je tu druhá bojka a opět tlačka. Na levé straně vidím modrou čapku, plavu blíž a hle ono to Děvče. Usmívám se na ní, ale je nějaká soustředěná na vláček před sebou. Tak se ještě chvíli kochám jak jí to pěkně jde. Je to talent, na to že před rokem a půl ještě neplavala kraulem a teď to tady buší jak Thorpe. Po třetí bojce už mi to plavání začíná jít a baví mě to. Máme tu první kolo a výběh na pláž, Vavis řve, že jsem pomalej. Určitě to byl zase nějakej hecířskej kyd, už ani nevím co jsem mu na to odpověděl. Přemýšlím o tom se zapojit do vláčku, ale nějak mi to v něm neba, protože nemusím moc hrabat a tudíž mi to přijde, že plavu pomalu. Ani nevím jak to uteklo a už je tu konec plavání, vidím dno a chci se postavit a ejhle ono to je víc než dva metry. No já se tu snad ještě utopím. Tak ještě kousek ke břehu, postavit a hurá do depa. Vavis hlásí, že jsem před Děvčetem a Radovanem, to mě obzvlát těší, páč i bez etriatloňáckého tréninku dovedu rychleji plavat než on a že mě dřív vždycky zmasil na plavání. :-) Plavání za 31:30, neoprén rychle dolů, tretry, přilba, číslo, gel do kapes a letím s kolem na start. Zde se musím pochválit, protože takle rychlé depo snad nemá ani Péťa Vabroušek, zvládl jsem to za 1:30. Na kolo vyrážím v čase 33:00. Než jsem opustil depo zahlédl jsem přibíhat Děvče. Ukažte ten zázrak jménem hrazda. Hned zaléhám a valím přes 30km/h. Cca na 4.km jde přede mě Děvče, chválím jí Zippy a upozorňuji, že tu něco hučí, jojo byli to ty Zippy. :-D Ječmínek ten pohled zná, ale z loňského Grafilitu jen krátce, já se hecnul a užíval jsem si ho celých 8km. Děkuji Ti bože. :-D Pak jsem zahájil stravovací zvyk a Děvče mi odskočilo. Na smyčce se zdravíme a poté i s Radovanem. Dávám si ještě tak 5km a pak půjde i on přede mě. Na 20.km se stala hrozná událost, povolila opěrka na pravý loket. Bohužel vypodložení v objímce se vymačkalo nebo vydrncalo a prostě to nedrží. Jsem z toho pěkně otráven, navíc mě začla bolet levá půlka zadku, vypadá to na nějakou šlachu za kyčelním kloubem. Do toho mě na 22.km mignul Radovan stylem komety. Dokroutil jsem první kolo a šteloval opěrku. Na otočce fotí Vavis a informuje, že jsou všichni přede mnou. No snad to není tak hrozný. Beru gel do kapsy a laboruju s opěrkama. Nevydržel jsem a stočil jsem je pod řídítka a zaléhávám na berany, pěkně to tlačí do loktů. Na 40.km ve mě bouchly saze a valím. Na smyčce kontroluju Děvče, tak dvě minuty přede mnou, Radovan minutu. Přijíždím na spojovačku a sleduju v protisměru čelo závodu, Míra Podborský to valí jak na Tour de France a jako by ho snad ani nečekal běh. Před Břehama potkávám fešnej balík, kterej si plápolá za Honzou Kovalovským. Sračky jedny. Potkávám další bijce, koutkem oka jsem zachytil podkolenky a fungl nový Zippy, to musel být Ironpepa. Taky jsem zahlédl červeného Forta, to musel být pro změnu Zombice. Najíždím do posledního kola, urval jsem si na jídlo banán, ale tyčka už se nezdařila. Pádím dál, zadek mě začíná tlačit. Za chvilku doháním Máru-rivala z Pilmana, prohodíme pár slov a frčím vpřed. U smyčky opět kontroluju pozici, zatím co já najíždím, Děvče z ní vystřelilo jak raketa. Radovan je někde před ní. Dávám smyčku a kontroluju hodinky, Děvče 8 minut přede mnou. Do 88.km makám, pak zvolňuji, abych nepřijel urvanej do depa. Těsně před koncem kola mě vzal Milda. Kolo dávám za 2:57, s průměrem těsně pod 32. V depu mi nejdou nazout ponožky, mezi tím vybíhá Milda i Mára. Jen počkejte pánové, to jsem však ještě netušil, co mě čeká. Vybíhám a celkem to jde, tempo z počátku nijak závratné. Po 1,5km stavím na čůrandu. Dobíhám na 2.občerstvovačku a cítím, že dnešní běh není to pravé ořechové. Napiju se a pokračuju. Bohužel pak začíná pravé peklo, píchá mě v boku, pak zase na hrudníku. Nemůžu se pořádně nadechnout a začíná mě být blbě, střeva se bouří. Na občerstvovačce zkouším kolu. Odbíhám za ní a fakt se to nedá vydržet, potkávám v protisměru Děvče (běží s úsměvem, to se u mě říct nedá) a čekám na vhodnou příležitost. Nikde nikdo tak hurá do lesa. Bobkuju a sleduju ostatní jak jim to pěkně jde. Za takovou klobásku by mě maminka v kojeneckém věku pochválila. :-D O berušce s lopuchem se zmiňovat nebudu. Značně odlehčen se deru zpět na trať. Po výběhu z lesa konečně chápu systém okruhu. Dobíhám 1.kolo ani nevím za kolik. Občerstvuji se a vyrážím do druhého kola. Střeva se bouří dál. Loupnul jsem do sebe Carbonex, který mě na chvilku vzpamatoval. Dál si z druhého kola pamatuji, že jsem tak 1/4 odpochodoval a bylo mi hrozně blbě. V prostoru cíle jsem zavítal na návštěvu kadibudky a emociálně tak zakončil druhé kolo běhu. Do posledního kola jsem se notně přemlouval. Mezi tím Děvče vbíhá do cíle na druhém fleku, pane jo ta ženská je fakt dobrá a nejen po sportovní stránce. Pokud se chci dneska vejít do času 5:30, mám na poslední kolo cca 35 minut. Při mém stavu to nedám i kdybych se pos..., to už jsem vlastně 2x udělal. :-D Vavis mi domluvá ať to klidně dojdu, ale nevzdávám, na tom něco je. Jdu na to. Poslední kolo je indiánským během a pěkně se to vleče. Na nějakou kolu už jsem rezignoval, stejně už jí nemají a tak piju co se dá, v břichu už mám pěknej rybníček Brčálník. Naposledy obkroužím Buňkov, teda nejradši bych do něj skočil, vploužím se do lesa, občerstvovačka a poslední úsek běhu. Za mnou se objevil mistr Roháček a to ve mě zmobilizovalo zbytky bůh ví čeho, ale prostě jsem ho nehodlal pustit před sebe. Rozběhl jsem se co to šlo a valil do cíle (zde bylo vidět, že nohy by byly v pořádku a že by za normálních okolností letěly), dokonce jsem stahl i borce před sebou, dnes na běhu opravdu nevídaný jev. Do cíle už jsem ho nemignul, ale svoji čest jsem uhájil. Je tu cíl za 5:43 a ověnčen toaletním papírem pokračuju na další souboj do kadibudky, bylo to jen tak tak. S po cílovou kadibudkou za rovných 5:50, konečně mohu přijímat gratulace.
Teď už přichází na řadu konečně ta zábavnější část dne. Koupačka, vyzvednou finišerské tričko, ofiko se poznat s Honzou (Zombice). Taky nafasovat těstoviny s pivkem a přisednout do klubka běhejcomáků, kde jsem se nemohl na slovo neb jsem do sebe tlačil potravu s pivem, to mě udělalo moc dobře. Po té jsem se rozloučil s Vavisem, který odjel domů do Kutné hory a Radovan, který pokračoval směr Opava. A tu vznikl problém jak do Prahy, po několika neúspěších, že by mě někdo hodil do Prahy jsem na to rezignoval a rozhodl se jet vlakem. První úkol bylo nacpat všecko do batohu-povedlo se. Ještě jsem si vychutnal vyhlášení a pak tu krávu těžkou na záda a najít nejbližší stanici vlaku. Místní mamina doporučila Přelouč. Sedám na kolo, ač nerad, a mažů směr Přelouč. Bohužel v Přelouči mi asi ruplo v bedně, protože jsem našel ukazatel směr Kutná hora-21km a valil jsem to dál na Horu s tím, že si pěkně vytočím nožky a překvapím Vavise. Jedna cenná zkušenost, nevěřte ukazatelům co se délky trasy týče, páč já jsem z Přelouče do Kutné hory natočil 30km, to mi potvrdil i Vavis. Pomohl mi najít vlak a skočili jsme ještě na jednu dvandu. A přichází poslední hororová scéna. Jsem připraven na peroně a vyčkávám rychlík na Prahu. 5 minut, nic. 10 minut, nic, asi lehké zpoždění. 20 minut a nic, asi větší zpoždění. 40 minut a stále nic, asi o něco větší zpoždění. Pak ten zasranej reproduktor ohlásil 50 minut zpoždění, no co deset minut už vydržím. Máme tu celkové hodinové zpoždění a ta zajebaná lokomotiva nikde. Po hodině a 10 minutách jsem se dočkal. Takové jsou služby Českých drah. Do Práglu jsem dojel za 5 minut 12, stihl poslední metro do Holešovic a na byt se dovlíknul kolem půl jedné. Poslední zbytky sil jsem vhrnu na míchaná vajíčka a pak už spokojeně chrrr chrrrr.....
fotky: http://sewy.rajce.idnes.cz/2008_06_07_Czechman/

Král Šumavy MTB

2008-06-01T13:27:00.000+02:00

Podle nadpisu je jasné, jak jsem se 31.května 2008 rozhodl. Teď už jen odkryju to malé tajemství, že jsem po uvážení svého zdravotní stavu rozhodl pro krátkou trasu, čili pro Králíčka. :-) Sužován kašlem a rýmou, jsem v sobotu po deváté ráno pobíhal po náměstí s kolem kochaje se chrtama v první lajně, kde jsem mával kamarádovi Zbyňkovi. Poté jsem ještě pozdravil další známe tváře na čelních místech startovního pole a přemístil se do výhodné pozice k očumování startu. Výstřel a první vlna letí jak splašená z náměstí. Pane jo, to je rachot. Jakmile se dal do pohybu i konec pelotonu, poslušně jsem sjel do spodní části náměstí a zařadil se na chvost. Domluven jsem byl s kamarádem, s kterým jsem jel loni Javor 1456, že pojedem pospolu a navíc jsem se chtěl motat kolem souboje Jindřicha a Gabči. Vskutku zajímavý souboj. Jindřich právník v posledních letech bez pohybu, trápíc se svojí nadváhou, pořídil horské kolo a začal od začátku roku trénovat. Gábina architektka v dávné době špičková biatlonistka, v současné době preferující inliny, taktéž od začátku roku začla trénovat. Treninkové objemy témeř identické (cca 700km). Po deseti minutách jsem se dostali na startovací čáru, nasazuju comp a zapínám stopky na tepáku. Celý 1600 had cyklistů před sebou, krásný pohled. Konečně nasedáme do sedla a můžem se opřít do pedálů. Uvodní tři kilometry pěkně po asfaltu. Neženu to, ale občas mi to nedá se pustit do svižného tempa. S Hynkem kecáme a prodíráme se pelotonem vpřed. První brutální kopec a je tu samozřejmě frontička, tak šup z kola a tlačíme, je to škoda já bych to normálně jel. :-) Pak kousek po hřebínku a hurá na první pitnou. Jelikož máme všeho dostatek jedeme dál. Mimo jiné zde potkáváme Jindřicha, mazajíc se opalovací krémem, čímž budí dojem, že je v klidu a pohodě. Buď si je jist vítězstvím nebo taky prohrou. Gába je prej 3 minuty před ním. No uvidíme. Tak do toho šlápnem a snad jí budem za chvilku v patách. Technická vložka na motokrosové dráze nám zvedla adrenalínek až z toho méně zkušeným praskali kosti. Nějaké kopečky a technické sjezdíky a jsme v Chlístově na občerstvovačce. Kelímek ionťáku, banán do kapsy a valil bych dál, ale zůstaváme na krátký pokec s Hynkovo bráchou. Gába nikde asi stále před náma. Konec tlachání a pouštíme se do dalšího náročného stoupání, jo tady se kašpárku nevyhnem. Stoupání je prudké, přesto se dá jet, bohužel v půlce potkávám chumel, kterej vede a vůbec nejeví známky toho, že by mohli uhnout. V poklidu se za nimi vleču až po chvilce se rozestupujou a já se proplétám dál. Ještě kousek stoupání a budem na sv. Bartoloměji a hle kde to v dáli šlape, Gába. To rozhodně nebyli tři minuty, ale nejmíň 15. Hulákám na skupinku kolem ní, ať tu dračici nezdržujou a může valit vpřed. Všichni se chechtaj, ale kupodivu jí pouští. A máme tu parádní sjezd s Bartoloměje, valím vpřed a válcuju všechny přede mnou. Gába, Hynek a já se na rovince sjíždíme, do dalšího stoupání jedem pospolu. Při stoupání do vesničky Javoří přejíždíme trať, akorát když se blížím k přejezdu rozezní se upozornění na vlak, naštěstí čekání trvá jen minutu a můžu pokračovat v souboji s kopcem. Zase potkávám kolo-tlačky, zajímalo by mě kde ty lidi na to berou morál, se takle do kopce trápit chůzí. Jedu na kašpárka, ale přesto rychlostí o 1km/hod rychleji. :-D Na kopci pokračuju dál, dokud nepotkám cyklistu Václava z Klatov, kterej mění duši. Klábosím a čekám na Hynka s Gábou. Za 5 minut doráží Hynek, za chvilku Gába, ta sviští dál a za chvilku vyrážíme i my. V dalším kopečku dojíždíme Gábu a hurá na chvilku na asfat. Za chvilku nás čekají brody a né zrovna malé. Zde si říkejte co chcete, ale letos pro mě brody nejsou. Představa studené vody a mokrých treter a dalších 30km v nich na moje nachlazení není ta pravá léčba, proto se zúčastněným omlouvám, že jsem to střihnul jinudy. Tak pokračujem, přijíždíme k brodům a já se kochám projíždějícíma, čekám na projezd Gáby. Ještě, že jsem počkal, někdo jí zblokoval na brodu a zahučela do vody až po hlavu. Pěkné schlazení nejspíš. Vytrácím se po levém břehu a stoupám do Braníčkova, kde je občerstvovačka, tam se napojím na trasu suchou nohou. Čekám na Hynka a kecám s velkým Láďou na občerstvovačce, zásobuje mě ionťákem a rohlíkem. Má to tu dnes pěkné všude obsluhovatelky v bikinách. Doráží Hynek, v těsném závěsu Gába. Ta se nabaští a hned valí dál. Jede jak motorová myš, ikdyž jsem jí viděl už cpát se Carbosnackem a kopce občas tlačit tak snad není ještě tak prošitá, aby nevydržela do cíle. Nějak dlouho jsme se zakecali a po čtvrt hoďce vyrážíme. Na 45.km je dělení tras, dlouhá už je v tuto chvíli uzavřená a já si jen postesknu, že letos holt jedu krátkou, ale příště, příště už budu točit zase vlevo jako Jája. :-D Musím říct, že letos na krátké si ty sjezdy užívám, člověk je odpočatej tak to můžem valit rychleji, jen kdyby tu nebylo porád tolik lidí. Na poslední občerstvovačku do Brtí to docela sviští. Jen co přijíždím Gába odjíždí. :-) A Hynek nikde, jen co do sebe kopnu ionťáček a banán už je tu. Taky do sebe něco tlačí a vyrážíme na stíhačku do posledního výživnějšího kopce. Na vrcholu už vidím známá záda, stačí jeden krátký sjezd a Gábu jsem docvaknul. Poledních 15km před náma tak už to doklepem společně. Konečně už je na obzoru Černá vež, sjíždíme loukou k Loretě, které je posázená snad 5 bikerama s defektem. Opět vidím Václava, který už má druhý defekt. V tom řve někdo další, jestli nemám náhradní duši, že už dvě propích a další náhradní nemá. Věnuju mu tedy jednu s tím, že snad už na těch 5km 2x nepíchnu. Hynek s Gábou odskočili a dá to docela fušku je před Klatovama na asfaltu dohnad. Při pohledu na hodinky zjišťuju, že by to mělo pod 5 hodin být, což jsem tak na Gábu odhadoval. Už toho má plný kecky, ale pořád valí dál jako život. No jo ta sázka. :-D Ani uklidňování, že Jindřich je někde daleko nepomáhá. Takže už je tu cíl a sázka je vyhrána. Hrubý čas 4:54, pozice 637. Pro zajímavost Jindřich za 5:16, pozice 824.
Tak a teď už jen gulášek, pivo, sprcha, večerní koncert se skupinou Dva a půl cvrčka a nekonečný proud rýmy. :-D

příprava na Krále Šumavy

2008-05-28T19:53:00.003+02:00

Jelikož se poflakuju v posteli s lehkou teplotou a snažím se vyléčit na sobotního Krále, napadl mě tento příspěvek, respektive zamyšlení co s danou situací.
V pondělí večer jsem si dal pěkně do těla v bazénu v Holešovicích, za celou hodinku to hodilo 3,2km. Večer před spaním už jsem lehce cítil bolest v krku. Ráno po probuzení bolest jak sviň, že jsem skoro nemohl polknout a návaly horka, nicméně jsem vypadl do šichty, uklidňujíc se tím, že to bude dobrý. Odpo sem měl v plánu doběhnout na trénink zahrát si fotbálek a doběhnout zpět domů. Po příchodu domů z práce jsem naměřil 37,2 °C tudíž trénink se nekonal, za to paralen, šup do postele a potit.
Dneska ráno teplota 36,8 a nadměrná spotřeba kapesníků. Vzal jsem paralen a válel se v posteli do deseti, pak jsem to nevydržel a vypadl na chvíli do práce vyřídit nutné věci. Domů jsem dorazil v pět a teplota opět 37,2. Takže opět paralen a pocení.
Sakra neznáte něco jak se toho rychle zbavit? A hlavně co se sobotním Králem? No 105 to asi nebude a i kdyby tak jenom rekreačně na pohodu. Naskýtá se ještě kratší varianta, ale Králíčka prostě nejezdím.... :-) Nejhorší varianta je úplně nejet, zase aspoň bych se pošetřil na Mělice. No je to dilema a nejspíš všecko rozhodne jak se toho rychle zbavím....

Krušnoman 2008

2008-05-13T12:58:00.011+02:00

A máme tu první závod ze seriálu Triexpert Cupu. Veškeré ty článečky na triatletu předpovídali krásný, náročný a já nevím jaký ještě závod. Vyrážíme z Prahy směr Teplice a hurá na Český Jiřetín. Trošku jsme se sekli a vzali to přes Cínovec. Tuto zajížďku vřele doporučuji, následná vyhlídková trasa po hřebeni neměla chybu. Taky jsme pro jistotu vynechali rozcvičku v Dubí, přece jenom na ni bylo moc brzo. :-) Po dvou hodinách cesty jsme v Českém Jiřetíně, kde už se to pěkně houfuje borci a borkyněmi. Parkujeme u sjezdovky hned u prezentace. Tam zjišťuji, že jsem si nevzal přehazku na číslo. Na konci prezentačních propriet stojí dívka s gumou a s nůžkami. Odstřihuje takovým jako jsem já a nebo neznalým náhradní přehazku. Na co ten ředitel všecko nemyslí, píšu plusové body. :-) S Vavisem skládáme kola, připravujeme věci na závod a přehodnocujeme taktiku závodu, která je od dokončení závodu až po první flek mezi veterány. :-D Přesouváme se do depa, kde už je takřka celé startovní pole. Snažím se najít Zuzku, kterou bych rád osobně poznal a hlavně její suchý Zipp na zadku. :-D Nejdřív si, ale teda připravím věci, přece jenom start závodu se nezadržitelně blíží ...... Tak už to máme všecko nachystané a s Vavisem jsme v depu proti sobě, aspoň budem mít o sobě přehled. Náš "trenér" Radim nás upozorňuje na dodržování předstartovního pitného režimu. Melounový Unisport chutná skvěle, zatím. Pořadatel nás už houfuje do startovního koridoru a tu jsem jí spatřil, hned se k ní s Vavisem hrneme a seznamujeme se. Ona je to ano, co to melu, ano je to ona, Zuzana alias Děvče. Zabředáme do krátkého rozhovoru. Jak je zvykem řadím se na chvost mezi "své". A už je tu první start, který posílá na speciální trať výjimečného borce Zbyňka Švehlu, už teď smekám pomyslný klobouk před jeho výkony. Za minutku startujeme my. První běh jsem měl v plánu jít kolem 45 minut, případně se držet někoho podobného. Vavis byl zárukou času pod 45 minut a tak jsem se ho nenápadně držel. V merku jsem měl ještě Mildu, Radovana a tajně jsem doufal v Pepu Svobodu a v Zuzku. Začátek trasy opravdu skvostný, lesy, louky, modré nebe nad hlavou, pruhy slunce, bacha šnek, zurčící potůček, pasoucí se kravičky,... Roj závodníku se roztrhal, já se držel Radovana, Vavis na dostřel, v dáli Zuzka. 1.občerstvovačka a hurá do krosu, Vavis trochu prchá tak jdu za ním a opouštím Radovana. Další občerstvovačka a konec krosu, šup na asfaltku a hurá do deprimujícího přímého úseku. Na Vavise nestahuji nic, Zuzka s Pepou dávno v čudu. 2.občerstvovačka a následuje seběh. Využívám své délky noh a natahuji krok. Před depem mám Vavise na dosah. Zatím co se přezouvám startuje Zbyněk a tak mu fandím a tleskám. Vyrážím kousek za ním. Tak co nám ten Langhammer připravil. Lehké stoupání za Jiřetínem a pak fešná stojka, nějaký vlnovky a zase kopeček na otočku. Zpět to jde podstatně líp, kdyby ten neviditelnej hnus nafoukal do držky. :-) Šlape se pořád. Jak jsme na tom? U otočky Vavis 500 metrů před, Zuzka tak kilák. Fandím a s Vavisem na sebe něco mimořádného hulákáme. Dolů to docela odsýpá. Tak jak na tom budu u depa, v podstatě nic nového, rozestupy podobné. V depu bohatá nabídka energetických surovin, beru si banán od samotného ředitele závodu. Chce se mi v druhém kole zpomalit, ale nějak mi to nedá, chci dojet Vavise a snad i Zuzku. Před otočkou už jsem za Vavisem a kus po otočce jdu před něj. Brzy nás asi dožene Milda, tomu bych rád někdy ukazoval jen záda, uvidíme zda se dnes zadaří. Snažím se to valil a odskočit od Vavise. Celou dobu do depa za mnou plápolá, snad ho urvu v kopci. Ještě mu dozadu mávám. Už se blížím k depu a najednou ten neznámě známý zvuk sss sss sss.... Užovka nikde, cyklista jiný taky nikde, tudíž kvíz je vyřešen jsem to já přesněji moje zadní kolo. Zastavuji a pořád přemýšlím kde se to to kolo naučilo. Fandím projíždějícímu Vavisovi. A tu ho máme kamínek ostrý jak jehla a hoví si v mém plášti. Teď už vím jak se cítil Norman Stadler na Hawaii 2005. Halekám na celé okolí. Co teď? Chvíli nechápu a čas plyne. Tak jo rychle sundat, novou duši, napumpovat a valíme dál. Vavis už to rve do posledního kola a ptá se zdá mám všecko. Já pumpuji a vyhrožuji, že mu brzo zase budu dýchat na záda. Nasedám a frčím dál (ztráta odhadem cca 8 minut). Najíždím do posledního kola, beru opět banán a zase od samotného ředitele závodu, co furt s těma banánama má? ;-) Hledám motivaci, abych se vyhecoval, jenže většina lidí kolem je v čudu. Pěkně kontroluji závodníky v protisměru, fandím a koukám jak se pěkně posunuli. Na cestě do otočky jsem mignul jednoho závodníka, jedinou radost mi udělalo to, že jel na celokrabonovém Focusu, holt je to v nohách. :-D Doplácal jsem se k otočce a s konstatováním, že "dolů" už nikoho nedám, jsem to napálil do cíle. Přijíždím a jaké to bylo zklamání když mám na tachometru jen 82km, aspoň se uklidňuji, že byli výživné. Tak teď už si jen odkroutit tu desítku a hurá na pivo. Vybíhám z depa a ty nohy vůbec neběží. Já se snad přezul do nějakých cizích noh. :-) Tam kde jsem z kopce pěkně natahoval krok teď cupitám krůčky malého děcka, teda vidět bych se vůbec nechtěl. Předcupital jsem jednoho chlapíka, který běžel ještě komičtěji. Už jsem se těšil na občerstvovačku a hlavně za ní na přímý úsek. V dálce jsem zahlédl postavu v podkolenkách a začal jí hypnotizovat pohledem, kupodivu jsem jí začal dotahovat. Najednou frrr a chlapík s komickým během šel přes mě jako traktor obilím. No to byla deprese. Dotlačil jsem se na další občerstvovačku, za ní už byl jen kros dolů a rovinky či lehký seběh. Ještě jsem si odskočil na malou a pak už si to v klidu plácal. Než jsem vyběhl z lesa, stačil jsem předběhnout jednoho chlapíka a v dáli uviděl známé podkolenky. Do cíle už to nemohlo být daleko tak jsem přitlačil, konečně už i běh vypadal jako skutečný běh. Před Jiřetínem se začal na mě někdo dotahovat, motivace přidat a vydržet byla dvojitá. Chlapíka v podkolenkách jsem dotahoval, ale nedotáhl, stejně dopadl pronásledovatel mých kroků. V cíli čekaly samé dobroty, bohužel nic z toho jsem do sebe nedostal, a taky slova uznání od Radovana, že nebýt defektu tak bych ho dneska nejspíš dal. I s Vavisem jsme se shodli, že by to bylo dneska napínavé. Ale na žádné kdyby se nehraje, příště to bude chtít trochu toho sportovního štěstíčka. :-D A nebo pořádně makat a trénovat a obkroužit to za 2:08, jako pan někdo. :-) Závodu jako takovému uděluji pět hvězdiček. Výsledky najedete zde a fotky tady.
Hau, dopsal jsem. :-D

Maratonské EXPO

2008-05-13T11:10:00.008+02:00

Něco málo vět z maratonského EXPA. Nabídka stánků nebyla špatná, ale na akci takového formátu bych čekal něco většího. Překvapil mě stánek firmy Scott a jejich krásné silničky (např. Scott Addict LTD - 270 tisíc a za to dostanete 5,9kg trubek z karbonu). :-)

A teď už se dostávám k botám a hadříkům. Stánek Adidasu nelze přehlédnout, nabídka bohatá, ale koupě jen na obchodech. Další mě zaujala firma Mizuno, která byla prezentována firmou Triexpert, ani zde nechyběl nožní skener a podobný vychytávky. Oproti loňsku překvapivě žádná fronta.

Překvapil mě stánek s vložkami do bot, už nevím jak se jmenoval, ale pořídit si speciální vložky do bot na běh, další do treter na kolo a já nevím kam ještě (sem se měl zeptat jestli nemá do ploutví :-D), to mě přijde trochu ujetý. Evidentně to, ale vynáší. Další stánek co mě praštil do očí byl se značkou Craft, no to bylo hadříků. Peněženka se mě sama otevírala v kapse.Prolistoval jsem se ramínkama a usoudil, že tady bych se neměl moc dlouho zdržovat, tady by mě ta asi vyždímalo.

Konečně jsem našel značku na jejichž výrobcích, teda výrobku, běhám a to je značka New Balance. No a tady významné slevy. Letošní model 1062 (já mám loňský 1061) s tisícovou slevou, tedy za 1999,- Kč. No pic bych se, na podzim jsem je kupoval za trojku. Moc se mě líbili 826. Krásná, lehká bota, určena na silnici a lze ji brát vzhledem k váze i jako závodní. Kdybych si jí vyzkoušel, asi bych jí už nesundal a byla za 1599,- Kč. Z posledních sil jsem se vrhnul na stánek Asicsu. Zběžně jsem prohlédl zboží a pak jsem zasekl ten největší úlovek. :-)

Trochu jsme s Petrem pokecali jako staří dobří známí a s přáním úspěšné sezony a závodu se rozloučili. :-) Musím říct správný chlapík a pohodář, jen já jsem byl z toho překvapivého setkání nějakej vyklepanej. :-D

Author Šela MTB 2008

2008-05-04T20:53:00.008+02:00

Po - 5.5.2008
Zatím jen uvedu, že jsem se s tím sral 6 hodin, 33minut a byl to brutální "porno-terén". Až se trochu psychicky seberu a získám nadhled, napíšu víc. :-D

Pá - 9.5.2008
Tak už jsem se z toho kómatu pomalinku dostal. Jelikož je to sobotní akce, nemůžu začít tím jak jsem se v sobotu před závodem zrušil. Naopak v pátek poklidný výjezd z Blanska do Bílovic a zpět byl příjemným protažením před závodem. V sobotu ráno se mi teda vůbec nechtělo vstávat a hlavně přesouvat z Blansko do Lipníka. No co se dá dělat, s kamarádem jsme domluvený na start z první vlny na chvostu, navíc mu vezu tepák, který zapomněl doma. Pod Helfštýnem parkuji v 8:45 a je jasné, že první vlna na chvostu to nebude. Naprosto smířený se startem v 9:20, se v klidu převlékám a jen ty ženský mě zbytečně znervozňujou tím abych chvátal. Sjíždím do Lipníka a kochám se chrtama z první vlny. Na startu se řadím opět na chvost jak je mim zvykem a už jsou jen 4 minuty do startu. Tomu říkám načasování. :-D A je tu start, konečně taky jednou vyrážím na MTB maraton jinak než z Klatovského náměstí. Hurá tedy vstříc novým zážitkům! Prvním 15 km nelze nic vytknout, asfalt, šotolinka, travička, močůvka, kopečky, rovinky, sjezdíky a lidí jako sraček, ale nic tragického. :-) Do té doby jsem povětšinou přejížděl a užíval si to. Dalších 5 km, které vedli k Helfštýnu jsem považoval za blbej vtip. Cesta se změnila v jednosměrku, na který bych se stěží udržel i pěšky. Samozřejmě se utvořil vláček a nešlo předjíždět jinak než když mě někdo pustil. Správně nepustil mě nikdo, každý si tvrdě hájil svoji vydobytou pozici. Těsně před Helfštýnem se to konečně trošku rozšířilo a mohlo se jet vpřed, kdyby se ovšem trasa nezměnila v trialovou dráhu s vodními hrátkami. Chápu, že to bylo divácky atraktivní místo, ale řada lidí si zde ustala. Veškeré tyto nástrahy jsem ustál, abych si ustlal ve slalomu na rovince a narazil si koleno o rám. Dobrých 5 minut jsem koleno studoval, jestli je v pohodě. Bylo mi líto se na to vykašlat tak jsem jel opatrně dál. Stoupání na Helfštýn bylo slastí, příjemná cesta, všude fandící lidi a blesky fotoaparátů. Připadal jsem si jak hollywoodská hvězda. :-D Po upuštění této show jsem se těšil na občerstvovačku. Přišla v pravou chvíli, už jsem začínal mít hládeček. Za občerstvovačkou to pěkně upalovalo po hrubém asfaltu, pak přišlá ujetá písková cesta a toto frčelo ještě líp. Zde už pole bikerů bylo značně prořídlé. Všecko pěkné musí jednou skončit, tak i cestička zavítala do lesů, kde se změnila v něco nepopsatelného. Opravdu nevím jak to popsat, ale něco jako rozrušená skála s jehlany. Jelikož jsem milovník kol, radši jsem slezl, aby mi kolo v další části trasy vůbec bylo schopné posloužit k účelu ke kterému bylo vyrobené. I chůze byla velice obtížná a začal jsem se strachovat o své kotníky. Ještě, že tento úsek neměl delšího trvání a já mohl nasednout a zase šlápnout do pedálů. Někde na 40.km přišla opět "jednokolejka" a už jsem z toho začínal být pěkně otrávený. Těšil jsem se až vypadneme z těchto kopců zvaných Bukoveček, podjedeme hlavní silniční tah a železnici a hurá na další a jiné kopce. Na přejezdu mezi kopečky mě potěšila občerstvovačka umístěná v hale (opět přišla v pravý čas) a pak atrakce v podobě propustku pod silničním tahem a Slavíkovský tunel, který je pozůstatkem Ferdinandovy dráhy. To se mě moooc líbilo. :-) Zde jsem byl na 50.km a dovolil si první energetický luxus v podobě Carbonexu, navíc jsem se už cítil docela jetě, takže se to hodilo. Následných 5 km na občerstvovačku do Uhřínova jsem vyfičel jak uragán, zde jsem se krásně na baštil, porovnal záda a uháněl dál. Výjezd sjezdovky za Uhřínovem jsem si taky užil, jen jsem pořád nechápal kde se berou do kopce všichni ti tlačilové. Pak jsem zjistil, že se připojila krátká trasa a rázem to bylo jasné. Plný elánu jsem se spustil do krkolomného sjezdu až ostatní nestačili uskakovat. Po krásné táhlé vrstevnici jsem se blížil k obávanému úseku pod názvem Peklo, skoro jsem se nemohl dočkat. Sice to chtělo přehodit na kašpárka, ale musím říct, že Peklo jsem si představoval jinak, skoro bych řekl, že jsem ho měl už dávno za sebou. Jedno lehké klesání a další kopeček po asfaltu do Slavkova na jídlo. Taky jsem ještě před Slavkovem do sebe kopnul osvědčenou zbraň Carbosnack na záverečnou část trasy. Ve Slavkově jsem nechal namazat svůj hudební řetěz, už se to fakt nedalo poslouchat, pojedl jsem a popil a hurá do cíle. Ještě trošku vln k Popelovu a pak nádherný sjezdík, široký, bez kolejí, tak to má být. Teď už to bude za pár, odhadem nějakých 5km po vrstevnici, pak asfalt, nějaká točka kolem Lipníka a hurá do cíle na Helfštýn. Člověk by řekl důvod k oslavě a radosti, bohužel veškerou idylu zkazila průtrž mračen. Moje nálada byla na bodu mrazu a za moje nadávky by se styděl i kdejaký dlaždič. Během minuty jsem byl totálně mokrý a jen díky ostatním jezdcům, kteří pokračovali dál ve šlapání jsem z kola neslezl. Silou Silanu nebo bůhví čeho jsem dojel na asfaltku před Loučku kde naštěstí přestalo pršet a valil k Lipníku. Kosa mi byla neskutečná. Kopnul jsem tam teda nejtěžší převod a valím co to dá, postupně sbírám jezdce, kteří za mnou utvořili krásný vláček, bohužel nikdo nevystřídal. Všechny ty visačky jsem setřásl po vjezdu do terénu, kde se rozptýlili jako ten obláček. Prosvištěl jsem Lipníkem a už se těšil na stoupání na Helfštýn, ještě jsem si naklepal půlky kolem Bečvy a přišel závěrečný finiš na hrad. Nožičky se cítily dobře, takže spustily svůj kolotoč. Ještě jsem mignul několik jezdců a už je tu hrad, brána, povzbuzování, blesky fotoaparátů, cíl, autogramy, kytice, jenom ten pohár žádný. :-D
Závod se mě moc líbil, až na ty dvě trialové vložky. Moc se mi líbily občerstvovačky a jejich nabídka, no někdy bych setrval i déle. :-) Nic méně, už se těším k nám do Klatov, kde je neskutečná výhoda domácího zázemí. Není nad to se po závodě hned osprchovat a večer křepčit a popíjet až do ranních hodin.

Časovka Švihov-Klatovy-Švihov

2008-04-28T17:54:00.005+02:00

Asi se stane pravidlem, že o nedělních sportovních akcích budu začínat sobotou, protože v sobotu mě napadne nějaká hovadina, kterou se samozřejmě na nedělní akci zruším. Dříve to byla aspoň nějaká oslava, byť i bezdůvodná, ale taky to byla doba kdy jsem ráno vstal a byl jsem schopen, v současné době už tomu tak není. :-) Otázkou je, jestli to je dobře či špatně? :-D
Takže sobota. Dopolední příjezd do Klatov bez komentáře. Téměř letní slunečné počasí konečně vybízelo se lehce protáhnout na silničce. S kamarádem Vavisem jsme naplánovali lehký výjezd v délce cca 60 až 70 kilometrů. Kolem druhé hodiny přišla nepodložená informace, že se koná zakončení klatovské basketbalové sezony v Hojsově Stráži. Následovalo přehodnocení plánů, překopání trasy a hlavně ověření informace na samotném místě. :-D Někteří zainteresování už by mohli tušit co se bude odehrávat. Trasa do Hojsovky je převážně po rovině, no tak dobře lehce zvlněná se závěrečným 15km stoupáním. Průběh na pohodu a kecačku. V Hojsovce máme natočeno 35km. Dešifrujeme místo konání akce. Přijíždíme k chatě kde plápolá ohníček, hraje kytara, chladí se bečka, prostě romantika. Ta bohužel končí projevy účastníků akce, kteří propařili noc. Většinu oslovení nelze publikovat. Ani se nestačíme se všemi pozdravit a už je tu první pivo. Tak dobře ale jedno. Kecá se, kecá se a tu panáček, tu druhý, tu další pivo, tu panáček, tu ..... Po hodině občerstvování bereme kola a prcháme před další smrští chlastu, povedlo se. Posilněni alkoholem jsme utržený jak z řetězu, nástup střídá nástup a vrcholový spurt nesmí chybět. Dolů do Ž.Rudy se s tím taky moc nes.... teda nemazlíme. Máme 50km a další kopec v dohledu. Náš plán lehké vyjížďky bere notně za své a totálně když odbočujeme na Keply. Zde nás čeká fešná stojka, pak sjezd, kde se vůbec nešetříme. Ještě jsem asi nejel z kopce kde bych měl snad vyšší tepovku než do kopce. Další sjezd do Běšin a rovinka do Klatov. Utavení přijíždíme domů s 90km na tacháči. Ideální příprava na zítřejší časovku. :-D
Nedělní ráno paráda, jasno, obloha vymetená, bezvětří, jen nohy nějak vypovídají službu. Že by to bylo včerejškem? Ani náhodou. :-D Berem hadry, kola a vyrážíme do Švihova. Jsme na místě a všude se to hemží časovkářskými speciály, loukotěmi a disky. Skoro jsme si pomysleli, jestli jsme tu dobře. Ve frontě na přihlášení odhadujeme objekty odsouditelné za naše záda. Moc toho není... Nejvíc nás pobavil borec ve žlutém, který už od vstupu halekal na sportovce před námi: "Vidíš ty nohy(ukazujíc na své nohy)? Tak ty jsou dneska plný dynamitu!" :-D Pak ještě kolegům něco obšírně vysvětloval a rozmachoval rukama ve stylu Elvise Presleyho. Po jeho odchodu jsme situaci vyhodnotili tak, že ho kolegové snad ani neznali, teda podle toho jak se tvářili. Hlavně že nám po šteloval bránici. :-)
Vcelku se na závod sešlo 120 cyklistů, já vyfasoval pěkné číslo 110 a hlavně start minutu před Vavisem. Než na nás došla řada, kochali jsme se starty a dojezdy závodníků. Mile nás překvapili takový profíci, kteří dojížděli na start i se 40 sekundovou sekerou, takže startovali letmo. Bylo to od nich překvapivé gesto, že se ve prospěch ostatních vzdávali drahocenných sekund. V 11:48 středozemního času došlo na můj start. Nic jsem neponechal náhodě a byl na startu včas. Moje fyzička není zas tak dobrá, abych mrhal drahocennými sekundami, obzvlášť když jel za mnou nadupaný Vavis, které mu jsem sliboval udržet svůj minutový náskok co to půjde a doufal, že se tak nestane do otočky na desátém kilometru. Startuji a valím co to dá, původní myšlenka jet tam na tepovku kolem 150 a zpět co to dá, padá hned od úvodní rovinky. Prostě jedu na pocit a hlavně abych se neflákal. Poctivě a pravidelně kontroluji, jestli už není Vavis na dohled. Na otočce obracím za 17:30. Jo zapomněl jsem zmínit, že čas jsem si stanovil na 35 minut, abych dosáhl pěkného průměru 35km/hod. Po otočce kontroluji odstup od Vavise, je tak 20 sekund za mnou. Jestli to půjde takle dál tak mě na 15.km dožene. Jsem na 15.km a Vavis kousek za mnou. Rozhoduji se nedarovat mu můj skalp levně. Navíc když mě migne můžu se za něj zavěsit a doklepat to do cíle. Asi 2km před cílem jde ta potvora ultra maratonská přede mne. "Koušu" se mu do zadku a sbírám potřebné síly na útok. Nastupuji a tavím a tavím, je za mnou a drží se, za chvilku jde zase přede mne. Opět sbírám poslední síly, tentokrát už na finální útok, do cíle zbývá 500 metrů. Rozjíždím to a 300 metrů před cílem jedem rameno na rameno, lidi u startu řvou, posledních 150 metrů a jdu mírně dopředu, nohy tuhnou, síla žádná, řadím lehčí převod a točím co to dá. Vavis zůstává za mnou. Projíždím cílem, sekundu za mnou Vavis. Hulákáme na sebe nadšením jak jsme si to pěkně nedarovali a jak jsme si mákli. Plný radosti si sdělujeme pocity, s časem 35:02 u mě a 34:03 u Vavise panuje spokojenost, zatím. Vracíme čísla, jdeme na kofolu (s ohledem na sobotu) a na párky. Po občerstvení zjišťuji na výsledkovce, že mě mignul i kdejaký důchodce, bohudík ten nejstarší s rokem narození 1941 ne. Uklidňuju se, že to bylo určitě tím sobotním tréninkem. :-D
Vyprovázím Vavise do Měčína, kde on pokračuje směr Praha (čeká ho ještě pěkných 120km-bude to pěkný celodenní výlet), já beru směr domů a pěkně po větru. Dnešní sportovní klání ukončujeme pozdravem: "AŤ ŽIJE LAKTÁT!" :-D

Klatovská patnáctka

2008-04-23T18:56:00.005+02:00

Letos už třetí běžecký závod, ale první, který stojí za popis. :-)
Kde začít? Sobotní Gymnaziální padesátkou, která se obyčejně jezdí v grupě od kontroly ke kontrole a všichni si povídají, co je nového a tak? Letos to tak nebylo, ranní deštík a teplota 9°C říkala zůstat v pelechu a ani na krok ven. Bohužel některým pomatencům to nestačí, takže po delším přemlouvání jsem se nechal ukecat kamarádkou k účasti. Ve stručnosti bych to popsal bahno, bahno, bahno, všude, všude, všude... Po pěkných 4 hodinách bahenních koupelí, následovala "příjemnější" část a to mytí kol. Pro změnu voda, voda, voda. Po takovém to dni nebylo na nedělní závod ani pomyšlení. Uvidíme ráno.
Ráno zvěstovalo krásný den. Došel jsem se podívat na přihlašování a již zdaleka mě vítala paní Přibíková se slovy a máme bronzového. :-D Ano byli jsme prozatím tři. Během další půl hodinky se rozrostl počet na deset. Můj medailový sen se začal rozplývat. I přes to jsem si došel pro věci a zabýval se myšlenkou co jsem to vlastně do jakéhosi mailu slíbil. Osobní limit 1:15:00, s ohledem na půl maraton bych to měl jít za 1:07:30.
20 běžců se houfuje na startu ve svitu slunce. Poslední předstartovní fotky a je tu výstřel. Povětšinou startuji ze zadních řad, protože ze zádu se útočí nejlépe a nehrozí, že by mě někdo hned v prvních metrech převálcoval, navíc je hezký výhled na celé startovní pole čítající i několik žen. Po úvodní rovince jsem vzpomněl na čísi slova ohledně půl maratonu, že místo abych do toho šlápnul jsem se flákal. Jdu přes pár lidiček a máme tu první kilák za 3:48 a tepovka dost přes 180. Asi to bude kruté, ale kašlu na tepák a valím co to jde dál. Na 2.km za 7:50, o takovém tempu se mi ani nezdálo, uvidíme kam až to vydržím. Na 5.km za 20:10, no to jsem se asi zbláznil nebo únavou nevidím. V polovině jsem za 31:30 a je cítit, že už pěkně vadnu. Snažím se vydržet do desítky abych vylepšil čas na desítku, osobáček za 42:30. Teď už to bude jen o tom dokončit, s tempem jdu dolů a tepovka konečně padá pod 180. Jenže hlava nenechává propočítává cílový čas, v tempu 5min/km bych to měl mít za 1:07:30. Přetlačovaná mezi mozkem a nohama pokračuje. Nějakou záhadou jsem nezaregistroval 11., 12. ba ani 13.km, za to poslední jsem si ujít nenechal. Hecuji se do posledního kilometru, který je do lehkého kopce s cílovou rovinkou. Rvu to co to dá! Tepovka letí přes 185 a je tu cílová čára a cílový čas: 1:05:15! Maximální spokojenost, maximální únava, maximálně spocený. :-) Na bednu to samozřejmě nebylo, ale na to už jsem si za ta léta zvyknul. Na co si asi nezvyknu, je když mě migne pěkná ženská. Bude to chtít trénovat a příště s časem kolem 1:00:00 už jí před sebe nepustím. :-D
Taková byla Klatovská patnáctka.

zkouška rozhlasu

2008-04-01T10:43:00.003+02:00

Tak jsem se též odvážil publikovat některé výplody své mysli. Doufám, že se nebude moc nudit při návštěvě těchto stránek. Taky omluvte mé pravopisné chyby, z češtiny jsem nosil trojky a čtyřky. Za to tělocvik mi šel dobře, vlastně výborně. :-) Přeji pěknou zábavu a pěkný den.
Šewy